ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.570.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 570/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. J., proti žalované obchodní společnosti Z. B., a. s., o odměnu za využití zlepšovacího návrhu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 4/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2001, č. j. 17 Co 486/99-236, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. března 1999, č. j. 41 C 4/99-180, zamítl návrh, podle něhož měla být žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci částku 18.762,- Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o náhradě nákladů tohoto řízení, včetně náhrady státem placených nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. října 2001, č. j. 17 Co 486/99-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 30. listopadu 2001.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2001, č. j. 17 Co 486/99-236, podal žalobce dne 28. prosince 2001 dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř\"). Jako důvod dovolání uvádí odkaz na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Dovolatel má zato, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přičemž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nadto se dovolací soud dopustil závažného pochybení, když nevyslovil, zda je proti jeho rozhodnutí přípustné dovolání.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodováno o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému přede dnem nabytí účinnosti této novely občanského soudního řádu (část dvanáctá, hlava první, bod 15. citované novely). Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., je třeba je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud v uvedeném výroku ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. však dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně předcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu. Přesto však ve věci nemohou být naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a to již z toho důvodu, protože s přihlédnutím k ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není v případech, na něž dopadá ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř., dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech částku 50.000,- Kč. V posuzované věci však dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodováno pouze o částce nedosahující výše 20.000,- Kč. .
Z téhož důvodu by s přihlédnutím k ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. nemohlo být v této věci dovolání přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 1, resp. §239 odst. 2 téhož zákona.
Povinností dovolacího soudu je ovšem dále podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Samotný dovolatel ve svém dovolání výslovně neuvádí, že by řízení bylo poznamenáno některou z vad ve smyslu tohoto ustanovení. Takováto eventuální vada se pak nepodává ani z vlastního obsahu spisu. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nemohl se proto zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení dovolatel neměl úspěch, zatímco žalované v něm žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu