ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5028.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5028/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce R. T. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 10 317,35 Eur s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 201/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014, č. j. 20 Co 158/2014-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 11. 2013, č. j. 22 C 201/2012-58, konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 10 317,35 EUR jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v II. a III. výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani vady řízení nepředstavují zákonné dovolací důvody, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit námitka, kterou žalobce uplatňuje vadu řízení (odvolací soud se ve výroku nevypořádal s výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně). Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není. K takové výtce je na místě ve smyslu R 100/2013 též poukázat na to, že dovoláním vytýkané nedostatky rozhodnutí odvolacího soudu nemohly být na újmu uplatnění procesních práv dovolatele.
Za situace, kdy jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, nemohou založit přípustnost dovolání námitky dovolatele ohledně nesprávných skutkových zjištění odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatele, že přes procesní pasivitu žalované strany byla vyvratitelná domněnka vzniku újmy vyvrácena soudem. Dovolatel byl v řízení odškodněn formou konstatování porušení práva, z čehož je zřejmé, že k vyvrácení vyvratitelné domněnky vzniku újmy v řízení nedošlo. Na vyřešení této otázky tudíž napadené rozhodnutí nezávisí.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobce, dle níž měl odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch žalobce, ač se žalovaná neodvolala. Jednak tato otázka již byla dovolacím soudem vyřešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jednak v dané věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nepřiznal finanční zadostiučinění i z jiných důvodů než soud prvního stupně, pak byl tento postup v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neboť odvolací soud není v přezkumné činnosti po stránce kvalitativní odvolacími důvody zásadně vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014).
Jádrem dovolání je nesouhlas dovolatele s formou přiznaného zadostiučinění. Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Přípustnost dovolání dále nezakládá ani otázka, zda při stanovení formy odškodnění za nepřiměřenou délku řízení lze přihlížet k tomu, že se odškodnění domáhá pachatel trestného činu pravomocně odsouzený právě v tomto řízení, neboť tato otázka již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, nebo rozsudek ze dne 29. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 4176/2013, uveřejněný pod číslem 17/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu