ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.544.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 544/2012-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, U Imperiálu 1290/10, proti žalovaným: 1) E. J. , zastoupenému Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, Farského 15, a 2) B. T. T. H. , zastoupené Mgr. Ondřejem Faistem, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 17 C 697/2010, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. září 2011, č.j. 14 Co 359/2011-160, takto:
I. Dovolání žalované 2) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud Plzeň-město (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. ledna 2011, č.j. 17 C 697/2010-99, zamítl žalobu vůči žalovanému 1) (výrok I.), současně určil, že „žalobce je vlastníkem nemovitostí, a to pozemku parc. č. 1107, budovy č.p. 465 na pozemku parc. č. 1107, obojí v obci P. a k.ú. S.“ (výrok II.), a ve výrocích III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že smlouva o zajišťovacím převodu práva k předmětné nemovitosti, kterou uzavřeli žalobce a žalovaný 1) na základě smlouvy o půjčce 500.000,- Kč, je absolutně neplatným právním úkonem podle §37 odst. 1 obč. zák., jelikož neobsahuje ujednání, jak má být naloženo s případnou hyperochou, tedy s přebytkem, který by vznikl po prodeji převáděných nemovitostí a uspokojení pohledávky věřitele. I pokud by ujednání obsažené v souhlasném prohlášení, které soud posoudil jako samostatný právní úkon, bylo součástí smlouvy o zajišťovacím převodu práva k nemovité věci, tak i toto ujednání by bylo zcela nedostatečné a nemravné, neboť žalovaný nabízel k vyrovnání hyperochy žalobci pouze užívací právo k bytu 2+1 v P. a okolí. Z těchto důvodů nemohl žalovaný 1) nikdy nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem a tudíž jako nevlastník nemohl tyto nemovitosti platně převést na žalovanou č. 2.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil v napadené části (tj. ve výroku II., jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K námitce žalované 2) uvedené v odvolání, že v době koupě nemovitosti byla v dobré víře, že nemovitost kupuje od vlastníka, odvolací soud konstatoval, že její odkazy na ústavní nálezy na přezkoumávanou věc nedopadají a že v tomto případě nelze uvažovat o ochraně vlastnického práva třetí osoby a odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005. K námitce žalované, že podání žaloby žalobcem je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud uvedl, že podání žaloby je procesně právní úkon, a proto není možné jej posuzovat podle hmotně právního ust. §3 odst. 1 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však v dovolání nevymezuje, pro řešení jaké otázky má být dovoláním napadené rozhodnutí zásadního právního významu. Namítá pouze, že odvolací soud zcela pominul nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, dle kterého „osoby, jímž svědčí dobrá víra nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci...“ , a že věc nesprávně právně posoudil, když se nezabýval existencí dobré víry žalované 2), resp. možnost její existence bez dalšího odmítl s poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k dovolání dovolatelky písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 5042].
Dovolatelka ve svém dovolání neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Navíc odvolací soud se s námitkami dovolatelky řádně vypořádal již v odvolacím řízení, takže napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout, neboť je v souladu s právem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud přitom např. v usnesení ze dne 1. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009 vyložil, že „Ústavní soud České republiky sice v aktuálním nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, mj. judikoval, že ,obecné soudy [musí] v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám', avšak ,nosné důvody', z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby ,nabyvatel' byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru, nabyvatele', tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§134 obč. zák.), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve smyslu §129 a §130 obč. zák., tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení (i) nemovité věci, tj. situace, které mohou nastat v případě nabytí věci od nevlastníka, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal dobré víře, může nabýt [(mimo institut vydržení)(příp. v situaci předvídané v §486 obč. zák. - nabytí od nepravého dědice)] vlastnické právo k věci od nevlastníka." Pro úplnost lze ještě doplnit, že posledně cit. právní názor dovolacího soudu byl implicite (jako správný) potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu - www.nalus.usoud.cz ), ve kterém bylo mj. vyloženo, že „Je-li smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi subjekty A (prodávajícím) a B (kupujícím) absolutně neplatná, nemohl se kupující B stát vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl je ani (v duchu zásady nemo plus iuris ad alienum transfere potest, quam ipse habet) převést do vlastnictví subjektu C." (uvedené rozhodnutí s cit. právní větou bylo publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 11/2011, str. 402 a násl.).
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu