ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4378.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4378/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. J. , zastoupeného JUDr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Kroměříži, nám. Míru 3760, proti žalované AKTIVA REAL, s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Sokolská 544/36, zastoupené Mgr. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 17, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J. N., zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 230/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. května 2009, č.j. 60 Co 15/2009-219, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. května 2009, č.j. 60 Co 15/2009-219, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. září 2008, č.j. 11 C 230/2006-176, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[Žaloba] Dne 30. srpna 2006 podal žalobce proti žalované žalobu, jíž se domáhal určení, že je vlastníkem „nemovitostí zapsaných na LV č. 1644 Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště H., kat. území H., a to domu čp. 765 na pozemku parcela č. 1155 a pozemků parcela č. 1155 a parcela č. 1198 (dále též „předmětné nemovitosti“) .“ Žalobce v žalobě (v rámci vylíčení skutkových tvrzení) mj. uvedl, že dne 6. března 2006 „jsem uzavřel jako dlužník s J. N. jako s věřitelem smlouvu o půjčce, podle které mně J. N. poskytl finanční půjčku ve výši 550.000,- Kč, a já jsem se zavázal mu tuto částku splatit nejpozději do 31. 3. 2006. Ve skutečnosti mi J. N. poskytl finanční půjčku ve výši 350.000,- Kč...Dne 6. 3. 2006 jsem s J. N. uzavřel písemnou dohodu podle §78 zák. č. 120/2001 Sb., o prohlášení o uznání dluhu s přímou vykonatelností...k vydobytí částky 550.000,- Kč...Současně s podpisem smlouvy o prohlášení o uznání dluhu s přímou vykonatelností mně dne 6. 3. 2006 předložil J. N. listinu označenou datem 2. 6. 2006 a žádal mě o to, abych jí podepsal s tím, že jde o poslední stránku zástavní smlouvy, jejímž předmětem jsou shora uvedené nemovitosti a která slouží k zajištění jeho pohledávky vůči mě ve výši 550.000,- Kč podle smlouvy z 6. 3. 2006. Teprve v druhé polovině března 2006...jsem se dozvěděl, že jsem touto kupní smlouvou všechny nemovitosti J. N. prodal, aniž bych si toho byl vědom. Podle této smlouvy měla být celá kupní cena ve výši 550.000,- Kč – tedy ve stejné výši jako částka, která mně dle smlouvy o půjčce měla být poskytnuta – zaplacena při uzavření kupní smlouvy. Ve skutečnosti mně kupní cena nikdy vyplacena nebyla.“ Z těchto (v žalobě dále rozvedených) tvrzení žalobce dovozoval, že předmětná kupní smlouva je ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná, neboť žalobce nikdy neměl vůli přivodit právní účinky kupní smlouvy, tj. převést do vlastnictví jiného předmětné nemovitosti. Ve skutečnosti jeho vůlí „bylo zajištění pohledávky ve výši 550.000,- Kč formou zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem...“ Podle žalobce okolnosti, za kterých byla kupní smlouva uzavřena, zakládají důvod i k neplatnosti relativní, v případě, že by byla uzavřena v souladu s §37 odst. 1 obč. zák. Relativní neplatnost tohoto právního úkonu spočívá v tom, že žalobce tento právní úkon učinil v omylu vycházejícím ze skutečnosti, která pro jeho uskutečnění byla rozhodující. Žalobce se této relativní neplatnosti právního úkonu vůči J. N. dovolal písemně dne 10. července 2006 (písemné dovolání se této neplatnosti bylo posledně jmenovanému doručeno dne 17. července 2006). Protože se žalovaná nestala vlastnicí předmětných nemovitostí, žalobce se domáhá určení vlastnického práva k těmto nemovitostem.
[Rozsudek soudu prvního stupně] Okresní soud v Kroměříži (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. září 2008, č.j. 11 C 230/2006-176, žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou dne 2. června 2006 uzavřel žalobce s žalovanou, je platným právním úkonem, který není ani postižen (žalobcem namítanou) relativní neplatností ve smyslu §49a obč. zák. Uvedl dále, že smluvená kupní cena je výrazně nižší než cena zjištěná znaleckým posudkem o obvyklé ceně předmětných nemovitostí k datu uzavření kupní smlouvy, avšak kupní cena se blíží ceně administrativní zjištěné z dalšího znaleckého posudku, tedy podle právního předpisu. Potřeba finančních prostředků u žalobce se tedy mohla projevit tím, že byla sjednána kupní cena nižší, a to z důvodů časové tísně na straně žalobce.
[Rozsudek odvolacího soudu] K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“), v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej v nákladových výrocích II. až IV. způsobem, který vyplývá z výroku II. jeho rozsudku, a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, z nichž dospěl ke správným právním závěrům. Žalobcův záměr prodat předmětné nemovitosti potvrdilo dokazování před soudem prvního stupně a byl potvrzen i v odvolacím řízení zopakovaným důkazem – výslechem vedlejšího účastníka na straně žalované J. N., z jehož výpovědi odvolací soud zjistil, že „vedlejší účastník na straně žalované kupní smlouvu se žalobcem uzavřel pouze za účelem koupě nemovitostí a chtěl na nich vydělat a exekutorský zápis dohody o prohlášení o uznání dluhu s přímou vykonatelností ze dne 6. 3. 2006 měl zajišťovací charakter ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 2. 3. 2006 do rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí a žádnou půjčku podle exekutorského zápisu po žalovaném nevymáhal.“ Žalobce uzavíral kupní smlouvu vážně jako kupní smlouvu s úmyslem prodat své nemovitosti za dohodnutou kupní cenu blížící se administrativní ceně a dohodnutou kupní cenu nelze považovat za nemravnou a v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že žalobce neuzavíral kupní smlouvu v omylu, že se nejedná o kupní smlouvu, ale o zástavní smlouvu, a tento právní úkon není proto podle §§37, 39 nebo §49a obč. zák. neplatný.
[Dovolání žalobce] Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Nesprávné právní posouzení věci je dáno nesprávným hodnocením předběžné otázky – platnosti kupní smlouvy ohledně převodu předmětných nemovitostí – soudy obou stupňů. Toto právně kvalifikační pochybení dovolatel spatřuje v tom, že soudy kupní smlouvu posuzovaly odděleně a izolovaně (jako jeden ojedinělý právní úkon), ač ve skutečnosti šlo o právní úkon navazující na předchozí právní úkony mezi dovolatelem a vedlejším účastníkem, tj. na smlouvu o půjčce a na exekutorský zápis o přímé vykonatelnosti. Kupní smlouva o převodu nemovitostí, která je uzavřena mezi dlužníkem ze smlouvy o půjčce jako prodávajícím a věřitelem jako kupujícím, jejímž účelem má být zajištění pohledávky věřitele, má tytéž právní účinky jako smlouva zástavní, u které při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli – ujednání o propadné zástavě ve smyslu §169 písm. e) obč. zák. Podle tohoto ustanovení je taková smlouva o propadné zástavě absolutně neplatná. S odkazem na výsledky dokazování dovolatel uzavřel, že zajištění pohledávky věřitele převodem vlastnického práva k nemovitostem z dlužníka na věřitele je jen skrytou formou sjednání propadné zástavy a přináší tak věřiteli zisk značného bezdůvodného obohacení, spočívajícího v rozdílu mezi jeho pohledávkou včetně případného příslušenství a obecnou cenou trvale nabytých nemovitostí. Pokud by oba soudy při právním posouzení všech popsaných právních úkonů postupovaly správně, dospěly by k závěru, že kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Z těchto (v dovolání podrobně rozvedených) důvodů navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[Vyjádření žalované k dovolání] Žalovaná ve svém písemném vyjádření odmítla dovolací argumentaci dovolatele. Oba soudy se s důvody dovolatelem tvrzené neplatnosti kupní smlouvy správně a úplně vypořádaly. Žalovaná opětovně odkázala zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 3177/2005 a Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci sp. zn. Pl. ÚS 78/06. Závěrem zdůraznila, že s ohledem na skutečnost, že řádně nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, „kdy...věcné právo nabyla v dobré víře a bez rozporu s §39 občanského zákoníku, závazkový vztah mezi žalobcem a J. N,, včetně případné neplatnosti smlouvy, se může projevit jen mezi těmito smluvními stranami, a nemůže proto mít vliv na právní postavení žalované. Nemůže tedy dojít k navrácení vlastnického práva v případě, kdy J. N. již nemá předmětné nemovitosti ve svém vlastnictví.“ Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele jako zjevně bezdůvodné odmítl, případně jej zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
[Přípustnost dovolání] Podle čl. II. bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li v daném případě napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 21. května 2009, Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o tomto dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
V posuzované věci byl ve věci samé dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání proti tomuto rozsudku ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (jde o případ, kdy odvolací soud rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) tedy přípustné není. Dovolání ovšem není přípustné ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzované věci nejde o případ potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; v tomto případě dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka (týkající se určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem) měla být (z níže rozvedených důvodů) posouzena jinak, resp. je (ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu) řešena v rozporu s hmotným právem, a proto přípustnost podaného dovolání dovodil.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1, odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu.
Dovolatel přitom přípustnost dovolání uplatňuje prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá (ve stručnosti shrnuto z jeho dovolací argumentace), že odvolací soud (ale i soud prvního stupně) pochybil (oba soudy pochybily), pokud na základě skutkových zjištění nedospěl(y) k závěru o neplatnosti předmětné kupní smlouvy, která ve skutečnosti je tzv. propadnou zástavou, a v návaznosti na to pak nedospěl(y) k závěru, že dovolatel je vlastníkem předmětných nemovitostí.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010 (in www.nsoud.cz), zaujal právní názor, že závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu kterou právní normu. Dále judikoval, že jestliže soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, která jsou zásadně významná pro právní posouzení věci, projeví se tento nedostatek zpravidla nejen coby vada písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale též i při posuzování relevantnosti námitky ve smyslu §241a odst. 2 písm. b), založené na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. A to tím způsobem, že se poměřuje soudem zjištěný skutkový stav, který odvolací soud po zopakování či doplnění dokazování (§213 odst. 2, 4 o.s.ř.) učinil či se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistil soud prvního stupně, s aplikovanou příslušnou právní normou anebo s právně kvalifikačním závěrem o absenci (hmotněprávních) podmínek pro aplikaci dané právní normy. Přitom esenciálním pramenem pro verifikaci takto učiněného právně kvalifikačního závěru o zjištěném skutkovém stavu je nejen ta část odůvodnění soudního rozsudku, v níž je vyložen (celkový) závěr o skutkovém stavu věci, ale i tomuto závěru předcházející dílčí skutková zjištění, která ovšem nemohou být protichůdná, resp. rozporná. Zaujal též právní názor, že nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci ) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr , že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně .
Jinými slovy řečeno, rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] i tehdy, jestliže z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy [(k právnímu posouzení věci) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, in Soudní rozhledy č. 3/2001, str, 86).
V posuzované věci odvolací soud sice konstatoval, že soud prvního stupně pro rozhodnutí ve věci samé učinil správná skutková zjištění, přitom však zcela pominul, že nalézací soud z výslechu žalobce učinil taková dílčí zjištění, která byla pro rozhodnutí ve věci zásadně významná, avšak některá z nich byla v rozporu s dalšími dílčími skutkovými zjištěními, jakož i s následně zformulovaným závěrem o skutkovém stavu věci. Nejvyšší soud má zde na mysli skutková zjištění soudu prvního stupně (viz odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně na str. 5 – arg.: „Z účastnického výslechu žalobce bylo zjištěno, že...“ ) o tom, že dovolatel „dům (roz. předmětné nemovitosti) nechtěl nikdy prodat“ , a dále o tom, že „Jeden člověk z realitní kanceláře mu (roz. dovolateli) dal podepsat listinu, ve které byla následně kupní smlouva, předkládal mu toliko poslední stránku svazku listin, ve které byla následně kupní smlouva, předkládal mu toliko poslední stránku svazku listin...Myslel, že je to v souvislosti s půjčkou...myslel, že listina, kterou mu dával pan S. podepsat, je ve vztahu k půjčce...Po podpisech na předkládaných listinách... podepsal exekutorský zápis, který byl nachystán. Na základě tohoto zápisu žádné peníze nedostal. Po vrácení z P. do H. na parkovišti mu jedna osoba z realitní kanceláře předala 350.000,- Kč...Na základě uvedených listin dostal toliko 350.000,- Kč, žádné jiné peníze z exekutorského zápisu z kupní smlouvy neobdržel...Tehdy nevěděl, že listina nese datum 2. 3. 2006. Listinu však podepsal 6. 3. 2006, o čemž svědčí ověření podpisu...“ A dále skutková zjištění učiněná z výslechu J. N., v řízení vystupujícího v procesním postavení vedlejšího účastníka na straně žalované, kterého soudu prvního stupně vyslechl jako svědka: (zejména zjištění: „Půjčil žalobci v hotovosti 550.000,- Kč...Nakonec na zajištění peněz ještě sepsali kupní smlouvu...Převodem nemovitosti žalobce na svědka došlo k vyrovnání závazku mezi nimi...“ ). Tedy skutková zjištění, která již nemají soulad s dalšími skutkovými zjištěními ani se závěrem o skutkovém stavu věci, jenž posléze soud prvního stupně po právní stránce posoudil tak, že dovolatel uzavřel s vedlejším účastníkem platnou kupní smlouvu, jejímž předmětem byl (úplatný) převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Přitom skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil z výslechu žalobce a zčásti z výslechu vedlejšího účastníka (Nejvyšší soud zde odhlíží od faktické použitelnosti těchto zjištění při vadně provedeném dokazování), uvedenému soudu takový právně kvalifikační závěr znemožňovala přijmout, neboť v tomto směru soudem prvního stupně zjištěná provázanost převodní smlouvy a exekutorského zápisu do jisté míry podporovala dovolatelova žalobní tvrzení a měla být předem velmi pečlivé verifikace.
Tím, že odvolací soud i tato skutková zjištění převzal pro své meritorní rozhodnutí, pochybil v tom směru, že svůj rozsudek založil na skutkových zjištěních, z nichž shora vymezená část je oproti dalším zjištěním zásadně rozporná. Takto vadně zjištěný skutkový stav (již z povahy věci) objektivně znemožňoval odvolacímu soudu přistoupit k právnímu posouzení věci, neboť platí zásada, že bez skutkového základu (jedno-li, zda nebyl zjištěn vůbec, nebo sice byl, ale je neurčitý anebo pro svou obsahovou vnitřní rozpornost je nesrozumitelný) není možné činit jakýkoli právně kvalifikační závěr v meritu věci; byl-li přesto učiněn, není zde právně relevantního podkladu k jeho přezkumu a v takovém případě nezbývá, než uzavřít, že právní posouzení takového „skutku“ je nesprávné.
Lze tedy uzavřít, že se dovolateli podaným dovoláním podařilo osvědčit dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť za skutkové stavu, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a z nějž při svém rozhodování vycházel také odvolací soud, nelze rozsudek odvolacího soudu považovat za správný.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal dovolání přípustným, byl ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. oprávněn při rozhodování přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval výslech vedlejšího účastníka na straně žalované J. N., „z jehož výpovědi... zjistil, že vedlejší účastník na straně žalované kupní smlouvu se žalobcem uzavřel pouze za účelem koupě nemovitostí a chtěl na nich vydělat a exekutorský zápis dohody o prohlášení o uznání dluhu s přímou vykonatelností ze dne 6. 3. 2006 měl zajišťovací charakter ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 2. 3. 2006 do rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva do katastru a žádnou půjčku podle exekutorského zápisu po žalovaném nevymáhal.“ Dovolacímu soudu není ovšem zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud při hodnocení předmětného výslechu ponechal bez povšimnutí tu pasáž výpovědi, v níž vedlejší účastník vypověděl, že „žalobci, jak je uvedeno v tom exekutorském zápisu, žádné peníze podle smlouvy o půjčce neposkytl“ , též v návaznosti na odvolacím soudem vyslýchanému předestřenou část jeho výpovědi při jednání před soudem prvního stupně dne 10. července 2007 (viz protokol o jednání z uvedeného dne na č.l. 81 a násl.), ve které vedlejší účastník uvádí, že: „vzhledem k poskytnuté půjčce žalobci jsem po konzultaci se známými požadoval exekutorský zápis, nakonec na zajištění peněz jsme nesepsali kupní smlouvu“ , a to vše ještě s ohledem na následnou reakci vyslýchaného a s přihlédnutím k odvolací argumentaci (nynějšího) dovolatele poukazujícího na to, že předmětná kupní smlouva měla ve skutečnosti sloužit k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 6. března 2006. Bylo přitom zjevné, že právě tyto okolnosti měly být v řízení pečlivě posuzovány, neboť k otázkám, jež se týkají zastřených právních úkonů, simulovaných kupních smluv, které ve skutečnosti představují tzv. propadné zástavy, se Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyjadřoval. V judikatuře Nejvyššího soudu je totiž problematika tzv. propadných zástav, kromě případů, kdy kupní smlouva byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, in www.nsoud.cz ), spojována i s případy uzavření kupní smlouvy ve vazbě na uzavřenou smlouvu o půjčce. V dovolacím soudem posuzovaných věcech se jednalo o případy, kdy účastníci sice přistoupili k uzavření kupní smlouvy, avšak jejím smyslem, resp. stimulem takového (formálně navenek vyjádřeného) právního jednání bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu. Případy takového druhu jsou např. postiženy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006 (in www.nsoud.cz ), v němž dovolací soud zaujal následující právní názor: „Za situace, kdy žalovaní stejného dne, kdy půjčili žalobcům finanční částku na dobu jednoho měsíce, uzavřeli i kupní smlouvu, dle níž mělo dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců na žalované až poté, co se žalobci ocitnou v prodlení s vrácením půjčky, jednalo se o tzv. propadnou zástavu, neboť smyslem a účelem kupní smlouvy nebyla koupě nemovitosti, ale splnění závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitosti.“ Obdobný závěr dovolací soud zaujal např. i v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1918/2008, či v usnesení ze dne 30. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 1180/2010 (in www.nsoud.cz ). Lze pak zmínit např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008 (in tamtéž), ve kterém se mj. uvádí: „Ačkoli uzavření kupní smlouvy samo o sobě zákonu neodporuje, situaci je nutno posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených. Jestliže podle vůle smluvních ujednání stran účelem převodu vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem na věřitele ze smlouvy o půjčce bylo zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce s tím, že po splacení půjčky kupující převede vlastnické právo k nemovitostem zpět na žalobkyni, nejedná se o kupní smlouvu ve smyslu §588 obč. zák., nýbrž o ujednání odpovídající zajišťovacímu převodu vlastnického práva, postrádající obligatorní písemnou formu vyžadovanou §553 obč. zák.; navíc jde o ujednání, které bylo sjednáno jako fiduciární převod práva a které neobsahuje dohodu o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku z půjčky věřiteli řádně a včas neuhradí. Kupní smlouva je z těchto důvodů právním úkonem absolutně neplatným ve smyslu §39 obč. zák.“
Z vyloženého vyplývá, že právní názor odvolacího soudu (posuzováno pochopitelně výhradně z hlediska skutkového stavu, z nějž při rozhodování odvolací soud v této věci vycházel) je nesprávný. Nejvyšší soud proto rozsudkem odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Dospěje-li soud prvního stupně (odvolací) soud k závěru o neplatnosti předmětné kupní smlouvy a bude se zabývat otázkou platnosti následného (následných) převodu (převodů) předmětných nemovitostí (viz zejména argumentace žalované o dobré víře s odkazem na cit. rozhodnutí Ústavního soudu), neopomene při rozhodování zohlednit Nejvyšší soudem judikovaný právní názor (zohledňující i žalovanou zmíněnou judikaturu Ústavního soudu), že: „V případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře“ (in Právní rozhledy 2011, číslo 3, resp. www.nsoud.cz ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. května 2011
JUDr. Pavel V r ch a, v. r.
předseda senátu