ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.484.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 484/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce I. L., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Č. t. ú., o poskytnutí informace, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 47/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2002, č.j. 20 Co 450/2002-65, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2002, č. j. 20 Co 450/2002-65, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. dubna 2002, č.j. 24 C 47/2000-53, uložil žalované „vydat zprávu o hodnocení společnosti S. T. a.s.
(od r. 2000 Č. T. a.s.) z hlediska plnění ověření při provozování telekomunikační sítě za r. 1996 žalobci“ do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok l.), žalobu, aby žalovaná byla povinna uvedenou zprávu zveřejnit zamítl (výrok 2.)
a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok 3.). Žalobcův nárok, uplatněný jím s odkazem na právo na informace ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR, posoudil výlučně podle tohoto ustanovení. Vyjádřil názor, že nelze postupovat podle zákona č. 160/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ježto nabyl účinnosti dne 1.1.2000, zatímco žaloba byla podána již 27.5.1998. Žalobu shledal opodstatněnou, když zdůraznil zásadní význam práva
na informace jako ústavou zaručeného občanského práva. Námitku žalované, že požadovaná zpráva obsahuje obchodní tajemství společnosti Č. T. a. s. ve smyslu §17 obch. zák., shledal neprokázanou, s tím, že prohlášení této společnosti
ze dne 19.1.2000, podle něhož jsou jejím obchodním tajemstvím veškeré podklady, informace, sdělení a vyjádření poskytnutá správnímu úřadu a rozhodnutí, vydaná tímto úřadem ve všech i budoucích správních řízeních, kde je společnost účastníkem řízení, označil pro svou vágnost a voluntarismus za zcela irelevantní, takže k němu nelze přihlížet. Uzavřel, že poskytnutí požadovaných informací je ústavní povinností žalované a žalobě proto v této části vyhověl. Naproti tomu v části, kde se žalobce domáhal zveřejnění předmětné zprávy, žalobu zamítl, neboť takový nárok nelze z ústavního práva žalobce na poskytnutí informace dovodit.
K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku zrušil a řízení zastavil dospěv k závěru, že nejsou podmínky
pro vedení soudního řízení v této věci.
Uvedl, že předmětem řízení je přístup k informacím, které má k dispozici Č. t. ú. jako státní orgán správy telekomunikací. V průběhu řízení ke dni 1.1.2000 nabyl účinnosti zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jímž byla konkretizována obecná dikce čl. 17 Listiny základních práv a svobod, a jeho ustanovení plně dopadají na daný případ (§2 odst. 1 zákona ). Tento zákon upravuje
v §§14 až 16 mimo jiné též procesní postup při vyřizování žádostí o poskytnutí informací tak, že pravomoc k rozhodování o nich je svěřena povinnému subjektu
ve správním řízení s možností odvolání. Ingerence soudu je možná teprve po právní moci rozhodnutí odvolacího orgánu v řízení o přezkoumání tohoto rozhodnutí v rámci tzv. správního soudnictví (§247 a násl. o.s.ř., od 1.1.2003 pak §65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb. /soudní řád správní/). Z uvedených ustanovení při absenci přechodných ustanovení ve vztahu k zahájeným soudním řízením vyplývá, že účinností zákona č. 106/1999 Sb. pozbyl soud pravomoci k projednání žaloby o přístup k informacím podle části třetí občanského soudního řádu ve smyslu §7 o.s.ř. Za tohoto stavu nelze, než napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle §221 odst. 1 písm b) o.s.ř. zrušit
a řízení pro neodstranitelný nedostatek jeho podmínky podle §221 odst. 2 písm. c) zastavit. Žalobci však zůstává zachováno právo vést ohledně poskytnutí požadovaných informací řízení ve smyslu §14 a násl. zák. č. 106/1999 Sb., jež podle zjištění odvolacího soudu žalobce v mezidobí zahájil přímo u povinného subjektu. Vzhledem k tomu nebylo třeba, aby odvolací soud při zastavení soudního řízení rozhodoval
o postoupení věci tomuto orgánu podle §221 odst 2 písm. c) o.s.ř. in fine. Zastavením soudního řízení bez dalšího nedochází v dané procesní situaci k odepření práva žalobce na řádné projednání věci, neboť o jeho totožné žádosti již jedná a rozhoduje k tomu příslušný orgán.
Žalobce v podaném dovolání, jehož přípustnost opírá o §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jež podává z důvodů §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. především namítá, že napadené usnesení odvolacího soudu je založeno na retroaktivní účinnosti zákona č. 106/1999 Sb., což je v rozporu se základem sporu, jímž je odmítnutí vydání požadované zprávy (za rok 1996). V době, kdy o informace žádal, nemohl postupovat podle tehdy ještě neexistujícího zákona o svobodném přístupu k informacím a proto mu nezbývalo, než se opírat především o čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Postupem odvolacího soudu bylo žalobci odňato právo na spravedlivé řízení. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že žalobce opravdu později podal další žádost u povinného subjektu již po nabytí účinnosti a postupem podle zákona č. 106/1999 Sb. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), včas (§240 odst. 1 o.s.ř.) je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými §241a odst. 1 o.s.ř.
Je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody
§241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) v souladu s ustanovením §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava dovolání vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, nýbrž i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případě, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Výjimka z vázanosti uplatněným dovolacím důvodem uvedená v §242 odst. 3 o.s.ř. znamená, že
u přípustných dovolání může dovolací soud vždy přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu nejen z hlediska vad, uvedených blíže v cit. ustanoveních §229 o.s.ř.
(tzv. zmatečností), ale i dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., i když nebyl v dovolání uplatněn. Jak však vyplývá z obsahu spisu, žádná z takovýchto případných vad rozhodnutí odvolacího soudu nezatížila a dovolatel je obsahově v dovolání rovněž nevytýká.
Zbývá tedy posoudit důvodnost dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Tím je třeba rozumět omyl soudu při aplikaci práva za zjištěný skutkový stav. O ten jde tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Odvolacímu soudu nelze vytknout omyl při aplikaci práva, pokud dospěl k závěru, že není dána pravomoc soudu pro řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá uložení povinnosti žalovanému vydat jím požadovanou zprávu, poté, kdy nabyl účinnosti zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Účelem tohoto zákona je úprava podmínek práva svobodného přístupu k informacím a stanovení základních podmínek, za nichž jsou informace podávány
(§1 zákona). Tyto podmínky jsou pak blíže vymezeny v dalších ustanoveních tohoto zákona, včetně úpravy žádosti o poskytnutí informace, postupu při podávání
a vyřizování písemných žádostí, rozhodnutí, jakož i odvolání a stanovení možnosti soudní přezkoumatelnosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti (§§13 až 16 cit. zákona). Spadá-li nárok žalobce svou povahou pod režim uvedeného zákona, jak je tomu v souzené věci, je zjevné, že k rozhodnutím o něm je dána pravomoc orgánu k tomu
ze zákona povolanému, jímž je žalovaný subjekt, nikoli soud, bez zřetele k tomu, že žaloba byla podána ještě předtím, než citovaný zákon nabyl účinnosti. V bližším v zájmu stručnosti postačí odkázat na výstižné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu. Právem proto odvolací soud dospěl k závěru, že jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení a rozsudek soudu prvního stupně, který vycházel z jiného právního názoru, zrušil, a řízení z tohoto důvodu zastavil (§221 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. c/ o.s.ř.).
Pochybení se však dopustil, když důsledně nepostupoval podle ustanovení §221 odst. 2 písm. c), část věty za středníkem o.s.ř., podle něhož není-li dána pravomoc soudů, rozhodne (odvolací soud) též o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží. Dospěl-li odvolací soud ke správnému závěru, že věc náleží do pravomoci Č. t. ú., bylo jeho povinností podle citovaného ustanovení též rozhodnout o postoupení věci tomuto orgánu.
Z vyložených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.), v němž je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Karel Podolka , v. r.
předseda senátu