ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.4015.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4015/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce L. P. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.900.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 98/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 39 Co 409/2010 – 98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze změnil napadeným rozsudkem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 7. 2010, č. j. 18 C 98/2008 – 70, tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 1.900.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy. Ta měla být žalobci způsobena nezákonným rozhodnutím, rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 17. 12. 1970, sp. zn. 7 T 484/70, jež uznal žalobce vinným trestným činem zběhnutí do ciziny podle §283 odst. 1 trestního zákona v tehdy platném znění, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Pro účely výkonu daného trestu měl být žalobce dle svých tvrzení unesen z Maďarské lidové republiky do Československé socialistické republiky, kde v době od 12. 10. 1975 do 12. 10. 1980 uložený test odnětí svobody vykonal. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 4 Tz 130/2003, byl rozsudek Vojenského obvodového soudu co do výroku o trestu zrušen; výrok o vině nebyl dotčen a žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho dne. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9. 2007, sp. zn. 1 Nt 152/2007, byla vyslovena žalobcova účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci (dále také „zák. č. 119/1990 Sb.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako zjevně bezdůvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce uplatnil dva nároky se samostatným skutkovým základem, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy spočívající v nezákonném výkonu trestu odnětí svobody v době od 12. 10. 1975 do 12. 10. 1980 a nárok na náhradu nemajetkové újmy související s jeho únosem z Maďarské lidové republiky do ČSSR dne 12. 10. 1975.
Zamítnutí žaloby ohledně prvého, odvolacím soudem identifikovaného nároku žalobce, stojí na závěru, že se nárok prekludoval podle §24 odst. zák. č. 119/1990 Sb., nelze jej odškodnit podle tehdy účinného zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který nárok na náhradu nemajetkové újmy neznal, ani přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“).
Žalobce v dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nemožnosti přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, nijak však již nebrojí proti závěru o prekluzi daného nároku, čímž pro posouzení dané otázky dovolací přezkum neotevírá. Dovolací soud je totiž vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů, nemůže rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Jelikož dovoláním nezpochybněný závěr odvolacího soudu o tom, že prvý žalobcem uplatněný nárok je prekludován, obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby v daném rozsahu, nemůže mít věcný přezkum dovoláním zpochybněného závěru o nemožnosti přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy vliv na výsledek řízení a neprojeví se tak v poměrech dovolatele; i kdyby byl dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by z tohoto důvodu nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
V případě žalobcem tvrzené újmy v důsledku jeho únosu z Maďarské lidové republiky do ČSSR dne 12. 10. 1975 je zjevné, že ji nelze odškodnit v režimu tehdy účinného zák. č. 58/1969 Sb., který institut náhrady nemajetkové újmy neznal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 762/2004, uveřejněný pod č. 41/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05), ani přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který dopadá jen na újmu způsobenou zbavením svobody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 a nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05), nadto za předpokladu, že k ní došlo poté, co se stala dnem 18. 3. 1992 Úmluva pro Českou republiku závaznou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. května 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu