ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4745.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4745/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 3,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 321/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009, č. j. 53 Co 528/2008 - 40, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009, č. j. 53 Co 528/2008 - 40, se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut žalobní návrh žalobce na zaplacení částky 3,500.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem (porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě) v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 389/99, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce se žalobou podanou dne 7. 12. 1999 domáhal proti žalované M. V. určení právní neúčinnosti úkonů, jimiž dne 27. 8. 1997 nabyla nemovitosti žalobcova dlužníka společnosti Ostramo, Vlček a spol., s. r. o. Soudní poplatek byl k výzvě soudu zaplacen dne 21. 2. 2000, jednání nařízené na den 25. 7. 2000 se nekonalo z důvodu pochybení soudní kanceláře. Při jednání dne 19. 10. 2000 byl žalobce vyzván k odstranění vad žaloby, což učinil dne 25. 10. 2000. Po vyžádání nalézacích spisů a jejich studiu bylo konáno jednání dne 20. 3. 2003. Dne 27. 3. 2003 byl vyhlášen vyhovující rozsudek, který nabyl právní moci po projednaném odvolání dne 7. 5. 2004.
Odvolací soud odkázal na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, který konstatoval, že k určitým průtahům v řízení došlo, a dále považoval za podstatné, zda za dobu od 7. 12. 1999, kdy byla podána žaloba, do 31. 7. 2001, kdy byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka, bylo možno vydat soudní rozhodnutí ve věci samé a ještě realizovat exekuční prodej nemovitosti, neboť jedině tak by bylo možno uvažovat o možné příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a vznikem škody na majetku žalobce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i pokud by řízení netrpělo průtahy, nebylo by možné ve lhůtě jeden a půl roku od podání žaloby vydat rozhodnutí, a to vzhledem k vadám žaloby, skutkové i právní složitosti věci, jakož i dvojinstančnosti řízení. Soud prvního stupně připustil možný nesprávný úřední postup soudu, avšak s ohledem na prohlášení konkursu na majetek dlužníka žalobce nedovodil příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu a případnou škodou. Odvolací soud k tomu doplnil, že odpovědnost státu za škodu je dána, pokud porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě je podstatnou a rozhodující příčinou vzniku škody. Tak tomu však v souzené věci nebylo.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci oběma soudy, a současně vady řízení, které blíže nespecifikuje. Žalobce namítá, že ačkoliv soudy konstatovaly, že k určitým průtahů v řízení došlo, neuznaly jeho nárok na odškodnění majetkové újmy. Rozhodnutí sp. zn. 64 C 389/99 již nelze vykonat a pohledávka žalobce proto nemůže být uspokojena. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda závěr Evropského soudu pro lidská práva ohledně stanovení základní částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1.000 – 1.500 € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy je nutno aplikovat také v českém právu. Navrhl, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „ o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu ve svém dovolání neformuluje.
Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, zda je třeba v českém právu aplikovat závěry Evropského soudu pro lidská práva pro stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, pomíjí však zcela skutečnost, že předmětem soudního přezkumu byl jím uplatněný nárok na náhradu škody za nesprávný úřední postup a nikoliv nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť soud prvního stupně změnu žalobního petitu na rozdělení částky na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy nepřipustil (č. l. 20). Právo poškozeného na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) nelze ztotožňovat s nárokem na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a OdpŠk. Případná výše kompenzace za nesprávný úřední postup se odvíjí v případě náhrady škody od skutečně vzniklé škody, kterou musí žalobce vyčíslit. Závěry Evropského soudu pro lidská práva, na které poukazuje dovolatel, se týkají toliko újmy nemajetkové, a proto je nelze aplikovat na žalobcem uplatněný nárok.
Vzhledem k tomu, že na dovolatelem položené otázce odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a ani založit nemohl, není dovolání žalobce ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. dubna 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu