ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4161.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4161/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Z. S. , zastoupené JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou, se sídlem v Bruntále, Náměstí Jana Žižky 39/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 68/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2016, č. j. 56 Co 62/2016-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení částky 350 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která měla vzniknout žalobkyni (nyní „dovolatelce“) v důsledku nesprávného úředního postupu, jehož se mělo dopustit Okresní státní zastupitelství v Bruntále tím, že dosud nerozhodlo o návrhu žalobkyně ze dne 30. 5. 2011 na zrušení usnesení Policie České republiky ze dne 14. 6. 2010, kterým byl (tam specifikovaný) pes uložen do soudní úschovy, a to v trestním řízení, kdy věc byla posléze soudem postoupena k projednání jako přestupek.
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem zamítl žalobu o částku 350 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit „žalobci“ na nákladech řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
Odvolací Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s upřesněním, že žalobkyně je povinna zaplatit „žalované“ na nákladech řízení před okresním soudem částku 600 Kč (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně přihlédl k námitce promlčení uplatněné žalovanou, neboť nárok žalobkyně je promlčen podle §32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), když zamítavé stanovisko bylo žalobkyni sděleno ke dni 13. 5. 2014 a žalobkyně ve lhůtě 6 měsíců nárok u soudu neuplatila. Žaloba byla podána dne 23. 12. 2014. Od vyrozumění o ukončení přestupkového řízení dne 18. 1. 2012 musela žalobkyně vědět, že ve skončeném řízení již žádné další úkony činěny nebudou. Soud, státní zastupitelství nebo jiný orgán činný v trestním řízení nebyl povinen rozhodnout o návrhu žalobkyně na zrušení jednoho z procesních úkonů učiněného v průběhu trestního řízení, které již skončilo. Pes jako předmět soudní úschovy byl poté vydán jeho vlastníku R. H. na podkladě usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 12. 2012, č. j. 22 Sd 58/2010-105, ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2013, č. j. 10 Co 116/2013-123 (podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyšel i soud odvolací, státní zastupitelství předmětnou žádost žalobkyně postoupilo Okresnímu soudu v Bruntále, o čem žalobkyni dne 9. 6. 2011 vyrozumělo; v řízení o vydání věci ze soudní úschovy pak soudy vyšly z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2012, č. j. 57 Co 490/2012-134, kterým byla nynější žalobkyni uložena povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy – psa R. H.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). K obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241 [povinné zastoupení advokátem; pozn. dovolacího soudu], se nepřihlíží (odstavec 5).
Podle dovolatelky je dovolání přípustné z důvodu, že „dovolacím soudem má být vyřešena jinak právní otázka promlčení práva žalobkyně na uplatnění zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 věty druhé a třetí zák. č. 82/98 Sb., kterého se měly dopustit osoby při plnění úředních povinností k projednání řízení, které žalobkyně zahájila dne 30. 5. 2011 návrhem doručeným na OSZ v Bruntále“. Dovolatelka dále předkládá své shrnutí relevantních skutečností a polemizuje s právními závěry soudů obou stupňů, aniž by vymezila důvod dovolání a v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ve vztahu k otázce promlčení podle §32 odst. 3 OdpŠk žalobkyně kromě svého nesouhlasu (vycházejícího ovšem s odlišného náhledu na rozhodování o soudních úschovách a patrně i posouzení zákonnosti nezrušeného rozhodnutí podle §80 trestního řádu) nevymezuje žádný dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti dovolání způsobem shora uvedeným. Má-li za to, že má být právní otázka dovolacím soudem vyřešena jinak, neoznačuje žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se dovolací soud měl, a to postupem podle §20 zákona o soudech a soudcích odchýlit. Ve vztahu k posouzení této otázky tedy má dovolání vady, které brání jeho projednání.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz dovolatelky na stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 10. 2006 k rozhodování soudů ve věcech úschov, prováděných soudy v občanském soudním řízení na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, sp. zn. Cpjn 203/2005 (uveřejněné pod číslem 24/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr odvolacího soudu ve vztahu k řízení o soudní úschově, je totiž v souladu se shora citovaným stanoviskem, podle kterého „účastníky občanského soudního řízení o úschově věci, uložené na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení §80 odst. 1, věty třetí, tr. řádu, jsou ten, kdo ji vydal (§78 tr. řádu) nebo komu byla odňata (§79 tr. řádu), ten, kdo na ni uplatňoval v trestním řízení právo, popřípadě také ten, kdo na ni uplatnil právo u soudu v občanském soudním řízení, aniž by tak učinil u orgánu činného v trestním řízení; složitel v tomto řízení nevystupuje. Ten, kdo věc vydal nebo komu byla odňata, má postavení příjemce. Ten, kdo na věc uplatňoval právo v trestním řízení, má postavení přihlašovatele. Věc, která byla uložena do úschovy na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení §80 odst. 1, věty třetí, tr. řádu, se vydá tomu z účastníků řízení o úschově, který o to požádal, a jen v případě, že s vydáním věci žadateli ostatní účastníci souhlasili nebo že jejich nesouhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu.“
Dovolatelka pak zjevně desinterpretuje stanovisko, jestliže dovozuje pravomoc orgánů činných v trestním řízení k projednání jejího návrhu z publikované právní věty: „Věc, o níž bylo podle ustanovení §80 odst. 1, věty třetí, tr. řádu rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje.“
Dovolatelka v dovolání nepřekládá žádné argumenty, které by dovolací soud vedly k odklonu od citovaného stanoviska postupem podle §20 zákona o soudech a soudcích.
Konečně přípustnost dovolání, nemůže založit ani prezentace vlastního skutkového stavu oproti tomu, z něhož vychází napadené rozhodnutí dovolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.) a pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu