ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.5484.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 5484/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) J. K., b) V. B., c) Z. B., d) J. T., e) M. Č., f) P. M., g) P. B., h) A. B., i) J. T., a j) V. B., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Hlavnímu městu P., zastoupenému advokátkou, o 16,294.002,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 240/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2003, č.j. 12 Co 329/2003, 12 Co 330/2003-369, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. června 2001, č.j. 4 C 240/93-283, ve znění opravného usnesení ze dne 17. dubna 2003, č.j. 4 C 240/93-347, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci a) (dále jen „první žalobce“) částku 600.477,20 Kč, žalobkyním b), c) a d) (dále jen „druhá až čtvrtá žalobkyně“) každé po 66.719,60 Kč a žalobcům e) až j) (dále jen „pátý až desátý žalobce“) každému po 44.479,80 Kč s příslušenstvím. Současně žalobu zamítl, pokud se žalobci domáhali zaplatit prvnímu žalobci dalších 8,564.899,60 Kč, druhému, třetímu a čtvrtému žalobci každému dalších 951.656,- Kč a pátému až desátému žalobci každému dalších 634.436,95 Kč s příslušenstvím. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení placených státem. Soud vyšel ze zjištění, že první žalobce a V. K. (právní předchůdkyně ostatních) byli po celé období (od 1. 1. 1992 do 31. 5. 1997), za které je požadována žalovaná částka, vlastníky pozemku p.č. 2319/8 – orná půda – o výměře 16.359 m² a pozemků p.č. 2315/22 – orná půda – o výměře 28.886 m² a p.č. 2315/20 – orná půda – o výměře 19.076 m² (období od 1. 1. 1992 do 13. 6. 1996). Žalovaný se s žalobci nedohodl na nájemní smlouvě, takže od 1. 1. 1992 užíval pozemky bez právního důvodu, aniž platil v této souvislosti příslušnou úhradu. Soud proto podle §451 násl. občanského zákoníku (dále jen „o.z,.“) věc posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Při stanovení výše peněžité náhrady byl vázán názorem vysloveným v předchozích zrušovacích usneseních Městského soudu v Praze ze dne 7. října 1998, č.j. 54 Co 297/98-153, a ze dne 7. března 2001, č.j. 39 Co 395/2000-262. Vycházel z účelu, ke kterému žalovaný (a předtím příspěvková organizace žalovaného I.) pozemky užíval, a v této souvislosti se zabýval posouzením, zda se ze strany žalovaného, resp. před tím zmíněné příspěvkové organizace, jednalo o podnikatelskou činnost a zda pozemky užívaly jako podnikatelé, přičemž dospěl k negativnímu závěru. Žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši regulovaného nájemného, které bylo stanoveno v souladu s §10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, v době od 1. 1. 1992 do 31. 10. 1994 vyhláškou č. 393/1991 Sb., ve znění pozdějších přepisů, a v následujícím období cenovými výměry vydávanými Ministerstvem financí ČR 012/94, 01/95, 01/96 a 01/97, a po celé období činilo 5,- Kč za m² ročně. Ve zbytku soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003, č.j.
12 Co 329/2003, 12 Co 330/2003-369, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v napadeném zamítavém výroku ve věci samé změnil tak,
že žalovanému uložil zaplatit žalobcům dalších 18.855,80 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení a to prvnímu žalobci 10.606,46 s 21 % úrokem od 1. 1. 1997 do zaplacení, druhé, třetí a čtvrté žalobkyni každé 1.178,48 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení a pátému, šestému, sedmému, osmému, devátému a desátému žalobci každému 785,65 Kč s 21 % úrokem od 1. 1. 1997 do zaplacení, jinak napadený rozsudek potvrdil. Ve výrocích o nákladech řízení rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasil zcela se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné pozemky žalobců nebyly v rozhodné době užívány k podnikatelským účelům, a proto podléhají cenové regulaci. Vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2000 pod č. 53), podle něhož bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy. Dále pak věc posuzoval v kontextu s nálezem Ústavního soudu ČR č. 528/2002 Sb., zda v dané věci regulovaná cena ve výši 5,- Kč za m² ročně
u pozemků v P. nesloužících k podnikání, nepředstavuje již příliš výrazný zásah
do vlastnického práva žalobců, který by toto právo omezoval nad obecně uznanou
a nezbytnou mez, se závěrem, že ústavnost uvedené regulace nájemného z pozemků nesloužících k podnikání je dána. Odvolací soud pouze vyhověl námitce odvolatelů
a přiznal jim celkem dalších 18.855,80 Kč s úroky z prodlení, když soud prvního stupně při výpočtu výše bezdůvodného obohacení opomněl započíst l měsíc z rozlohy pozemků 45.254 m².
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců dne 27. ledna 2004 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 18. března 2004 včasné dovolání (doplněné podáním ze dne 23. března 2004), které směřuje do výroků ve věci samé, kterými odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé. Přípustnost dovolání odvozují z ustanovení §237 odst. 1
písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Za zcela zásadní pokládají, zda výše bezdůvodného obohacení při užívání předmětných pozemků podléhá cenové regulaci či nikoli. Domnívají se, že judikatura Nejvyššího soudu, na kterou odvolací soud poukazuje, tuto otázku neřeší. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Připomínají, že odvolací soud po zjištění, že žalovaný není podnikatelským subjektem a jeho činnost není podnikáním, dospěl k závěru,
že předmětné pozemky nebyly užívány k podnikání. Svůj závěr soud konstruoval výhradně na postavení žalovaného jako jednotky územní samosprávy a zcela tak potlačil hodnocení účelu, k němuž byly předmětné pozemky fakticky užívány. Tento účel
je podle dovolatelů třeba hodnotit z hlediska faktického obsahu užívání pozemku
a nelze jej zaměňovat s tím, kdo k tomuto účelu pozemek užíval, což vede
k nesprávnému závěru o cenové regulaci. Podle žalobců je nemyslitelné, aby provozovatel skládky účtoval za uložení zeminy žalovanému jakousi regulovanou cenu oproti cenám běžně účtovaným ostatním uložitelům. Dovolatelé dále namítají,
že hodnocení požadavku žalobců na posouzení regulace nájemného podle zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon „o půdě“), jako nové skutečnosti, která není způsobilým odvolacím důvodem, je chybné, neboť tento požadavek byl již řešen před soudem prvního stupně. Žalobci uvádějí, že citovaná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se na jejich případ nevztahuje. Předmětné pozemky žalobců neslouží k uspokojování bytové potřeby, žádné budovy s byty se na nich nenacházejí, v důsledku čehož se nemohou uplatnit ani předpisy o cenové regulaci. Proto navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu (v dotčené části) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 31. ledna 2006. Uvádí, že pozemky byly pronajímány ještě za bývalého režimu a na straně pronajímatele stálo bývalé JZD Ch. Žalovaný tuto skutečnost nemohl nijak ovlivnit, když ani nebyl účastníkem této smlouvy. Stejně tak se domnívá, že odporuje dobrým mravům, aby bezdůvodné obohacení bylo požadováno po něm, když uvedené pozemky byly zasypány dodavateli staveb. Navrhuje, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalovanému přiznány náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) uvážil, že dovolání proti označeným pravomocným výrokům rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Poté napadený rozsudek přezkoumal v dovoláním napadených výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř.
a dospěl k závěru, že z hlediska výtek obsažených v dovolání je třeba jej v této části považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Bylo již konstatováno, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné pozemky žalobců nebyly v rozhodné době užívány k podnikatelským účelům a proto podléhaly cenové regulaci. Přihlížel přitom k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (zejména k rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
15. června 1999, sp.zn. 25 Cdo 2578/98, publikovanému pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000), podle něhož bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy. Současně věc přiléhavě posuzoval v kontextu s nálezem Ústavního soudu ČR publikovaném pod č. 528/2002 Sb.
Podle §10 zákona o cenách, zboží, u něhož se uplatňuje regulace cen podle §5
a 6, zařazují cenové orgány rozhodnutím do seznamu zboží s regulovanými cenami (dále jen \"seznam\"). Seznam a ceny v jeho rámci stanovené a zboží, u něhož
se uplatňuje regulace cen podle §8, uveřejňují cenové orgány v Cenovém věstníku. Uvedené ustanovení dává ministerstvu financí oprávnění stanovit cenová omezení tím, že seznamy zboží s regulovanými cenami včetně stanovených cen budou publikovány
v cenovém věstníku. Zákon nevyžaduje, aby se tak stalo obecně závazným předpisem publikovaným ve Sbírce zákonů, přesto v některých případech ministerstvo financí některé ceny upravilo vyhláškou, jako tomu bylo například ohledně nájemného
z pozemků až do 31. 10. 1994 vyhláškami č. 393/1991 Sb., č. 110/1992 Sb.
a č. 611/1992 Sb.; od 1. 11. 1994 byla regulace nájemného z pozemků nesloužících
k podnikání upravena výměry.
Nájemné z pozemků je cenou zboží ve smyslu ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona
o cenách a jeho výše může být postupem upraveným tímto zákonem regulována. Stanovilo-li Ministerstvo financí ČR svými výměry vydanými v Cenovém věstníku horní hranice ročních sazeb nájemného za 1 m2 pozemků nesloužících k podnikání nájemce, postupovalo v souladu s Ústavou i se zmocněním plynoucím ze zákona
o cenách (srovnej např. též rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 18.května 1999, sp.zn. 25 Cdo 393/99).
Ač v souzené věci dovolatelé s vyloženými úvahami v zásadě nesouhlasí, v dovolání neuvádějí argumenty způsobilé jejich správnost vyvrátit. Lze tedy konstatovat, že pokud soud při určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající v užívání pozemku pro jiné než podnikatelské účely bez právního titulu přihlédl k popsanému cenovému omezení, jsou jeho závěry z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) odůvodněné.
Pokud dovolatelé uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. s odkazem na údajnou vadnou aplikaci ustanovení §205a o.s.ř. v souvislosti s jejich tvrzením, že dotčené pozemky byly pozemky sloužícími zemědělským účelům, takže pokud by nájemné z nich podléhalo cenové regulaci, bylo by třeba vycházet ze zákona o půdě, není tato námitka na místě. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval již na zjištění soudu prvního stupně, podle něhož předmětné pozemky byly ještě před rozhodným obdobím odňaty zemědělské výrobě. Pozemky tak v rozhodné době podléhaly regulaci podle obecných předpisů.
Protože tedy je třeba napadený rozsudek v dovoláním napadených výrocích hodnotit jako správný, dovolací soud dovolání zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §150 o.s.ř., neboť dovolací soud spatřuje okolnosti zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání jejich náhrady žalovanému v okolnostech daného sporu, když žalovaný dlouhodobě užíval dotčené pozemky, aniž platil příslušnou úhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu