ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4637.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4637/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. A. R. , zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 15,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 248/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2010, č. j. 68 Co 123/2010 – 98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2010, č. j. 68 Co 123/2010 – 98, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2010, č. j. 68 Co 123/2010 – 98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně na zaplacení částky 15,000.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup ministerstva financí, a žádné z účastnic nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně ve formě značných průtahů, ke kterým došlo ze strany žalované v průběhu řízení o finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i v protiprávním snížení vyplácených částek finanční kompenzace.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně dne 24. 3. 1992 požádala dle §13 zákona č. 87/1991 Sb. o finanční náhradu za stavby, které byly majetkovou součástí znárodněné firmy C. M. Kopřiva, a že řízení bylo ukončeno rozhodnutím o přiznání finanční náhrady dne 14. 10. 2004. Žalovaná vystavila k uspokojení žalobkyní uplatněných nároků směnky, které žalobkyně odmítla převzít s odůvodněním, že došlo k protiprávnímu snížení vyplácené finanční náhrady, a dne 28. 4. 2006 podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu o doplacení finanční náhrady (řízení je vedené pod sp. zn. 13 C 132/2006). Dne 31. 1. 2006 podala žalobkyně stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, posléze dne 27. 4. 2007 požádala o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu u žalované, a dne 30. 10. 2007 uplatnila nárok o zadostiučinění za nemajetkovou újmu u Obvodního soudu pro Prahu 1. Žalovaná uplatnila proti nároku žalobkyně námitku promlčení. Poukázala na to, že žalobkyně se o údajné nemajetkové újmě dověděla nejpozději v den sepsání žaloby ve věci sp. zn. 13 C 132/2006, tj. 28. 4. 2006, nárok byl tedy promlčen ve smyslu §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. dnem 29. 10. 2006.
Městský soud v Praze uvedl, že řízení o přiznání finanční náhrady vedené ministerstvem financí vyústilo dne 14. 10. 2004 v přiznání náhrady dle §13 zákona č. 87/1991 Sb., není proto opodstatněná námitka žalobkyně, že řízení dosud neskončilo. Nemajetková újma, jejíhož odškodnění se žalobkyně domáhá, vznikla před účinností zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl tento institut do právního řádu České republiky zaveden. S ohledem na znění přechodného ustanovení zákona č. 160/2006 Sb. odvolací soud uzavřel, že limitujícím faktorem je zde požadavek, že nesmí jít k datu 27. 4. 2006 o nárok promlčený. Vzhledem k tomu, že řízení u žalované skončilo dne 14. 10. 2004, nelze aplikovat větu před středníkem čl. II. přechodného ustanovení. Odvolací soud dále posuzoval, zda žalobkyně podala stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) včas, a zda bylo možné aplikovat větu za středníkem přechodného ustanovení. Skončilo-li řízení dne 14. 10. 2004 a žalobkyně podala stížnost k ESLP dne 31. 1. 2006, stalo se tak po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené v čl. 35 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, proto nelze její stížnost považovat za včasně podanou a současně nelze postupovat podle věty za středníkem přechodného ustanovení. Z výše uvedených důvodů nebylo možno posoudit věc podle zákona č. 160/2006 Sb. Pro úplnost se odvolací soud vyjádřil k běhu promlčecí doby a ke lhůtě pro uplatnění nároku u soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka ve výkladu a aplikaci věty před středníkem čl. II. (přechodného ustanovení) zákona č. 160/2006 Sb. Dovolatelka uvádí, že první věta přechodného ustanovení nedopadá na případy uvedené ve větě za středníkem tohoto ustanovení, pro které zákonodárce stanovil speciální lhůtu pro promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, a to jeden rok ode dne účinnosti tohoto zákona. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že nesprávný úřední postup žalované skončil dnem ukončení řízení o přiznání finanční náhrady, tedy dnem 14. 10. 2004. Předmětem nesprávného úředního postupu žalované nebyly pouze značné průtahy, ale i protiprávní snížení vyplácených částek finanční náhrady. Tento nesprávný úřední postup nadále trvá a je předmětem žaloby uplatněné u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 132/2006. Nesprávný úřední postup spatřuje dovolatelka v pokračování průtahů s přiznáním řádné finanční náhrady v souladu se zákonem, a z tohoto důvodu není možné počítat běh subjektivní promlčecí lhůty od data 14. 10. 2004, neboť tímto datem nesprávný úřední postup žalované neskončil. Žalobkyně trvá na tom, že k Evropskému soudu pro lidská práva podala včasnou stížnost. Vzhledem k tomu, že uplatnila dne 26. 4. 2007 svůj nárok u žalované, není její nárok promlčen. Nárok u soudu uplatnila dne 29. 10. 2007, tedy první pracovní den po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty určené k posouzení nároku příslušným úřadem. V posouzení výše uvedených závěrů spatřuje dovolatelka otázku, která má zásadní právní význam a nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Dovolatelka dále namítá, že řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a sice že odvolací soud neprovedl nově předložené důkazy. Dle dovolatelky není rozhodnutí odvolacího soudu opřeno o řádně zjištěné skutečnosti vztahující se k rozhodované věci, a proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně vychází z mylného předpokladu, že řízení o přiznání finanční náhrady dosud neskončilo, a že stížnost k Evropskému soudu byla podána včas. Nárok žalobkyně je promlčen. Žalobkyní nově předložené důkazy mohly být předloženy již Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a ve skutečnosti se o nové důkazy nejedná. Navrhla dovolání žalobkyně zamítnout.
Dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 26. 4. 2010, Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda řízení o přiznání finanční náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. končí vyjádřením ministerstva financí o přiznání či nepřiznání finanční náhrady, a zda lze tedy od tohoto okamžiku počítat promlčecí dobu podle §32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).
Při posuzování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je třeba odlišovat otázku promlčení nároku podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a otázku samotné možnosti aplikace novelizovaného znění zákona, zejména §31a OdpŠk vztahujícího se k možnosti žádat odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu. Obecně lze požadovat zadostiučinění podle §31a OdpŠk tehdy, pokud nemajetková újma vznikla po účinnosti novely č. 160/2006 Sb., tedy po 27. 4. 2006. Ve vztahu k nemajetkové újmě vzniklé porušením práva na přiměřenou délku řízení však zákonodárce v čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. stanovil tzv. pravou zpětnou účinnost, a sice, že nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. lze nahradit, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen (věta první). Tím odkazuje přechodné ustanovení na znění §32 odst. 3 OdpŠk větu druhou, a sice, že promlčecí doba neskončí dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Jelikož je v posuzované věci zřejmé, že žalobkyní tvrzená nemajetková újma vznikla před účinností zákona č. 160/2006 Sb., je na místě aplikace věty první přechodného ustanovení a v důsledku toho aplikace ustanovení §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk. Pro posouzení otázky, zda došlo k promlčení nároku žalobkyně v důsledku uplynutí šestiměsíční lhůty od skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo, je třeba nejprve stanovit konec posuzovaného řízení.
Postup ve věcech finančních náhrad, na které vznikl nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. upravuje v části I. zákon č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích. Dle ustanovení §10 zákona č. 231/1991 Sb. postupuje příslušný ústřední orgán při projednání žádosti přiměřeně podle původního zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Odkazem na přiměřené použití zákona č. 58/1969 Sb. je myšlena úprava povinného předběžného projednání nároku u ústředního orgánu podle ustanovení §9 až 11 cit. zákona. Teprve neuspokojil-li ústřední orgán nárok poškozeného do šesti měsíců ode dne podání žádosti, mohl se poškozený domáhat přiznání nároku nebo jeho neuspokojené části u soudu. Jinými slovy, předběžné projednání nároku u ústředního orgánu bylo procesní podmínkou pro případné další uplatnění nároku u soudu. Smyslem této právní úpravy byl především akcent na mimosoudní vyřešení věci, jak je tomu i v případě současné právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb. Bývalý Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 5. 1992, sp. zn. 6 A 15/92, uvedl, že zákonodárce tím zamýšlel upravit neformální postup ústředního orgánu, při němž tento orgán hodnotí žádost samu a k ní připojené doklady, a na základě jejich posouzení se rozhodne, zda požadovaný nárok uspokojí či ne. Žadatele vyrozumí toliko přípisem, který je pouze předběžné povahy a není způsobilý nabýt právní moci. Je poté na vůli žadatele, zda se svého práva bude domáhat žalobou u soudu v klasickém nalézacím řízení. (citované usnesení Nejvyššího soudu bylo publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 25/1994, dostupné je rovněž v ASPI pod číslem JUD4488CZ) K vypořádání vztahů mezi účastníky mohlo dojít pouze tehdy, uzavřeli-li dohodu dle ustanovení §11 zákona č. 58/1969 Sb.
V posuzované věci se však žalobkyně s názorem ministerstva financí ohledně výše přiznané finanční náhrady neztotožnila a podala žalobu k soudu, která je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 132/2006. Vzhledem k tomu, že se jedná o tentýž nárok na vyplacení finanční náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., nelze uzavřít, že řízení o finanční náhradu skončilo vyjádřením ministerstva financí dne 14. 10. 2004, které má povahu toliko správního aktu v rámci předběžného projednání věci.
Druhá věta ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk ve vztahu k promlčecí době v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva podtrhuje význam pohledu na řízení jako na jeden celek. Proto lze požadovat náhradu nemajetkové újmy do šesti měsíců od skončení řízení, a to i tehdy, nastaly-li průtahy jen v některé z dřívějších fází řízení (srov. důvodovou zprávu k bodu 27 návrhu zákona č. 160/2006 Sb.). Řízení o poskytnutí finanční náhrady je třeba považovat za skončené v okamžiku, kdy je spor mezi stranami vyřešen. Tak tomu však není v případě, kdy se účastník s rozhodnutím ústředního orgánu neztotožní a podá žalobu k soudu. Dle názoru Nejvyššího soudu lze v posuzovaném případě požadovat náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení do šesti měsíců od skončení dosud probíhajícího řízení sp. zn. 13 C 132/2006, přestože se nárok žalobkyně týkal „průtahů“ v postupu ministerstva financí v rámci předběžného projednání věci. Vzhledem k tomu, že v řízení o poskytnutí finanční náhrady dosud nebylo přijato konečné rozhodnutí ve věci, nemůže být nárok žalobkyně na přiměřené zadostiučinění podle ustanovení §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk promlčen. Závěr odvolacího soudu o tom, že řízení o přiznání finanční náhrady skončilo dne 14. 10. 2004, a proto je nárok žalobkyně promlčený, tedy není správný. Vzhledem k výše uvedenému pak nebylo třeba zkoumat, zda žalobkyně podala včasnou stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
Žalobkyně žalobu v dané věci vystavěla na tvrzení, že žádost o poskytnutí finanční náhrady uplatnila 24. 3. 1992, že s poskytnutou náhradou nebyla spokojena a že proto podala žalobu, přičemž soudní spor nadále trvá. Plně se tak na projednávanou věc uplatní závěr Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, dle nějž přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nebylo doposud pravomocně skončeno.
Nesprávný úřední postup ministerstva financí spatřuje dovolatelka kromě nepřiměřené délky řízení i v nezákonném snížení přiznané částky.
V tomto případě se bude postupovat podle ustanovení §32 odst. 3 věty první OdpŠk, neboť se nejedná o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Ustanovení §32 odst. 3 věty první OdpŠk stanoví, že nárok na náhradu nemajetkové újmy se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí lhůty je takový, že běží nezávisle na sobě a k promlčení dochází, jakmile jedna z nich uplyne. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní doby se odvíjí od vědomosti poškozeného o tom, že k nemajetkové újmě došlo, tedy od okamžiku, kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009, dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz).
V posuzované věci je zřejmé, že žalobkyně se dozvěděla o nemajetkové újmě nejpozději před tím, než dne 31. 1. 2006 uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy stížností k Evropskému soudu pro lidská práva, ve které mimo jiné namítala protiprávní snížení finanční náhrady. K nemajetkové újmě žalobkyně tedy došlo před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. Vzhledem k tomu, že pravá retroaktivita přechodného ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. se vztahuje pouze na nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmy způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, nemůže se žalobkyně domáhat odškodnění nemajetkové újmy vzniklé protiprávním snížením finanční náhrady před 27. 4. 2006, neboť v době, kdy jí měla nemajetková újma vzniknout, ještě možnost odškodnění podle §31a OdpŠk neexistovala. Aplikace zákona č. 82/1998 Sb. je pro tuto část nároku vyloučena.
Jelikož je právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce promlčení nároku žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o přiznání finanční náhrady nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším postupu soudy uváží, zda je naplňován požadavek §21a odst. 1 písm. b) o.s.ř., aby v řízení za stát za tu část nároku, která se týká soudního řízení, vystupovalo ministerstvo financí, které zjevně není organizační složkou příslušnou podle zákona č. 82/1998 Sb.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. května 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu