ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.610.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 610/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobkyně CPI Reality, a. s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, identifikační číslo osoby 28183436, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti Hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, identifikační číslo osoby 00064581, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 71/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 6. září 2011, č.j. 15 Co 205/2011-129, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2011, č.j. 15 Co 205/2011-129, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2010, č.j. 28 C 71/2006, určil, že „žalobkyně je vlastníkem pozemku v k.ú. V.“ (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby bylo určeno, že „žalobkyně je vlastnicí pozemku vše v k.ú. V.“ (výroky II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Po provedeném řízení vyhověl soud žalobě jen ohledně pozemku, když zjistil, že pouze ve vztahu k tomuto pozemku žalobkyně ke dni 1. července 2000 splňovala tři základní podmínky pro nabytí pozemku do vlastnictví – uzavřenou kupní smlouvu o právu trvalého užívání pozemku, zastavěnost tohoto pozemku budovou ve vlastnictví žadatele a řádně a včas podanou žádost o změnu práva ze smlouvy na vlastnictví. Pokud však jde o zbývající pozemky, soud zjistil, že hospodářská smlouva, jíž mělo být založeno právo trvalého užívání těchto pozemků předchůdcem žalobkyně, nebyla uzavřena platně, když jednak právní předchůdce žalobkyně na ní nebyl správně označen („Včela LSD Praha“ namísto správného „Včela, lidové spotřební družstvo v Praze 1, Hradební ul. č. 9“ ) a smlouva nebyla podána podle stanov družstva předsedou představenstva a dalším členem představenstva, ve smyslu §104 odst. 1 hospodářského zákoníku č. 37/1971 Sb. (dále již „hosp. zák.“) byla tedy neplatná; nebyly tak splněny podmínky pro vznik vlastnického práva předchůdce žalobkyně k těmto pozemkům.
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalované (jenž podal odvolání pouze proti výroku o nákladech řízení) Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou, změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované tak, že žalobkyně je povinna zaplatit Hlavnímu městu Praze náklady řízení 24.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky JUDr. S. S. Z. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně s výjimkou jeho argumentace týkající se chybného označení předchůdce žalobkyně v hospodářské smlouvě, když totiž uvedl, že označení „LSD“ bylo skutečně v době uzavírání smlouvy běžně užívanou zkratkou pro lidové spotřební družstvo, a s ohledem na označení smluvní strany nejen v záhlaví smlouvy, ale také v její podpisové části, která obsahuje otisk razítka s úplným označením předchůdce žalobkyně, je třeba uzavřít, že neúplné resp. nesprávné označení předchůdce žalobkyně není důvodem pro závěr o neplatnosti smlouvy. V otázce následku absence podpisu dvou osob, které byly oprávněny jednat za předchůdce žalobkyně, na smlouvě, jíž mělo být zřízeno právo trvalého užívání pozemků, se však odvolací soud plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že jestliže smlouva nebyla podepsána osobami, které byly oprávněny tento úkon za žalobkyni resp. jejího předchůdce učinit, nebyla dodržena písemná forma úkonu, neboť její součástí jsou kromě písemnosti samé také podpisy jednajících osob, vyjadřujících za organizaci vůli smlouvu deklarovaného obsahu uzavřít. Nebyla-li smlouva takto podepsána, nebyla uzavřena platně, přičemž z ust. §24 hosp. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (proti měnícímu výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (proti potvrzujícímu výroku ve věci samé) a důvod spatřuje v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. I. ÚS 2736/07, kterým byl mimo jiné zrušen rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), ze dne 23. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 2577/2007. Tímto rozsudkem bylo zamítnuto dovolání, neboť dovolací soud pokládal za správné rozhodnutí odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu nedodržení předepsané písemné formy, když právní úkon nebyl stvrzen podpisy dvou oprávněných osob, ale pouze jednou osobou. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický přístup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti a zdůraznil, že k základním znakům právního státu patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Z ústavně právního hlediska proto nelze žalované v daném právním sporu vyhovět a uznat neplatnost předmětné hospodářské smlouvy jen z důvodu absence dvou podpisů oprávněných osob na straně žalobkyně, která byla nota bene nikoliv odevzdávající stranou, ale trvalým uživatelem. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání nebylo podáno písemné vyjádření.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl., II, bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným předem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), a je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné) přípustné i důvodné, neboť nereflektuje judikaturu Ústavního soudu.
Podle čl. 89 Ústavy České republiky (dále již „Ústava“) vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační , kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takovém případě se úvaha obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu uplatní beze zbytku. Právní spory a soudní řízení musejí být někdy dokončeny a nesmějí pokračovat jako věčný pin-pong mezi soudními orgány, které trvají na svém. Ústavní soud prohlásil již ve svém nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 425/97, že nebezpečí takové patové situace nehrozí, protože z §89 odst. 2 Ústavy vyplývá řešení. Pravidlo, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, má za následek, že nález Ústavního soudu představuje definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným obecným soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu jím musí být respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti obecného soudu, zda je správný či fundovaný. Ústavní soud v tomto ohledu také uvedl, že netvrdí, že je neomylný, ale trvá na tom, že v jednotlivých případech je konečnost sporu nepostradatelným znakem spravedlivého procesu, a proto jako orgán s posledním slovem musí být jeho právní názor v konkrétní věci nepodmíněně respektován, neboť opačný názor by odporoval samotnému principu kasačního rozhodování. Ve druhém případě jde o závaznost judikatury Ústavního soudu precedenční , kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud v konkrétní (a jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy musejí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Přitom nerespektují-li soudy nosné důvody nálezů Ústavního soudu k nastolené problematice, aniž by ve svém rozhodnutí předložily dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchylují, porušují tím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jenž soudům ukládá především postupovat v souladu s pravidly spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy (nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12, in www.nalus.usoud.cz ).
V posuzované věci se odvolací soud při řešení předběžné otázky platnosti hospodářské smlouvy ze dne 10. ledna 1975, „jíž mělo být zřízeno právo trvalého užívání pozemků“ , ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že tato smlouva „nebyla uzavřena platně.“ Odvolací soud vyložil, že „Právní úprava platná v době uzavírání smlouvy k platnosti smluv organizací vyžadovala písemnou formu, nebylo-li právním předpisem nebo dohodou stanoveno jinak (§23 odst. 1 hosp. zák.). Ust. §24 odst. 1 hosp. zák. pak stanovilo, že úkon, který je v rozporu s právními předpisy, je neplatný. Jestliže smlouva nebyla podepsána osobami, které byly oprávněny tento úkon za žalobce, resp. jeho předchůdce učinit, nebyla dodržena písemná forma úkonu, neboť její součástí jsou kromě písemnosti samé také podpisy jednajících osob, vyjadřujících za organizaci vůli smlouvu deklarovaného obsahu uzavřít. Nebyla-li smlouva takto podepsána, nebyla uzavřena platně, přičemž z ust. §24 hosp. zák. vyplývá, že se jedná o neplatnost absolutní.“
Dovolatelka ve svém dovolání odkazuje na (rozhodnutí odvolacího soudu) předcházející nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. I. ÚS 2736/07, ve kterém se tento orgán ochrany české ústavnosti zaměřil na posuzování otázky platnosti převodní smlouvy ze dne 30. prosince 1991, podřízené právnímu režimu hospodářského zákoníku (§24 odst. 2, §104 odst. 2 hosp. zák.), tedy právní úpravě, kterou (ve znění k datu posuzované smlouvy) aplikovaly soudy i v této věci. Tak jako v této věci, tak i v označeném případě řešeném Ústavním soudem, byla soudy absolutní neplatnost smlouvy dovozena v tom, že na straně nabyvatele práva nebyla smlouva podepsána dvěma osobami, oprávněnými za něj jednat, nýbrž pouze osobou jednou. Ústavní soud však v cit. nálezu (ve stručnosti shrnuto z jeho obsáhlé argumentace) zdůraznil, že sama okolnost, že uvedená smlouva byla podepsána za nabyvatele pouze jednou osobou nemůže bez dalšího vést k její neplatnosti, a že je nezbytné přihlédnout k okolnostem daného případu a reflektovat, že k základním znakům právního státu patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo, jejichž součástí je i respektování právní zásady „pacta sunt servadna“.
Uvedený nález Ústavního soudu byl vydán (dne 14. dubna 2010) ještě před vydáním (vyhlášením) napadeného rozsudku odvolacího soudu (dne 6. září 2011), takže odvolací soud měl více jak jeden rok na seznámení se s nosnými důvody cit. nálezu a na reflektování této judikatury ve vazbě na zjištěné okolnosti tohoto případu. Přitom sama okolnost, že dovolatelka na tento nález Ústavního soudu dříve nereagovala (neodkázala), přirozeně nemůže mít žádný vliv na povinnost obecných soudů respektovat judikaturu Ústavního soudu (shora již popsaného) precedenčního charakteru; podstatné totiž je, že k takové otázce se Ústavní soud ve svém rozhodnutí zcela jednoznačně vyjádřil, takže v obdobných skutkových poměrech bylo již povinností soudů tuto judikaturu Ústavního soudu v rozhodovací praxi reflektovat.
Jestliže v posuzované věci odvolací soud nerespektoval nosné důvody shora zreferovaného nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2736/07, ani ve svém rozhodnutí nepředložil dostatečně odůvodněnou (konkurenční) argumentaci, na jejímž základě by se od uvedeného judikátu odchýlil, pak nezbývá, než konstatovat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolatelka důvodně odkazuje na uvedený judikatorní rozpor. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 o. s. ř., věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k délce trvání tohoto soudního sporu (žaloba byla podána již 22. března 2006) a nyní vyloženému právnímu názoru (včetně odkazu na nosné důvody obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. I. ÚS 2736/07) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je zcela dostačující zrušit pouze dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a dovolacím řízení, ale znovu o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. března 2013
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu