ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.653.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 653/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce M. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. V., 2) J. V., 3) M. K., a 4) R. P., všem zastoupeným advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 17 C 188/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2005, č.j. 11 Co 764/2004-60, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2005, č.j.
11 Co 764/2004-60, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. září 2004, č.j. 17 C 188/2003-42, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou podanou u Okresního soudu ve Vsetíně dne 25.9.2003 vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že dědická dohoda uzavřená mezi žalovanými dne 13.3.2003, schválená usnesením Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 23.5.2003, č.j. 2 D 751/2002-37, je vůči žalobci právně neúčinná. K odůvodnění zejména uvedl, že z titulu nesplacení půjčky ve výši 400.000,- Kč, poskytnuté podle smlouvy ze dne 28.1.2000 druhému žalovanému, T. a J. V., má vymožen exekuční titul na základě směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10.11.2000, č.j. 3 Sm 280/200-13, zavazující jmenované dlužníky k zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím. Dále se po dlužnících domáhá v samostatných řízeních u Okresního soudu ve Vsetíně z titulu uvedené nesplacené půjčky zaplacení smluvních pokut jednak ve výši 204.000,- Kč,
a jednak ve výši 200.400,- Kč s tím, že tyto pohledávky nebyly ke dni podání žaloby uhrazeny. V uzavření předmětné dědické dohody mezi žalovaným 2) jako dlužníkem a žalovanými jako osobami blízkými, kdy žalovaný nenabyl majetek ve výši podílu, který mu jako dědici ze zákona náležel, spatřuje žalobce právní úkon, zkracující možnost uspokojení jeho pohledávek.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 24. září 2004, č.j. 17 C 188/2003-42, žalobu zamítl a žalobce zavázal nahradit v zákonné lhůtě žalovaným 1), 2), 3) a 4) náklady řízení ve výši 6.494,- Kč k rukám jejich zástupce. Vycházel především
ze zjištění, že v době rozhodování soudu měl žalobce vůči žalovanému 2) dva exekuční tituly, a to směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10.11.2000, č.j. 3 Sm 280/200-13, přisuzující částku 400.000,- Kč s příslušenstvím
a náklady řízení ve výši 29.314,- Kč a platební rozkaz Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 26.3.2004, č.j. Ro 91/2004-10, přisuzující částku 200.400,- Kč a náklady řízení ve výši 42.680,- Kč. Obě uvedená vykonatelná rozhodnutí se týkají uspokojení pohledávek ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 28.12.2000 mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným 2) a T. a J. V. jako dlužníky. Jejím předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 400.000,- Kč a pro případ prodlení s jejím vrácením byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,3% denně za každý, byť i započatý den prodlení. První ze shora uvedených exekučních titulů přiznávající jistinu s příslušenstvím byl již zcela uspokojen v řízení o výkon rozhodnutí, druhý týkající se pokuty za období od 29.1.2001 do 14.7.2001 uspokojen nebyl. Žalovaní (dlužník, jeho matka a sestry) uzavřeli dne 13.3.2003 dědickou dohodu, podle níž žalovaná 3) převzala z dědictví po J. V., zemřelém dne 7.10.2002, 1/2 rodinného domu č.p. 168 na pozemku st. 513 ve V., s 1/2 vedlejší stavby
na pozemku p.č. 394/3, která dosud není vyznačena v katastru nemovitostí, s 1/2 studny a 1/2 venkovních úprav, která je zapsána v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu V. – pracoviště V. M. na LV č. 504 pro katastrální území a obec V., v hodnotě 687.027,50,- Kč a dále 1/2 pozemku st. 513 – zastavěná plocha a nádvoří
a p.č. 394/3 – trvalý travní porost včetně porostů, které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu V. – pracoviště V. M. na LV č. 504 pro katastrální území a obec V., v hodnotě 12.829,60,- Kč; žalovaná 1) převzala pohledávku zemřelého z vypořádání společného jmění vůči sobě samé ve výši 3.082,40,- Kč a žalovaní 2) a 4) nepožadovali z dědictví žádný dědický podíl. Za života zůstavitele existovala dohoda žalovaných 2), 3) a 4) a jejich rodičů o tom, že předmětné nemovitosti nabude žalovaná 3) při současném vyplacení žalovaných 2) a 4) jejich rodiči. Žalované 1), 3) a 4) o dluzích žalovaného 2) nevěděly, žalované 4) a 3) nebyly s ním v častém kontaktu, žalovaná 3) se nezajímala o jeho sociální a rodinné poměry, přičemž je žalovaný 2) o předmětném dluhu neinformoval. Soud vzal v úvahu i zjištění, že od roku 2001 je vedeno proti manželce žalovaného 2) řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, v němž první a úspěšná dražba se konala dne 12.6.2003, dražební vyhláška o této skutečnosti byla doručena obci V. dne 13.3.2003, přičemž v rozvrhu v tomto výkonu rozhodnutí byl žalobce uspokojen částkou 731.689,70,- Kč, a ostatní dva věřitelé manželky žalovaného 2) částkami 60.000,- Kč a 678.310,- Kč. Z uvedených zjištění soud dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobce, na základě existence uvedeného vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 26.3.2004, č.j. Ro 91/2004-10. Soud dospěl k závěru o splnění předpokladů odporovatelnosti, že pohledávka žalobce vůči žalovanému 2) podle uvedeného exekučního titulu existovala v době uzavření dědické dohody žalovanými, jež byla právním úkonem učiněným v posledních třech letech před podáním žaloby, zkracujícím uspokojení pohledávky žalobce. Přitom přihlédl ke skutečnosti, že dlužník jako zákonný dědic mohl nabýt 1/4 předmětu dědictví (tj. 1/8 předmětných nemovitostí, když 1/2 byla součástí společného jmění manželů zůstavitele a žalované 1/) a že žalobce se nemůže uspokojit z jiného jeho majetku. Vzhledem k tomu, že dědická dohoda byla uzavřena mezi dlužníkem, jeho matkou a sourozenci, tj. mezi osobami blízkými, soud vycházel ze závěru, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele, jakož i vědomost blízkých osob
o tomto úmyslu dlužníka, se předpokládá. Dovodil však, že se ani při vynaložení náležité pečlivosti ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. o dluhu žalovaného 2) dovědět nemohly, a tedy nemohly poznat jeho předpokládaný úmysl zkrátit žalobce jako věřitele. Pro tento závěr hodnotil jako významnou, vedle především shora uvedených zjištění, i zmíněnou dohodu o vypořádání žalovaných 1), 2) a 3), uzavřenou ještě
za života zůstavitele. Soud přihlédl i ke skutečnosti, že dražební vyhláška o prodeji nemovitosti žalovaného a jeho manželky byla doručena obci, kde žalovaní 1), 2) a 3) bydlí, až v den uzavření dědické dohody – 13.3.2003, což vylučuje, aby se předtím
o exekuci vedené na majetek dlužníka dozvěděli z úřední desky obce či od spoluobčanů. Vzhledem k tomu, že žalovaní tedy prokázali „náležitou pečlivost,“ soud prvního stupně proto žalobu zamítl. Ve vztahu k žalovaným 2) a 4) byla žaloba zamítnuta také z důvodu nedostatku pasivní legitimace, neboť z odporovaného právního úkonu vznikl prospěch jen žalovaným 1) a 3).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. března 2005, č.j. 11 Co 764/2004-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a současně zavázal žalobce nahradit v zákonné lhůtě žalovaným 1) – 4) náklady řízení ve výši 2.700,- Kč k rukám jejich zástupce (výrok II.). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že neměl pochybnosti o správnosti skutkového zjištění soudu prvého stupně tak, jak je popsáno v odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 2 a 3. Odvolací soud dále uvádí, že na rozdíl od soudu prvního stupně hodnotil odlišně jeho právní závěr o „vynaložení náležité pečlivosti“ ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR vyložil, že vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem
na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejich výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že ani matka, ani sestry se aktivně nezajímaly o majetkové poměry svého syna, resp. bratra – žalovaného 2) a zůstaly pasivní, ačkoliv sama M. K. ve své účastnické výpovědi uvedla, že druhý žalovaný a jeho manželka přestali stavět dům pro finanční problémy. Odvolací soud proto dovodil, že žalované sestry a matka nevynaložily náležitou pečlivost ohledně existence dluhu druhého žalovaného. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda byla splněna jedna z nezbytných podmínek pro aplikaci ustanovení §42a, jímž je existence úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele, přičemž učinil závěr, že úmysl žalovaného 2) zkrátit žalobce v jeho právech prokázán nebyl. K tomu uvedl, že naopak bylo prokázáno, že již za života obou rodičů (tj. zemřelého otce J. B. a první žalované) tito darovali svým dětem – J. V. jako druhému žalovanému
a R. P. jako čtvrté žalované – každému částku 200.000,- Kč v hotovosti, další dcera M. K. nedostala tuto finanční částku a bylo dohodnuto, že rodiče dochová a zůstane jí dům ve V. č.p. 168. Je nesporné, že tato dohoda byla uzavřena ještě dříve, než druhý žalovaný uzavřel s žalobcem smlouvu o půjčce (ta byla uzavřena v roce 2000), částka 200.000,- Kč byla J. V. a R. P. ze strany rodičů vyplacena ještě před tímto datem (v průběhu 90. let), jak je prokázáno v účastnických výpovědích žalovaných 2) – 4). Krajský soud dospívá k závěru, že
při uzavírání předmětné dědické dohody nebyl ze strany druhého žalovaného dán úmysl zkrátit žalobce v jeho věřitelských právech; žalovaní uzavřeli dědickou dohodu, která svým obsahem odpovídala vůli projevené v jejich širší rodině již v průběhu 90. let
a v podstatě odpovídala zvyklostem, kdy rodiče mající určitý majetek některé své děti ještě za života zajistí finančně, resp. jim finančně přispějí, dítěti, které takový finanční dar nedostává, přenechají rodiče nemovitost. Je nutno mít na zřeteli, že žalovaný se nevzdal majetku, který by již vlastnil, nýbrž nenabyl do svého spoluvlastnictví majetek náležející do dědictví po zemřelém otci, a to jednu osminu z celku předmětných nemovitostí. Odvolací soud dále uvedl, že „ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 4) bylo nutno žalobu zamítnout v důsledku nedostatku pasivní legitimace těchto žalovaných, neboť
na základě uzavřené dědické dohody nabyla předmětné nemovitosti do svého vlastnictví pouze třetí žalovaná.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s právním názorem, který byl vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, že má-li se osoba dlužníkovi blízká ve smyslu ust. §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, musí prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla
i při náležité pečlivosti poznat také v případě, že dlužník uzavřením odporované smlouvy nebo učiněním odporovaného právního úkonu v její prospěch plní svou “morální nebo právní povinnost“ a že i v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy svůj závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele. Namítá, že krajský soud rozdílně oproti judikatuře Nejvyššího soudu ČR rozhodl o otázce úmyslu druhého žalovaného zkrátit žalobce v jeho právech. Krajský soud dospěl k závěru, že
při uzavírání předmětné dědické dohody nebyl ze strany druhého žalovaného dán úmysl zkrátit žalobce v jeho věřitelských právech, žalovaní v podstatě uzavřeli dědickou dohodu, která svým obsahem odpovídala vůli projevené v jejich širší rodině již v průběhu 90. let a v podstatě odpovídala zvyklostem, kdy rodiče mající určitý majetek některé své děti ještě za života zajistí finančně, resp. jim finančně přispějí, dítěti, které takový finanční dar nedostává, přenechají rodiče nemovitost. I když to není v textu napadeného rozsudku výslovně, lze v podstatě dovodit, že krajský soud uzavření dědické dohody považoval za jakousi „morální povinnost.“ Žalovaný 2) uzavřením dědické dohody plnil tvrzenou nepsanou rodinnou dohodu, ovšem dle názoru žalobce tak zcela jednoznačně a nepochybně měl úmysl zkrátit věřitele. Žalobce také namítá, že uzavření tvrzené nepsané rodinné dohody nebylo žalovanými prokázáno. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Skutečnost, že odvolací soud dospěl
na rozdíl od soudu prvního stupně k odlišnému právnímu posouzení předpokladů odporovatelnosti ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., případně ohledně nedostatku pasivní legitimace ve vztahu k žalované 1), neumožňuje učinit závěr, že rozsudek odvolacího soudu je měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a), neboť uvedené rozdílné právní posouzení nemělo vliv na obsah práv a povinností v právních vztazích účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.7.1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
pod číslem 7, ročník 2000, číslo sešitu 1). Protože dovolání není v této věci přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Dovolání tedy může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil z hlediska uvedených podmínek přípustnosti jako relevantní dovolací důvod jen nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud též namítá pochybení
ve skutkových zjištěních, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který již neslouží k řešení právních otázek, a přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalobce v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že oproti judikatuře Nejvyššího soudu ČR rozhodl rozdílně ve vztahu k ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., když ze závěru, že uzavření odporované dědické dohody bylo plněním morální povinnosti žalovaných, dovodil neexistenci úmyslu druhého žalovaného zkrátit žalobce v jeho věřitelských právech.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku
pro rozhodnutí věci určující – týkající se ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. – jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, a dovolání je proto přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 101, ročník 1997, číslo sešitu 13).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase
ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže \"druhou stranou\" jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem
a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, žalujícím věřitelem v řízení prokázaném, věděl, ledaže žalovaný prokáže, že
v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat.
Z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. tedy vyplývá, že v případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem
ve prospěch osoby jemu blízké je odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula \"pečlivost\"
k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o \"náležitou pečlivost\".
Vynaložení náležité pečlivosti – jak správně uvádí odvolací soud – předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím
k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla).
Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může
ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon
po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo
při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla.
Pro posouzení toho, zda žalované 1), 3) a 4) při uzavření odporované dědické dohody nemohly poznat úmysl žalovaného 2) zkrátit jeho věřitele i při vynaložení náležité pečlivosti, není ovšem významné, zda uzavření dědické dohody bylo plněním \"morálního\" nebo právního závazku žalovaných, vyplývajícího z dohody uzavřené s jejich rodiči za života zůstavitele. Takový závazek nevypovídá sám o sobě nic o tom, jaký úmysl měl žalovaný 2) ve vztahu ke svým věřitelům (k uspokojení jejich pohledávek) při uzavření dědické dohody, a ani o tom, zda žalované1), 3) a 4) mohly či nemohly - kdyby vynaložily náležitou pečlivost - úmysl žalovaného 2) zkrátit dědickou dohodou své věřitele poznat. I v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy svůj „morální“ nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele. Po osobě dlužníkovi blízké zákon i v takové situaci požaduje, aby vynaložila náležitou pečlivost a tímto způsobem se přesvědčila, že smlouva (právní úkon) nezkracuje věřitele dlužníka, neboť nemá povinnost, aby - představuje-li smlouva (právní úkon) skutečně naplnění úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele - na splnění závazku ze strany dlužníka trvala a smlouvu s ním uzavřela. Osoba dlužníkovi blízká proto musí - má-li se ubránit odpůrčí žalobě - prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat také v případě, že dlužník uzavřením odporované smlouvy nebo učiněním odporovaného právního úkonu v její prospěch plní svou \"morální\" nebo právní povinnost (ze zákona, smlouvy nebo z jiného právního důvodu) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.5.2001, sp. zn.
21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod číslem 35, ročník 2002].
Z uvedených závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu při svém rozhodování odvolací soud z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nevycházel. Navíc rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení
§221 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud se v jeho odůvodnění uvádí závěr, že „ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 4) bylo nutno žalobu zamítnout v důsledku nedostatku pasivní legitimace těchto žalovaných, neboť na základě uzavřené dědické dohody nabyla předmětné nemovitosti do svého vlastnictví pouze třetí žalovaná.“
V citovaném odůvodnění chybí výklad o tom, na základě jakých právní ustanovení odvolací soud k zmíněnému závěru dospěl a jak je vyložil.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2, části věty
za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132, část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2006
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu