ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5227.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5227/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobkyně hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalované M. V. , zastoupené Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem v Brně, Slavíčkova 827/1a, za účasti Městské části Praha – Štěrboholy, se sídlem v Praze 10, Ústřední 135/15, zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Těšnov 5, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 270/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. 72 C 103/2015-143, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č. j. 13 C 270/2010-117, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. 349/229 v katastrálním území Štěrboholy, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem v meritu věci potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně, zčásti jej změnil a jinak potvrdil ve výroku o náhradě nákladů řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že: „Napadený rozsudek odvolacího soudu stojí zejména na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.) namítané ochrany dobré víry žalované při nabytí vlastnického práva.“ Pokud jde o předpoklady přípustnosti dovolání, dovolatelka pouze uvádí, že: „Z hlediska práva procesního je toto dovolání přípustné, protože napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně (§237 zák. č. 99/1963 Sb....), což žalobce (zjevně míněno žalovaná) rozebere v odd. 2 tohoto dovolání.“ V další části dovolání ovšem dovolatelka předpoklady přípustnosti svého dovolání neprecizuje, pouze brojí do skutkových a právních závěrů odvolacího soudu, uvádí, jaká skutková zjištění měly soudy v dané věci správně učinit, a namítá, že „se soudy obou stupňů nesprávně vypořádaly s obranou žalované vázanou na právní závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 a sp. zn. II. ÚS 165/11, potvrzující obranu žalované spočívající mimo jiné v námitce dobré víry při pořizování předmětných nemovitostí.“ Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil oba rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřily žalobkyně i vedlejší účastnice na její straně, vesměs s právní argumentací směřující do věci samé, odmítající dovolací argumentaci žalované. Obě také navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalované nelze – jak bude rozvedeno níže – věcně projednat, respektive nejsou zde splněny podmínky, aby se dovolací soud vůbec zabýval jeho přípustností ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka v něm nevymezila předpoklad (předpoklady) přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. neuvedla v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak). Přitom pouhá skutková či právní polemika dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. neodpovídá ani ta část formulace v dovolání, v níž dovolatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu v řešení právní otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, respektive na vymezení předpokladů jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013, nebo ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015).
Kromě toho – jak lze vyvodit z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku – odvolací soud při posuzování uvedené otázky onu judikaturu Ústavního soudu zohlednil a s námitkou dovolatelky se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal.
Tím, že dovolatelka ve svém dovolání nevymezila právně relevantním způsobem předpoklad přípustnosti dovolání, znemožnila tak Nejvyššímu soudu, aby se vůbec zabýval otázkou přípustnosti jejího podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ V aktuálním usnesení ze dne 15. března 2016, sp. zn. III. ÚS 656/16, český orgán ochrany ústavnosti připomenul, že: „V případě mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání platí, že je přípustný pouze za předpokladu, že jsou splněna zákonná kritéria jeho přípustnosti.“
Jelikož dovolání žalované postrádá obligatorní náležitost a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty dovolateli odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalobkyni a vedlejší účastnici na její straně, které se k dovolání žalované písemně vyjádřily, nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť jejich písemná vyjádření k dovolání zcela pominula důvod, pro který nakonec bylo dovolání žalované odmítnuto, takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených výdajích těchto účastnic v tomto dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. dubna 2016
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu