ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.500.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 500/2023-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce F. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Panáčkem, advokátem se sídlem ve Fulneku, Sborová 81, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 3/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, č. j. 62 Co 114/2022-147, takto:
I. Návrh na přerušení dovolacího řízení se zamítá .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v tomto řízení domáhal po žalované zaplacení celkové částky 155 426 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu (ve výši 150 000 Kč) a z titulu náhrady škody (ve výši 1 100 Kč a 4 326 Kč), kteréžto nároky mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu příslušníka Policie České republiky spočívajícího v jednání při služebním úkonu dne 2. 9. 2016, v rámci kterého žalobci vyrazil z ruky mobilní telefon. Následně nezasáhl ani proti jednání jiného příslušníka Policie ČR, jenž proti žalobci použil v rozporu s právními předpisy hmaty a chvaty, pomocí kterých jej svedl na zem a následně mu přiložil pouta.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 18 C 3/2021-111, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 7. 2022, č. j. 62 Co 114/2022-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, a to jen proti té jeho části, jíž bylo rozhodnuto o žalobním návrhu na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč, podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda odvolací soud posoudil námitku promlčení vznesenou žalovanou v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu jako výkon práva nejsoucí v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se žalovaná jakkoliv podílela na tom, že žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil u soudu opožděně či že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15), přičemž žalobci nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013); tj. nebyly zjištěny žádné mimořádné a zvláštního zřetelné hodné okolnosti, které by na straně žalobce vytvořily závažnou překážku, jež by mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022).
Nejedná se přitom o výjimečný případ, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití práva žalované na úkor dovolatele, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Důvodem pozdního podání žaloby nebylo jednání žalované, nýbrž liknavost žalobce při uplatňování jím tvrzeného nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy. Dovolací soud je shodně s odvolacím soudem toho názoru, že je nevýznamné, kdy se žalobce dozvěděl o osobě odpovědné za jeho újmu (výsledek trestního řízení vedeného proti vedlejšímu účastníku na straně žalované), neboť žalobci nic nebránilo svůj nárok proti žalované uplatnit již v průběhu tohoto trestního řízení. Otázku, zda jednání vedlejšího účastníka na straně žalované bylo nesprávným úředním postupem či nikoli, může totiž posoudit pouze soud v řízení o náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2990/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 2219/22).
Namítá-li žalobce, že žalovaná (stát) porušila svou povinnost uloženou jí trestním řádem, spočívající v tom, že žalobci v rámci trestního řízení vedeného proti zasahujícím příslušníkům Policie České republiky neposkytla poučení o tom, že nárok na náhradu nemajetkové újmy musí uplatnit v šestiměsíční lhůtě u žalované, z čehož žalobce dovozuje, že je chybný závěr odvolacího soudu, že se žalovaná nepodílela na opožděném uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, pak nezbývá než konstatovat, že se jedná o nové tvrzení, které však nelze v rámci dovolacího řízení uplatnit (§241a odst. 6 o. s. ř.). Přestože žalobce v dovolání poukazuje na to, že absence uvedeného poučení je prokazována obsahem spisu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 19 T 27/2017, a obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 91/2020, jejichž provedení k dokazování žalobce navrhl, a že v rámci předchozího řízení rovněž navrhl k dokazování obsah svého dovolání ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 12 C 200/2019, kde na straně 16 mělo být uvedeno, že se žalobci kýženého poučení nedostalo, není tím napraven nedostatek příslušného skutkového tvrzení (spočívající nikoliv v tom, že žalovaná měla porušit svou povinnost, nýbrž v tom, že se žalobci nemělo dostat předepsaného poučení ze strany orgánů činných v trestním řízení a že tato skutečnost přispěla k tomu, že žalobce nepodal žalobu včas), a proto k němu nemohl dovolací soud přihlédnout. Dovolací soud není soudem skutkovým, a v řízení o dovolání se tudíž zabývá pouze posouzením otázek právních, jejichž řešení je vybudováno na konkrétním skutkovém stavu zjištěném soudy nižších stupňů, na němž však již dovolací soud nemůže ničeho měnit.
Dovolací soud s ohledem na výše citovanou ustálenou soudní praxi a na závěr o nepřípustnosti dovolání neshledal ani důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (do rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku v obdobné věci žalobce), kterak navrhl dovolatel v podání ze dne 14. 3. 2023 doručeném dovolacímu soudu téhož dne.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu