ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5087.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5087/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně Světelné reklamy Svoboda, s. r. o., se sídlem v Náměšti na Hané, Sokolská 560, identifikační číslo osoby 268 48 759, zastoupené Mgr. Ivo Kráčmarem, advokátem se sídlem v Olomouci, Táboritů 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 418/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 68 Co 90/2015-144, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 17. června 2015, č. j. 68 Co 90/2015-144, se mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. prosince 2014, č. j. 25 C 418/2013-110, v jeho meritorním výroku I. potvrzuje .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 5.953,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Iva Kračmáře, advokáta se sídlem v Olomouci, Táboritů 1.
III. Jako ve výroku II. v téže lhůtě a tamtéž je žalovaná povinna dále zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 5.953,20 Kč.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení odškodnění ve výši 87.735,32 Kč s příslušenstvím, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále též „OdpŠk“]. Náhradu škody požaduje z důvodu, že jí exekutor nezaplatil vymožené náklady exekuce v uvedené výši.
Žalovaná namítá, že žalobkyni uplatněná částka nenáleží, neboť postup exekutora, který si částku ponechal pro sebe a následně byl za to odsouzen za trestný čin zpronevěry, je třeba považovat za exces ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 15. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010. Žalobkyně dále údajně nedodržela obecnou prevenční povinnost stanovenou podle §415 a násl. obč. zák. Z toho dovozuje, že se nejedná o škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a žalovaná proto za škodu způsobenou žalobkyni neodpovídá. Mezi účastníky zůstala sporná jen uvedená právní otázka o excesu exekutora.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č. j. 25 C 418/2013-110, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 87.735,32 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 8,05 % p. a. za den 14. srpna 2013 (výrok II.) a žalovanou zavázal povinností zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 23.487,- Kč (výrok III).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně podala návrhy na nařízení exekuce k Okresnímu soudu Praha – západ, který nařídil exekuce na majetek dlužníka žalobkyně, vedenými pod sp. zn. 100 EX 2231/09, a sp. zn. 100 EX 2234/09, a pověřil provedením exekucí exekutora Mgr. Jozefa Višvádera. V těchto exekučních řízeních vymohl ve prospěch žalobkyně částku 87.735,32 Kč, kterou jí však nikdy nevyplatil, když peníze si ponechal pro sebe.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni tak vznikla škoda ve výši žalované částky a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2135/2013. Jelikož je v daném případě třeba postup exekutora považovat jako výkon úřední činnosti, který byl nesprávný, jde současně o nesprávný úřední postup ve smyslu OdpŠk, když v příčinné souvislosti s ním vznikla žalobkyni škoda ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk. Z hlediska právní otázky, že exekutorovo jednání mělo být excesivní, soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, v jehož intencích tuto možnost odmítl a tento svůj závěr odůvodnil. Odmítl též námitku žalované, že by se žalobkyni mělo přičítat k tíži, že nad činností exekutora nevykonávala jakýsi dohled s tím, že takový názor nemá oporu v právu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným rozsudkem ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl. Současně ve výroku II. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Na rozdíl od něho dospěl k odlišnému právnímu závěru, že absentuje první z předpokladů odpovědnosti za škodu dle OdpŠk, kterým je existence nesprávného úředního postupu (§13 odst. 1 OdpŠk), neboť přisvědčil odvolací námitce žalované, že exekutor Mgr. Jozef Višváder se svým jednáním dopustil vybočení z rámce plnění úředních povinností, tedy tzv. excesu. Své odůvodnění opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) dovolání. Dovolatelka přípustnost dovolání dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, jímž se odvolací soud neřídil. Pokud odvolací soud založil svůj závěr na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010, dovolatelka jej nepovažuje na daný případ za přiléhavý. Dovolatelka se dále zabývala podrobnou argumentací srovnáním obou citovaných rozhodnutí. Závěrem navrhla zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a jeho vrácení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné a důvodné.
Dovolání dovolatelky je přípustné podle §237 o. s. ř, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to především od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 44/2009 – dále též „R 44/2009“ (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Uplatněná právní otázka, zda v případě exekutora, který pro dovolatelku vymohl v exekučním řízení částku 87.735,32 Kč, kterou jí však nikdy nevyplatil, když si peníze ponechal pro sebe, se jedná o jeho exces, kdy není dána odpovědnost státu dle OdpŠk, je dlouhodobě řešena konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Z ní vyplývá, že za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem (jako úřední osoba ve smyslu ustanovení §3 písm. b/ OdpŠk), odpovídá vedle státu též exekutor sám za podmínek §32 exekučního řádu.
Na rozdíl od odpovědnosti státu, jíž se nelze zprostit (§2 OdpŠk), svědčí exekutorovi podle §32 odst. 2 exekučního řádu liberační důvod, umožňující mu zprostit se odpovědnosti, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Takovým důvodem může být např. okolnost, že o peněžitou částku, kterou byl povinen předat v exekučním řízení oprávněnému, přišel vinou peněžního ústavu, u nějž byly prostředky uloženy. To však platí jen v situaci, kdy jde o řádné nakládání exekutora se svěřenými prostředky v rámci postupů, které lze při zacházení s cizí věci považovat za obvyklé. Např. v případě, že exekutor část peněz vymožených při prodeji nemovitostí přesunul ze svého účtu exekutorského úřadu na účet u jiné banky ve snaze docílit vyššího výnosu na termínovaném vkladu, a to v době, kdy již dříve měl pochybnosti o stabilitě tohoto bankovního ústavu, je zřejmé, že exekutor o své vůli použil předmětnou částku k finanční transakci, která sloužila pouze jeho osobnímu prospěchu. Za této situace proto exekutor nemůže použít liberační důvod s poukazem na to, že ani při vynaložení veškerého úsilí nemohl zabránit vzniku škody, neboť k situaci ústící ve ztrátu svěřených prostředků přispěl zbytečným převodem peněz, který neměl souvislost s vykonávanou exekuční činností. Exekutor, jemuž se svěřují finanční prostředky získané exekucí, je povinen počínat si tak, aby je v co nejvyšší možné míře ochránil a použil v souladu s průběhem exekuce; nakládá-li s nimi svévolně, nemůže se odpovědnosti za jejich ztrátu zprostit podle §32 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. (viz R 44/2009).
Již z výše uvedeného je zřejmé, že je za této situace dána odpovědnost státu, byť je zde odpovědnou osobou i exekutor sám. Nebyla-li exekutorem splněna povinnost vyplatit oprávněné osobě přiznanou jí částku, je to v rozporu s požadavkem zákona, a jde proto o nesprávný úřední postup, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní (§2 OdpŠk), tj. bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit (srov. obdobně např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. července 1997, sp. zn. 6 Co 704/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 42/1998, R 44/2009, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2135/2013, a ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 825/2014).
Shora uvedené závěry judikatury se uplatní i v této věci.
Předpokladem vzniku odpovědnosti podle §13 OdpŠk je současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O „úřední“ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci (viz shora cit. judikatura).
Podle §46 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, v rozhodném znění do 31. prosince 2009, nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po právní moci usnesení o nařízení exekuce zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel.
Nesprávný úřední postup v dané věci spočívá v tom, že ze strany exekutora nebylo žalobkyni plněno to, co jí v souladu s citovaným ustanovením náleželo, a to bez ohledu na skutečnost, že si exekutor peníze ponechal pro sebe. V příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni škoda, za kterou odpovídá stát dle OdpŠk.
Odmítá-li žalovaná svoji odpovědnost dle OdpŠk proto, že postup exekutora, který si pro sebe ponechal pro žalobkyni vymožené finanční prostředky, představuje exces exekutora z úřední činnosti, opíraje se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010, nelze jí přisvědčit, neboť použití tohoto rozhodnutí není v předmětné věci přiléhavé. Rozhodnutí se týká odpovědnosti ohledně otázky vybočení policistů, kteří páchali trestnou činnost, z rámce plnění svých služebních povinností podle zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky.
Naproti tomu v předmětné věci nebyla exekutorem splněna povinnost vyplatit oprávněné osobě přiznanou jí částku. To je v rozporu s požadavkem zákona, a jde proto o nesprávný úřední postup, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní (§2 Odpšk), tj. bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud jej proto podle §243d písm. b) o. s. ř., změnil tak, jak se podává z prvé výrokové znělky tohoto rozsudku. Ve světle shora citované judikatury nemohou být důvodné ani zbývající odvolací námitky žalované.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn §243b o. s. ř., ve spojení s §224 odst. 1, 2, §142 odst. 1 o. s. ř., neboť úspěšná žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají podle obsahu spisu z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání, č. l. 129 spisu) v částce 4.620,- Kč a náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 21 % DPH (tj. o částku 1.033,20,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5.953,20 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b o. s. ř., ve spojení s §224 odst. 1, 2, §142 odst. 1 o. s. ř., neboť úspěšná žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (dovolání) v částce 4.620,- Kč a náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 21 % DPH (tj. o částku 1.033,20,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.953,20 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jeho advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. dubna 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu