ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.398.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 398/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce MUDr. Y. E. U., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem Praha 6, Bělohorská 262/35, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 4.000,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 21/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2013, č. j. 64 Co 349/2013 - 211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhá po žalované náhrady nemajetkové újmy způsobené v souvislosti s trestním stíháním žalobce. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011, byly zrušeny rozsudky soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku uvedl: „[N]árok vzniklý před účinností zákona č. 160/2006 Sb. je možno odškodnit cestou ochrany osobnosti, zatím co nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé žalobci od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb.“ Dále Nejvyšší soud v rozsudku uvedl: „Věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce v rámci řízení o ochranu osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle §31a odst. 2 tohoto zákona.“
Soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 5. 2013, č. j. 16 C 21/2009-198, žalobce vyzval, aby zaplatil soudní poplatek ve výši 1.000.000,- Kč za část žalobního návrhu, která odpovídá náhradě nemajetkové újmy za období před účinností zákona č. 160/2006 Sb.
Žalobce podáním ze dne 14. 5. 2013 požádal o osvobození od soudního poplatku, které odůvodnil věcným osvobození ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. l) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen ZSP).
Soud prvního stupně žádost žalobce usnesením ze dne 15. 8. 2013, č. j. 16 C 21/2009-204, zamítl. Uvedl, že žalobci byl zaslán vzor zvaný prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech společně s poučením, aby jej vrátil soudu vyplněný zpět ve lhůtě 15 dnů. Žalobce na tuto výzvu nereagoval. Soud proto uzavřel, že žalobce podmínky pro osvobození od soudního poplatku nesplňuje, neboť soudu neprokázal, že jeho osobní poměry takový krok odůvodňují. Soud prvního stupně tak neshledal, že jsou zde závažné důvody pro aplikaci ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud v záhlaví identifikovaným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že z obsahu spisu nevyplývají skutečnosti, pro které by bylo možné žalobci přiznat osvobození od soudních poplatků, byť jen zčásti. Odvolací soud tak uzavřel, že záporné rozhodnutí o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků je správné, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že otázka posuzovaná odvolacím soudem má být posouzena jinak. Dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů zkoumaly pouze naplnění podmínek pro individuální osvobození od soudního poplatku dle ust. §138 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel se však domáhal věcného osvobození od soudního poplatku dle ustanovení §11 odst. 1 písm. l) ZSP. Soudy nižších stupňů se touto otázkou vůbec nezabývaly. Ač soud podřídil část nároku pod občanskoprávní režim, nemění to nic na faktu, že i tato újma vznikla žalobci „při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.“ Z toho důvodu se na uplatněný nárok vztahuje věcné osvobození od soudních poplatků. Dovolatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména nález ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 539/06.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvedl, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem, má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Z ustanovení §237 o. s. ř. se podává, že se musí jednat o takovou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy řečeno, musí se jednat o právní otázku, která má význam pro věcné rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání naopak nemůže založit otázka, která slouží k pouhému poskytnutí právní informace, avšak rozhodnutí odvolacího soudu na ní nezávisí, nebo otázka, jejíž - byť i odlišné -vyřešení by nemohlo přivodit pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci.
„Soudní poplatky mají dvě základní funkce: fiskální (jejímž cílem je, aby ti, kdo služeb soudů využívají, přispěli k úhradě nákladů s činností soudů spojených) a regulační (jejímž cílem je odradit od svévolných, šikanózních, malicherných a obdobně bezdůvodných návrhů, které by soudy zbytečně zatěžovaly). Poplatky ovšem nesmějí představovat překážku přístupu k soudu, která by bránila v uplatňování opodstatněných nároků (tzv. odepření spravedlnosti).“ (přejato z JUDr. Robert Waltr Zákon o soudních poplatcích a předpisy související, 1. vydání. Praha: 2006, 156 s.). Zárukou proti uvedenému odepření spravedlnosti je osvobození od soudních poplatků. Právní řád zná osvobození od soudních poplatků jednak ze zákona, jednak na základě rozhodnutí soudu. Právní základ pro osvobození od soudních poplatků ze zákona představuje zejména ustanovení §11 ZSP. Osvobození od soudních poplatků na základě rozhodnutí soudu upravuje ustanovení §138 o. s. ř. Důvodem přiznání osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 o. s. ř. mohou být pouze a jen poměry účastníka řízení. Tyto poměry soud v řízení přezkoumává a dojde-li k závěru, že jsou naplněny podmínky §138 o. s. ř., usnesením přizná účastníku řízení osvobození od soudních poplatků. V případě osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §11 ZSP je důvodem osvobození samotný zákon, přičemž o tomto osvobození není soudem rozhodováno, když osvobození účastníku řízení plyne přímo ze zákona.
Soudy nižších stupňů rozhodovaly dle ustanovení §138 o. s. ř., tedy posuzovaly, zda poměry dovolatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Námitky dovolatele, v dovolání uvedené, však směřují k osvobození od soudních poplatků dle §11 ZSP. Z dovolání tak nelze dovodit žádnou otázku dle ustanovení §237 o. s. ř., na níž by bylo postaveno dovolatelem napadené rozhodnutí odvolacího soudu, když postup dle ustanovení §138 o. s. ř. neumožňuje přiznání osvobození od soudních poplatků z důvodů uvedených v ustanovení §11 ZSP. Dovolacímu soudu tak nezbylo než dovolání odmítnout jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Dovolací soud však nemohl přehlédnout, že dovolatel v dovolání brojí proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 5. 2013, č. j. 16 C 21/2009-198, jímž byl žalobce vyzván k úhradě soudního poplatku. Dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí, které dovoláním nebylo napadeno (a které ani dovoláním napadeno být nemohlo, když proti tomuto rozhodnutí není přípustné ani odvolání). Nad rámec tohoto rozhodnutí dovolací soud uvádí, že dovolatel podáním ze dne 14. 5. 2013 (č. l. 200), které nazval „Návrh na osvobození od soudního poplatku“ , brojil proti citovanému usnesení soudu prvního stupně. Z obsahu tohoto podání vyplývá, že se dovolatel domáhá toho, aby soud upustil od vymáhání soudního poplatku, neboť dle názoru dovolatele a z důvodů v podání uvedených (a následně rozšířených v odvolání a dovolání) mu svědčí zákonné osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §11 ZSP. Soud prvního stupně vyložil toto podání dle jeho názvu a postupoval v souladu s ustanovením §138 o. s. ř. Dle ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. však soud prvního stupně měl tento procesní úkon vyložit podle jeho obsahu, přičemž z obsahu nevyplývá, že by se dovolatel domáhal osvobození dle ustanovení §138 o. s. ř. Soud prvního stupně by tak v dalším řízení měl podání dovolatele vyložit dle jeho obsahu a na základě tohoto výkladu zvolit vhodný procesní postup.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. května 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu