ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5248.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5248/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobů a) hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, identifikační číslo osoby 000 64 581, a b) Městské části Praha 6 , se sídlem v Praze 6, Československé armády 601/23, identifikační číslo osoby 000 63 703, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 23, proti žalovaným 1) T. I. B. , 2) A. H. , a 3) DEFENSIO s. r. o. , se sídlem v Praze 5, U Dermartinky 2561/1a, identifikační číslo osoby 288 84 477, všichni zastoupeni JUDr. Jaroslavem Horkým, advokátem Advokátní kanceláře H&P-LAW, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 6/85, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 186/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2014, č. j. 11 Co 162/2011-209, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem mj. (výrokem III.) rozhodl, že „žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 376.505,10 Kč k rukám Dr. JUDr. Miroslava Zámišky, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.“
Pouze do tohoto nákladového výroku podaly žalující subjekty (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž však ve smyslu §237 o. s. ř. nevymezily předpoklady přípustnosti dovolání, na jejichž základě by se mohl Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zabývat otázkou, zda jimi podané dovolání je či není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
V posuzovaném případě dovolatelé uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, kdy mají za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky procesního práva, a sice: za jakých podmínek je přípustná aplikace moderačního práva soudu dle ustanovení §150 občanského soudního řádu k nepřiznání náhrady řízení zcela či částečně jinak procesně úspěšné straně, přičemž se jedná o otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Tvrzené judikatorní odchýlení pak dovolatelé – mj. s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014 - spatřují v tom, že „V případě, že soud zvažuje alespoň částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení a tedy zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné dle ustanovení §150 občanského soudního řádu, musí v souladu s ustálenou judikaturou vytvořit pro účastníky řízení prostor, aby se vyjádřil k eventuálnímu snížení náhrady nákladů řízení, tj. poučit a vyzvat je k vylíčení relevantních skutečností a uplatnění důkazů.“
Z obsahu podaného dovolání – vymezení předpokladů přípustnosti dovolání – je tedy zřejmé, že dovolatelé poukazují na to, že odvolací řízení je zatíženo jimi popsanou vadou, neboť odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou (rovněž) dovolacího soudu. Tato tvrzená (jiná) vada (odvolacího) řízení, která podle dovolatelů mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (v daném případě v nákladovém výroku), ovšem sama o osobě přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Je tomu tak z toho důvodu, že podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze (v dovolacím řízení) přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jinými slovy řečeno, jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (ve vztahu ke svému rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů) nezaujal právní názor, jenž by zpochybňoval dovolateli připomenutý právní názor obsažený ve shora označeném rozhodnutí dovolacího soudu, kterážto okolnost by pak znamenala zjevný odklon v řešení uvedené procesní otázky, nýbrž dovolateli je (pouze) vytýkáno, že odvolací soud jim nevytvořil patřičný procesní prostor k eventuálnímu vyjádření se k předmětné otázce (odvolacím soudem zamýšlenému snížení nákladů řízení vyjádřili), resp. je nepoučil a nevyzval k vylíčení relevantních skutečností a uplatnění důkazů, pak je zřejmé, že dovoláním je vytýkána jiná vada odvolacího řízení, k níž by ovšem dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání (pro naplnění příslušného předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, o kteroužto procesní situaci se v daném případě nejedná.
Pokud v další části své dovolání dovolatelé odkazují na judikaturu Ústavního soudu, k tomu Nejvyšší soud připomíná, že řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. neodpovídá, namítá-li dovolatel, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při řešení příslušné právní otázky odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, resp. na vymezení předpokladu jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná) by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015).
Ani případná právní polemika, bez právně relevantního promítnutí do řádně vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nezakládá podmínky pro posouzení, zda v daném případě je či není podané dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Jelikož ze shora vyložených důvodů dovolání žalobců postrádá popsanou obligatorní náležitost a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitost jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalovaným nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť jejich písemné vyjádření k dovolání zcela pominulo důvod, pro který bylo nakonec dovolání žalobců odmítnuto (pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání), takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených výdajích žalovaných v souvislosti s jejich zastoupením advokátem v tomto dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu