ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4461.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4461/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 332/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č. j. 39 Co 8/2009 - 70, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č. j. 39 Co 8/2009 - 70, se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut žalobní návrh žalobce na zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem (porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě) v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě nejprve pod sp. zn. 68 Ro 3065/2003 a posléze pod sp. zn. 20 C 4/2005, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce se žalobou podanou dne 17. 9. 2003 domáhal proti J. R. částky 63.000,- Kč s přísl. a posuzované řízení dosud nebylo skončeno. Dne 12. 11. 2004 byl vydán platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný dne 30. 12. 2004 odpor. Usnesením ze dne 6. 5. 2004 bylo řízení přerušeno do skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 38 C 94/2000, ve kterém se jednalo o spor týchž účastníků a v němž se žalobce domáhal shodného plnění, tedy smluvní pokuty, pouze za jiné časové období. Proti usnesení o přerušení řízení žalobce nepodal odvolání. Návrh žalobce na pokračování v řízení ze dne 9. 2. 2007 byl zamítnut. O pokračování v řízení bylo rozhodnuto dne 8. 8. 2007, poté co vedlejší řízení 38 C 94/2000 bylo dne 18. 5. 2007 pravomocně skončeno. Z dotazu odvolacího soudu na průběh řízení 20 C 4/2005 vyplynulo, že ve věci proběhlo soudní jednání dne 12. 3. 2009 a další bylo nařízeno na 23. 4. 2009.
Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 23. 6. 2006, která ho dne 12. 2. 2007 odmítla.
K odvolání žalobce odvolací soud uvedl, že Okresní soud v Ostravě postupoval zcela v souladu se zásadou procesní ekonomie, pokud řízení ve věci sp. zn. 20 C 4/2005 přerušil do skončení vedlejšího řízení sp. zn. 38 C 94/2000, neboť jakékoliv dokazování by bylo vzhledem k totožnému nároku žalobce duplicitní. Odvolací soud nepřisvědčil žalobcově námitce ohledně nepřiměřenosti délky řízení, vzhledem k tomu, že žalobce v době probíhajícího řízení 38 C 94/2000 zažaloval samostatně dílčí nárok vyplývající z tohoto sporu, a zahájil tak posuzované řízení 20 C 4/2005. V takovém případě občanský soudní řád předpokládá, že soud řízení z důvodu hospodárnosti přeruší podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Pokud by žalobce svůj dílčí nárok zažaloval v již probíhajícím řízení, mohlo o něm být rozhodnuto rozsudkem, který nabyl právní moci 18. 5. 2007. Procesní postup žalobce proto nelze z hlediska délky řízení vykládat v jeho prospěch. Rovněž žalobcovo tvrzení o předpokládané délce řízení šesti měsíců je mylné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci oběma soudy, a současně vady řízení, které blíže nespecifikuje. Dovolatel tvrdí, že soudy posoudily jeho nárok v rozporu s hmotným právem jako nedůvodný, ačkoli řízení trvá již od 17. 9. 2003 a dosud není pravomocně ukončeno. První rozhodnutí ve věci bylo dne 3. 7. 2009 napadeno odvoláním žalovaného, řízení proto stále trvá. Dovolatel dále namítá, že Evropský soud pro lidská práva vychází ze základní částky zadostiučinění 1.000 – 1.500 € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda takto stanovenou základní částku je nutno aplikovat také v českém právu. Navrhl, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „ o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel však v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právě významnou nepředkládá.
Na otázce, zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP, která stanovila za základní výchozí částku odškodnění 1.000 – 1.500 € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto ji nelze považovat za zásadně právě významnou pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení celkové délky řízení, kdy přihlédl k době a důvodům přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. i k ostatním okolnostem případu, a dospěl k závěru, že k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě nedošlo. Dovolatelovy námitky by proto předně musely směřovat proti tomuto právnímu závěru odvolacího soudu. Na zásadní právní význam dovolatelem položené otázky nelze usuzovat už z toho důvodu, že její zadání směřuje pouze k poskytnutí právní informace, která v posuzovaném případě žádný význam nemá, a její vyřešení by se ani nemohlo projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, což činí dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, jak je uvedeno pod bodem I. výroku.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. dubna 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu