ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4831.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4831/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., MM.L. ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 531 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 185/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2015, č. j. 17 Co 203/2015-65, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 531 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nedůvodným vězněním od 27. 11. 1958 do 10. 5. 1960.
Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem tak, že výrokem I. přiznal žalobci částku 265 500 Kč, výrokem II. co do částky 265 500 Kč žalobu zamítl a výrokem III. přiznal žalobci náhradu nákladů soudního řízení.
Odvolací soud výrokem I. rozsudku změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ohledně částky 265 500 Kč a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 29. 12. 1958, sp. zn. 3 T 474/58, byl žalobce uznán vinným pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců nepodmíněně. Žalobce byl ve vazbě od 27. 11. 1958 do 10. 5. 1960. Usnesením Vojenského obvodového soudu ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 41/91, byl rozsudek z roku 1958 zrušen, usnesením ze dne 12. 5. 1992 bylo trestní stíhání z důvodu amnestie zastaveno a rozsudkem ze dne 25. 5. 1992 rozhodnuto, že se trest neukládá. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, č. j. 4 Tz 73/2012-38, byla rehabilitační rozhodnutí zrušena a věc postoupena Městskému soudu v Brně. Ten usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 1 Rt 5/2012, zrušil rozsudek z roku 1958 v celém rozsahu a dne 23. 4. 2013 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 5. 2013.
Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že žalobce má nárok na přiměřené zadostiučinění na základě přímé aplikace článku 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud zvážil veškerá kritéria pro náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozsudkem a neoprávněnou vazbou dle judikatury Nejvyššího soudu. S negativním závěrem také posoudil možné promlčení nároku. Zejména z důvodu neprokázání následků v osobní sféře žalobce potom soud přiznal žalobci zadostiučinění na dolní hranici.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že k promlčení práva nedošlo, přičemž toto posoudil dle ustanovení §101 zákona č. 40/1964, občanský zákoník (dále jen „obč. zák.). Soud se dále zabýval existencí nároku žalobce v právu. Ohledně zákona č. 119/1990 Sb. dospěl k závěru, že tento zákon neumožňuje žalobce odškodnit za morální újmu. Stejně tak nemá žalobcův nárok oporu ani v zákoně č. 58/1969 Sb., neboť tento zákon náhradu nemajetkové újmy neumožňuje. Odškodnění nemajetkové újmy umožnil až zákon č. 160/2006 Sb., který novelizoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Ten ovšem počítá jen s jediný případem odškodnění imateriální újmy před účinností zákona, a to v případě průtahů řízení. Ohledně přímé aplikace článku 5 odst. 5 Úmluvy odvolací soud dospěl k názoru, že v tomto případě nelze přímou aplikaci použít z důvodu nemožnosti retroaktivního působení Úmluvy. Za situace, že tak základ žalobcova nároku není dán, nelze žalobci v rovině právní vyhovět, když na uvedeném nemůže ničeho změnit ani jeho případné legitimní očekávání. Zůstává tak nárok na satisfakci pouze v rovině etické. V daném případě žalovaná vyjádřila žalobci již v odvolání svou výslovnou omluvu. Odvolací soud shledal tuto formu odškodnění jako dostačující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost svého dovolání spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dle názoru žalobce soud nesprávně posoudil otázku, zda osoba, která byla za minulého režimu nezákonně vězněna a podala před 16. 12. 2014 žalobu na náhradu nemajetkové újmy, má nárok na zadostiučinění pouze ve formě omluvy nebo i ve formě finanční. Žalobce namítá, že odvolací soud rozhodl na základě překonané judikatury dovolacího a ústavního soudu. Konkrétně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, č. j. 30 Cdo 1791/2015-132. Žalobce tedy požaduje po dovolacím soudu, aby změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že odvolání žalované zamítne a přizná žalobci náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovolatel pro účely posouzení přípustnosti dovolání odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15, a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, č. j. 30 Cdo 1791/2015-132, od jejichž závěrů se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit. V odkazované věci je však podstatné, že tamnímu stěžovateli – na rozdíl od dovolatele – již bylo v minulosti odškodnění přiznáno i vyplaceno. V usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 840/15, Ústavní soud uvedl: „Pro úplnost je třeba zdůraznit, že do projednávané věci – bez dalšího – nedopadají závěry stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15 (resp. obdobného nálezu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 723/15), a to proto, že v těchto věcech – na rozdíl od věci této – bylo tamním stěžovatelům odškodnění již v minulosti přiznáno (a případně i vyplaceno), a nehrozí tudíž jeho navrácení. Tato skutečnost přitom představuje podstatnou odlišnost i potud, že stěžovateli nebyla přiznána finanční kompenzace utrpěné imateriální újmy ani před přijetím stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (viz dikce: jen některé z nich měly to ‚štěstí‘, že jejich případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem v bodu 34 stanoviska), čímž je materiální důvod ‚aplikace‘ jeho intertemporálního výroku II. rozhodným způsobem potlačen.“
Odvolací soud, jenž shledal dostatečnou satisfakcí omluvu poskytnutou dovolateli ze strany žalované, tudíž postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelem předestřená otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Nad rámec tohoto rozhodnutí vzhledem k okolnosti, že v řízení byla vznesena námitka promlčení, dovolací soud podotýká, že otázka promlčení práva byla odvolacím soudem posouzena nesprávně, když tuto posuzoval dle §101 obč. zák. Dle ustálené soudní praxe Nejvyššího soudu mělo být v daném případě promlčení posouzeno dle §32 odst. 3 ve spojení s §35 OdpŠk (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 377/2015). V dané věci rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zastaveno, nabylo právní moci dne 28. 5. 2013. V době podání žaloby dne 16. 6. 2014 tudíž promlčecí lhůta dle výše citovaných ustanovení již uplynula. Jelikož tato nesprávnost nenašla svůj odraz ve výroku napadeného rozsudku, přičemž žalovaná ani rozsudek dovoláním nenapadla, nezakládá toto pochybení odvolacího soudu důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 4. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu