ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5091.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5091/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce F. F., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 2 000 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 21 Nc 5102/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2016, č. j. 15 Co 155/2016-34, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 3. 2016, č. j. 21 Nc 5102/2016-17, žalobci zástupce z řad advokátů v tomto řízení neustanovil. Soud prvního stupně uvedl, že žalobci by bylo sice možné pro jeho osobní a majetkové poměry přiznat osvobození od soudních poplatků (poměry žalobce byly zjištěny z usnesení zdejšího soudu č. j. 26 C 220/2015-52 a 21 Nc 5113/2015-45), nicméně jeho podání představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Žalobce u zdejšího soudu uplatnil několik žalob vůči České republice, kterými se domáhá velmi vysokých částek z titulu náhrady škody za majetkovou a nemajetkovou újmu (srov. řízení uvedená v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně). Tato řízení spolu mohou vzájemně souviset, neboť obsahují stejná skutková tvrzení, že Česká republika způsobila žalobci prostřednictvím svých orgánů újmu, a to za dobu 40 let komunistického režimu dosud. Žalobce na výzvy soudů (ve kterých byl poučen, jak má být žaloba o náhradu škody upřesněna a doplněna) neuvedl ani obecně, jak dospěl k výpočtu jednotlivých částek. Za situace, kdy žalobce činí u soudu opětovná podání, ve kterých se po České republice domáhá neúměrně vysokých částek, aniž by uvedl, jak dospěl k výpočtu jednotlivých náhrad za újmu, o jakou újmu se jedná, kdy újma vznikla a další rozhodné skutečnosti, přestože byl soudem poučen (srov. rozhodnutí uvedená v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně), jeví se soudu v této věci uplatněný nárok jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací v napadeném usnesení ze dne 31. 8. 2016, č. j. 15 Co 155/2016-34, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce uplatňuje svá práva v tomto řízení svévolně, což lze dovodit již z jeho tvrzení uvedených na celkem 13 stranách textu žaloby, z nichž však ani přes jejich rozsáhlost nelze dovodit byť jen logický základ jím uplatňovaného nároku. Závěr o svévolnosti uplatňovaného práva žalobce je možné dovodit také ze skutečností známých odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti. Žalobce proti státu opakovaně uplatňuje žalobami neobvykle vysoké částky (srov. řízení uvedená v odůvodnění rozsudku soudu odvolacího), přičemž jeho tvrzení obsažená v žalobách jsou obdobná. S ohledem na výše uvedené a v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, odvolací soud dovodil, že žalobce činí procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých subjektivních práv, ale jen zlovolně (při vědomí, že tím svá práva neochrání a ani ochránit nechce) a se záměrem způsobit ostatním účastníkům řízení alespoň procesní obtíže. Odvolací soud se již dále nezabýval dalšími předpoklady pro osvobození žalobce od soudních poplatků (např. jeho majetkovými poměry), neboť již nebyly splněny ostatní podmínky uvedené v ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání ze dne 18. 10. 2016 (č. l. 38), které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí a které je předmětem tohoto dovolacího řízení. Při podání dovolání nebyl žalobce zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání. Žalobce současně v dovolání požádal o ustanovení zástupce (advokáta).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněného pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací.
Uvedený závěr se uplatní i v případě, že dovolání směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu pouze procesní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4830/2014, 26 Cdo 4831/2014, 26 Cdo 4832/2014; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4218/2015).
Dovolací soud dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady podle §30 o. s. ř. ve spojení s §138 o. s. ř. pro to, aby žalobci byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů. Nejvyššímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce zahajuje velké množství soudních sporů se státem, většinou neúspěšně. Vzhledem k nepřiměřenosti žalované částky a absenci vylíčení takových rozhodných skutečností, na základě kterých by bylo možno alespoň předběžně učinit závěr o důvodnosti žaloby, lze mít nárok žalobce (při daném stavu řízení) za zjevně bezúspěšné uplatňování práva (k tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4347/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3377/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3825/2016).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zřejmá bezúspěšnost uplatňování práva přitom není dána pouze v případě, kdy žalovanému nároku nelze vůbec vyhovět, ale i tehdy, je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, tj. tím, čeho se žalobce žalobou domáhá. Jinými slovy řečeno, o zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva se jedná, je-li na první pohled zjevné, že žalobě nelze vyhovět v plném rozsahu žalobního petitu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, uveřejněný pod číslem 108/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1038/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5432/2016).
Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobce nebyl v tomto dovolacím řízení vyzván, aby si zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Nejvyššímu soudu je z jeho činnosti známo, že žalobce podává značné množství dovolání. Žalobce si proto musel být vědom podmínky povinného zastoupení, když byl již mnohokrát poučen o následcích neodstranění takové vady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3681/2016).
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit žalobci advokáta pro řízení o dovolání, a kdy žalobce sám neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 31 NSCR 9/2015).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu