ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5270.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 5270/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobců: a) R. K. a b) Ing. M. K. , obou zastoupených Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 245/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, č. j. 13 Co 334/2009 – 36, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, č. j. 13 Co 334/2009 – 36, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2009, č. j. 26 C 245/2009 - 26, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 218/93, jehož předmětem byla žaloba o vydání majetkového podílu na transformaci družstva proti žalovanému Zemědělskému družstvu Troubelice „v likvidaci“ ve výši 563.000,- Kč.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění, že řízení vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 218/93 bylo zahájeno dne 30. 12. 1993 a do doby rozhodování odvolacího soudu nebylo skončeno. Městský soud v Praze se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že v tomto případě nebyla splněna již první podmínka odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, tj. podmínka protiprávního postupu státu, resp. jeho orgánu. Odvolací soud uvedl, že dobu řízení, které prozatím trvá více než patnáct let, nelze s ohledem na všechny podstatné skutečnosti klást k tíži soudu, jinými slovy nelze dovodit, že by se soud dopustil takových procesních pochybení či průtahů, které by k celkové délce trvání řízení výraznějším způsobem přispěly. Ze strany soudu docházelo k procesním úkonům ve standardních časových periodách, soudní jednání byla rušena na žádost žalobců, jejich právního zástupce či na základě společného přání obou sporných stran. K prvnímu přerušení řízení podle §110 o. s. ř. došlo ke společnému návrhu účastníků usnesením ze dne 2. 2. 1996, v řízení bylo pokračováno krátce před uplynutím roční lhůty. Jednání nařízené na 1. 9. 1997 bylo na žádost právního zástupce žalobců odročeno, a na jednání dne 5. 3. 1998 byla připuštěna změna žalobního návrhu. Žalobci požádali o odročení dalších dvou nařízených jednání, a poté požádali o přerušení řízení z důvodu probíhajícího vedlejšího řízení, v němž uplatnili proti žalované Tagros a. s. žalobu o neúčinnosti prohlášení vkladatele. Rozhodnutí o této žalobě bylo podle jejich názoru zásadní pro rozhodnutí o nároku uplatněném proti Zemědělskému družstvu Troubelice „v likvidaci“. K tomuto jejich návrhu bylo řízení přerušeno od 9. 9. 1998 do 10. 2. 2003. Z dalšího jednání nařízeného na den 3. 10. 2003 se žalobci omluvili a požádali o odročení jednání. Na výzvu ke specifikaci žaloby zareagovali žalobci dne 25. 11. 2004 opětovně změnou žalobního návrhu. Dne 16. 12. 2004 zemřela původní žalobkyně R. P., přičemž do 2. 8. 2005 se řešila otázka právního nástupnictví po ní. Poté byli žalobci vyzváni k tomu, aby doložili, zda se stali účastníky transformačního projektu, načež jejich právní zástupce sdělil soudu, že na žalovaného byl dne 18. 1. 2006 prohlášen konkurs, proto bylo původní řízení přerušeno.
Žalobci uplatnili u žalované žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění, která byla zamítnuta.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že Okresní soud v Olomouci se žádných zásadních průtahů nedopustil, nýbrž že prodlení v řízení byla vyvolávána jednak opakovanými omluvami žalobců a jejich žádostmi o odročení jednání, opakovanými návrhy na přerušení řízení, jakož i objektivními okolnostmi, které vedly k přerušení řízení na dobu více než tří let podle §109 o. s. ř., dále z důvodu řešení dědické posloupnosti a procesního nástupnictví, a nakonec bylo řízení přerušeno podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Pokud mezi jednotlivými úkony soudu došlo k ojedinělým prodlevám, nebyly tyto natolik dlouhé, aby jakýmkoli rozhodujícím způsobem participovaly na celkové délce trvání řízení, nelze tedy dovodit odpovědnost státu za eventuelně vzniklou nemajetkovou újmu. Krom toho žalobci neprokázali ani konkrétněji netvrdili, jaká nemajetková újma jim vznikla, již vyčíslili částkou 500.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, opírajíce jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázky zásadního právního významu považují:
1) otázku přiměřenosti či nepřiměřenosti délky soudního řízení, které trvá 15 let, a zda je možno přičítat soudu k tíži z hlediska délky řízení i délku jiného soudního řízení, které bylo vedeno v souvislosti s daným nárokem;
2) otázku, zda je nutno prokazovat faktickou nemajetkovou újmu žalobců, či zda sama skutečnost dlouhotrvajícího řízení umožňuje konstatovat vznik nemajetkové újmy;
3) otázku, zda soud může rozhodnout v neprospěch žalobců v případě, kdy žalobci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.
Žalobci dovodili, že pokud je Obvodní soud pro Prahu 2 vyzval, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, měli za to, že žalobní návrh, tak jak je formulován obstojí, a že jej není třeba doplňovat, když je soud nepoučil, že jimi uvedená skutková tvrzení neumožňují žalobě vyhovět. Nesouhlasí s tvrzením, že soud konal tak, jak konat měl, zejména v samém počátku řízení, kdy teprve po roce od podání žaloby vyzval žalovaného, aby se k žalobě vyjádřil. Dovolatelé mají zato, že dosavadní judikatura dostatečným způsobem neřeší otázku přiměřenosti délky řízení a přiměřenosti výše odškodnění. Navrhli rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobci namítají vadu řízení a nikoliv nesprávné právní posouzení věci, pokud namítají nesprávný postup soudu prvního stupně podle ustanovení §115a o. s. ř. Stěžejním důkazem ve sporech o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou v souvislosti s nesprávným úředním postupem, je příslušný soudní spis, z něhož jasně plyne chronologie sledu úkonů účastníků řízení a soudu. Obvodní soud pro Prahu 2 důkaz spisem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 21 C 218/93 provedl, řízení tedy není zatíženou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 12. 8. 2009, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „ o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť otázky v dovolání uplatněné pod bodem 1) a 2), spočívající v posouzení přiměřenosti délky řízení a možného započtení vedlejších řízení, jakož i v povinnosti poškozeného prokazovat vzniklou nemajetkovou újmu, byly odvolacím soudem posouzeny v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud nadto řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009. Všechny citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. Přitom je třeba pojmově odlišit průtahy v řízení, které jsou zapříčiněny tím, že soud či jiný státní orgán nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a celkovou délku řízení, která charakterizuje řízení od jeho počátku do konce jako celek.
K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.
Nejvyšší soud při výkladu pojmu přiměřenosti délky soudního řízení vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a která vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Poté, co je stanovena celková délka řízení, je proto třeba přikročit k jejímu zhodnocení s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup orgánů veřejné moci a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 66, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Teprve na základě porovnání celkové doby s kriterii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk lze dospět k závěru, zda věc byla projednána v přiměřené době či nikoliv.
Odvolací soud se v posuzované věci zaměřil na výčet okolností, které zapříčinily délku řízení, a které nejsou přičitatelné státu, aniž by se zabýval dalšími okolnostmi významnými pro posouzení přiměřenosti celkové délky řízení. Ze zjištěných skutkových okolností případu tak nevyvodil žádný právní závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti celkové délky řízení, které v době jeho rozhodování trvalo více než patnáct let. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy neúplné a tudíž nesprávné.
Do celkové doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po kterou bylo řízení přerušeno. Bude tedy zpravidla započitatelná doba, po níž bylo řízení přerušeno proto, že soud podal návrh Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, nebo tehdy, jestliže řízení bylo přerušeno v důsledku prohlášení konkurzu na některého z účastníků (§263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení) či pro nutnost vyčkat zjištění okruhu dědiců k posouzení otázky právního nástupnictví po zemřelém účastníkovi řízení (§107 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Do celkové doby řízení se započítá i doba, po níž bylo řízení přerušeno v důsledku shodného návrhu účastníků (§110 o. s. ř.). Obdobně doba, po níž bylo řízení přerušeno proto, že soud požádal Soudní dvůr Evropských společenství (nyní Soudní dvůr Evropské Unie) o rozhodnutí o předběžné otázce, se do celkové doby řízení započítá.
Přestože všechna vedlejší řízení se započítávají do celkové doby řízení, ne ve všech případech se jedná o prodloužení řízení přičitatelné státu. Stále totiž platí, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle §13 odst. 1 OdpŠk.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, ve vztahu ke konkursnímu a dědickému řízení dovodil, že přestože příčina nepokračování řízení nespočívá na straně státu, ale je dána ze zákona, je i v takovém případě třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení.
Pokud se řízení přerušuje na základě shodného návrhu účastníků řízení podle §110 o. s. ř., jehož účelem je poskytnout účastníkům časový prostor pro možné mimosoudní vyřešení sporu, nejedná se o prodloužení řízení přičitatelné státu. Jestliže je řízení přerušeno, nekonajíce jednání a neběží lhůty podle tohoto zákona ve smyslu §111 odst. 1 o.s.ř. Je-li tak důvodem přerušení řízení společný zájem stran v řízení, nelze se stavem zákonem upravené procesní nečinnosti soudu spojovat úvahu o nesprávném úředním postupu. Přerušení řízení podle §110 o. s. ř. je však třeba odlišit od takového průběhu řízení, kdy účastníci opakovaně žádají o odročení jednání z důvodu snahy o mimosoudní dohodu, aniž by k této dohodě došlo. I v takovém případě je příslušný orgán povinen reagovat na vzniklou procesní situaci za využití všech jemu dostupných procesních prostředků vedení řízení tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Opakované odročování jednání za účelem mimosoudního jednání stran bez stanovení lhůt a povinností uložených účastníkům podat soudu informaci o výsledku takového jednání může takto v konečném důsledku zakládat nesprávný úřední postup, tedy nepřiměřenou délku řízení přičitatelnou státu.
Soud může řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení, proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží.
Je-li na místě postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jsou hlavní a vedlejší řízení natolik spojena, že bylo-li vedlejší řízení vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu z důvodů přičitatelných státu, přičítá se pro účely odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, doba probíhajícího řízení vedlejšího řízení hlavnímu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006).
V posuzované věci bylo na soudech obou stupňů, aby posoudily řízení jako celek a přitom se zabývaly tím, zda soudy původní řízení vedly ve smyslu jeho účelu (§6 o.s.ř.) a podle povinnosti soudu při nečinnosti účastníků vyjádřené v §101 odst. 2 o.s.ř. a zda délka vedlejších řízení byla přiměřená. Jenom tak bude možné učinit závěr o přiměřenosti délky původního řízení.
V otázce prokazování vzniklé nemajetkové újmy postupoval odvolací soud v rozporu s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, podle kterého porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám nemajetková újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 1 téhož zákona. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit. Závěr odvolacího soudu o nutnosti prokazovat existenci nemajetkové újmy je tedy nesprávný.
Odvolací soud nadto zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada spočívá v tom, že měl-li odvolací soud za nedostatečná tvrzení žalobců ohledně jimi utrpěné nemateriální újmy, bylo jeho povinností vyzvat je podle §118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a následně podle §118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazů na jejich podporu. I když bylo odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a i když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, nemůže odvolací soud rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání, má-li pochybnosti o zjištění skutkového stavu věci soudem prvního stupně a hodlá-li provádět dokazování.
Odvolací soud však rozhodl bez nařízení jednání a svoje rozhodnutí založil mimo jiné na tom, že žalobci konkrétněji netvrdili ani neprokázali vznik konkrétní újmy nemajetkového charakteru. Otázku prokazování vzniku nemajetkové újmy však soud prvního stupně ve svém rozhodnutí neřešil, a proto rozsudek odvolacího soudu představuje v tomto směru tzv. překvapivé rozhodnutí. Tím bylo porušeno právo žalobců na spravedlivý proces, neboť účastníci řízení se k vyslovenému právnímu názoru odvolacího soudu nemohli vyjádřit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/ ).
Soud prvního stupně se naopak žádné vady řízení, jak tvrdí dovolatelé, nedopustil, když o žalobě rozhodl bez nařízení jednání podle §115a o. s. ř. Ustanovení §115a o. s. ř. stanoví, že k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Smyslem ustanovení §115a o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení v případě, že všechna potřebná skutková zjištění lze zjistit přímo z účastníky předložených listinných důkazů. Obě sporné strany musí s takovýmto postupem soudu souhlasit, což žalobci učinili přípisem ze dne 26. 2. 2009 (č. l. 21), ke kterému připojili své vyjádření ve věci. Ustanovení §115a o.s. ř. přitom nestanoví nic o tom, že by soud v takovémto případě měl žalobě vyhovět. Pochopení ustanovení §115a o. s. ř. dovolateli je tedy mylné.
Jelikož je právní posouzení nároku žalobců odvolacím soudem v otázce posouzení přiměřenosti celkové délky řízení neúplné a tudíž nesprávné a nadto je řízení před odvolacím soudem stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud přitom zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu