ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4622.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4622/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce A. Ž. , zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 800.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 401/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, čj. 30 Co 466/2014-26, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 1. srpna 2014 se žalobce domáhá náhrady škody ve výši 800.000,- Kč s příslušenstvím způsobené mu dle jeho názoru nesprávným úředním postupem Ústavního soudu, který usnesením ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. IV. ÚS 136/13, odmítl návrh žalobce na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále již „SD“). Žalobce zdůraznil, že se nejedná o žalobu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“), nýbrž o žalobu na náhradu škody „za újmu na právech zaručených právem Evropské unie“ (dále též „EU“).
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 25. srpna 2014, č. j. 31 C 401/2014-12, kterým bylo ve výroku I. rozhodnuto o tom, že Obvodní soud pro Prahu 2 není místně příslušný, a ve výroku II. bylo rozhodnuto, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu I. Citovaným usnesením soudu prvního stupně byla řešena otázka místní příslušnosti soudu v návaznosti na sídlo organizační složky, která je oprávněna jednat v předmětné věci za stát.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze závěru, že projednávanou věc je třeba posoudit podle OdpŠk. Ústavní soud není součástí obecných soudů [čl. 91 Ústavy České republiky (dále též „Ústavy“) a §8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích], je autonomně pojatým soudem, který není podřízený ani odpovědný žádnému ústavnímu orgánu, proto ani Ministerstvo spravedlnosti není ústředním orgánem státní správy pro tento soud (§11 odst. 1 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky). Řízení před Ústavním soudem nelze považovat za řízení ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 OdpŠk. Za této situace není možné určit příslušný úřad jednající ve věcech náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem Ústavního soudu. Proto platí, že za stát podle §6 odst. 3 OdpŠk jedná Ministerstvo financí. Uvedený závěr je podle odvolacího soudu mj. v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. září 2013, sp. zn. II. ÚS 179/13, s usnesením Ústavního soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13, nebo s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 24. července 2013, sp. zn. 443/2013 (všechny zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu
Dovolatel uplatnil otázku , „zda v případě žaloby na náhradu škodu za újmu na právech zaručených právem EU, způsobenou rozhodnutím Ústavního soudu České republiky, je místně příslušný Obvodní soudu pro Prahu 2 či Obvodní soudu pro Prahu 1, a to v návaznosti na zodpovězení otázky, která organizační složka státu v takovém případě za stát jedná, tj. zda Ministerstvo spravedlnosti (sídlící v obvodu soudu pro Prahu 2), či Ministerstvo financí (mající sídlo v obvodu pro Prahu 1)“ .
Podle dovolatele, který se domáhá ochrany práv zaručených právem EU, je závěr odvolacího soudu, jenž je příslušnou organizační složkou Ministerstvo financí, nesprávný, neboť je v rozporu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2012, sp. zn. 2927/2010. Tímto rozhodnutím byl přijat názor, že systém odpovědnosti za porušení unijního práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá OdpŠk. Dovolatel odkazuje i na usnesení Městského soudu ze dne 12. srpna 2013, č. j. 18 Co 310/2013-16, v němž byl v jiné jeho věci (týkající se náhrady škody státu způsobené nesprávným úředním postupem Ústavního soudu) vysloven názor, že organizační složkou příslušnou jednat za stát je Ministerstvo spravedlnosti.
Dovolatel dále namítá, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, že od ratifikace Lisabonské smlouvy dne 3. listopadu 2009 přestala existovat vnitrostátní procesní autonomie jakožto důsledek prohlášení č. 17, kterým byl ke Smlouvě o EU připojen princip přednosti práva EU ve své judikatorní podobě. Dovolatel zejména odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora v případech C-224/01 Köbler, C-283/81 CILFIT nebo C-432/05 Unibet.
Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Uplatněnou otázkou týkající se určení místní příslušnosti soudu prvního stupně v řízení o náhradu škody za nesprávný úřední postup státu dovolatel namítá, že předmětem řízení je nárok za újmu na právech zaručených právem EU, nikoli však nárok na náhradu škody, který je upravený OdpŠk, jak dovodil odvolací soud. V tomto smyslu je třeba připustit, že odvolací soud konstatoval, že na uplatněný nárok na náhradu škody vůči státu je třeba aplikovat OdpŠk, aniž tento závěr dostatečně objasnil.
Jak správně uvedl odvolací soud, Ústavní soud, který v nálezu ze dne 19. září 2013, sp. zn. II. ÚS 179/2013 (jímž zamítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 1846/2012) konstatoval, že „Ústava stanoví v článku 89 odst. 2, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a na to navazující zákon o Ústavním soudu konstatuje, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2), resp. že odvolání není přípustné (§3 odst. 3)“ . V tomto smyslu dovolací soud považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu.
Nutno v této souvislosti podotknout, že vnitrostátní právní úprava ani nedává odpověď na otázku odpovědnosti státu za porušení komunitárního práva ze strany soudu, při porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství (viz C-224/01 Köbler). Jde přitom o velmi zásadní problém dotýkající se řady principů fungování justice. Soudní dvůr Evropské unie směřuje k tomu, aby za důvod odpovědnosti členského státu za škodu bylo považováno selhání soudů nejvyšší instance při povinnosti předložit věc s předběžnou otázkou Soudnímu dvoru (viz C-293/81 CILFIT). Jakkoliv je pochopitelná snaha o zajištění fungování evropského práva, neodvíjí se tento požadavek od zákonné úpravy (poukaz na obecné principy, které jsou sdíleny členskými státy, je diskutabilní – srov. T., L. Odpovědnost členského státu za delikt v „systému“ evropského práva. Jurisprudence, 2011, č. 5) a do právních řádů může bez dalšího vnést spíše chaos. Nelze samozřejmě vyloučit nesprávnou aplikaci evropského práva Nejvyšším soudem či Ústavním soudem, avšak nebylo-li jejich rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno (u Ústavního soudu ani taková možnost neexistuje), pak představa, že by tento problém mohl jako předběžnou otázku řešit ve sporu o náhradu škody proti státu soud prvního stupně, tj. okresní soud, rozhodně nevede k posílení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Otázkou je, zda by tak okresní soud mohl učinit alespoň tehdy, bylo-li takové porušení evropského práva vysloveno rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva či Soudního dvora Evropské unie. Do doby, než bude přijata výslovná právní úprava, jaká existuje například v Rakousku, s precizním vymezením hmotněprávních a zejména procesních podmínek uplatnění takových nároků, neměla by se soudní praxe do tohoto velmi nejednoznačného postupu nutit (viz V., P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 39). Oprávněný zájem zohlednit právní jistotu a zvláštní povahu úlohy soudů při zkoumání odpovědnosti státu v důsledku rozhodnutí vnitrostátního soudu, který rozhoduje v posledním stupni, zdůrazňuje i rozhodnutí SD C-224/01, Köbler, ECR 2003, I-10239.
Shora uvedené konstatování o nedostatku vnitrostátní právní úpravy odpovědnosti státu za porušení komunitárního práva ze strany soudu, při porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství, však nevylučuje možnost postupovat ohledně otázky místní příslušnosti v předmětné věci analogicky podle předpisu svým obsahem a účelem nejbližším, kterým je ustanovení §6 OdpŠk.
Z hlediska výše uvedeného dovolací soud proto považuje právní posouzení místní příslušnosti odvolacím soudem podle §6 odst. 3 OdpŠk za správné a odpovídající ustálené judikatuře dovolacího a Ústavního soudu, na kterou odvolací soud přiléhavě odkazuje, jak je uvedeno shora.
Ohledně dalších námitek dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání – dovolání v této části nepřekračuje polemiku se správností právního posouzení věci odvolacím soudem, což však k závěru o projednatelnosti dovolání nepostačuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, anebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobce proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu