ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.671.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 671/2022-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Tělovýchovné jednoty Jiskra Domažlice, z. s. , identifikační číslo osoby 00524123, se sídlem v Domažlicích, Palackého 379, zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy , identifikační číslo osoby 00022985, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/7, o 15 679 629 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 2/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 62 Co 270/2021-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 40 C 2/2020-82, zamítl žalobu na zaplacení částky 15 679 629 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 62 Co 270/2021-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 15 679 629 Kč s příslušenstvím z důvodu odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále též jako „OdpŠk“]. Žalobkyně měla být v legitimním očekávání, že obdrží dotaci na dokončení přestavby a rekonstrukce fotbalového stadionu v Domažlicích pro účely pořádání Mistrovství Evropy v kopané v kategorii dívek do 17 let, které bylo podpořeno ujištěním, že žalobkyně se bude moci po zrušení dotačního programu 133510 pro rok 2017 přihlásit do dotačního programu nového; po jeho vyhlášení však byla žalobkyni účast v novém programu znemožněna. Žalobkyně se s žádostí o náhradu újmy podle OdpŠk obrátila na žalovanou dopisem ze dne 24. 8. 2018.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalobkyně včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V rozsudku ze dne 6. 12. 2022, č. j. 30 Cdo 1529/2022-143, v němž byla řešena skutkově obdobná věc, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „[p]okud se jedná o otázku, zda může být založeno legitimní očekávání příjemce dotace, že dotaci obdrží ještě před právní mocí rozhodnutí o přidělení dotace, dovolací soud neshledává možnost, že by v případě nenárokové dotace mohla být kladně zodpovězena. Rámec poskytování dotací je upraven zákonem (rozpočtovými pravidly), v jehož §14 je jednak výslovně stanovena podmínka rozhodnutí poskytovatele, ale též zásadně nenárokový charakter dotace (pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak). Daná ustanovení ve vzájemných souvislostech nedávají prostor pro výklad, podle kterého by před vydáním rozhodnutí o nenárokové dotaci žadatel mohl nabýt legitimního očekávání ohledně obdržení dotace, neboť by takto došlo k úplnému vyprázdnění (resp. popření) minimálně §14 odst. 1 rozpočtových pravidel. Lze souhlasit se závěrem soudů nižších stupňů, že ačkoliv dovolatelka v procesu vyřizování žádosti o dotaci mohla nabýt (a zřejmě skutečně nabyla) očekávání ohledně získání dotace, nejednalo se o očekávání legitimní, neboť legitimitu takového očekávání a priori vylučovalo zákonné ustanovení.“
Ve vztahu k dovolacím důvodům vztahujícím se k následně vyhlášenému dotačnímu programu Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozsudku uzavřel, že „[i] ve vztahu k těmto otázkám jsou tedy relevantní a fakticky též dostatečné výše uvedené závěry, neboť jestliže je legitimní očekávání před rozhodnutím o poskytnutí dotace vyloučeno, je logicky vyloučeno i kdykoliv dříve. Dovolatelkou zmiňované okolnosti, které předcházely vyhlášení nového dotačního programu, tedy nemohly založit (či utvrdit) legitimní očekávání dovolatelky ohledně výsledku nového řízení o udělení dotace, pročež je též zcela zbytečným zabývat se jejich případnou nesprávností.“
Výše uvedené se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ, neboť skutkové okolnosti obou těchto případů se v zásadě neliší. Odvolací soud tedy věc posoudil v souladu s výše uvedenými závěry přijatými v judikatuře Nejvyššího soudu.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že porušil zásadu koncentrace řízení, odmítl-li se zabývat tvrzením žalobkyně o odpovědnosti za škodu „podle příslušných ustanovení občanského zákoníku o předsmluvní odpovědnosti“, přehlíží, že odvolací soud sice uvedl, že jde „o nepřípustné novum“, ale následně zdůvodnil, proč považuje existenci této odpovědnosti za vyloučenou. Odvolacím soudem uvedené řešení právní otázky předsmluvní odpovědnosti pak dovolatelka nijak nenapadá. Protože platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017), nemůže být dovolání žalobkyně shledáno přípustným pro řešení otázek koncentrace řízení. Pro úplnost lze uvést, že odvolací soud se svým závěrem neodchýlil od závěrů shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, jenž uzavřel, že „poskytnutí dotace v projednávaném případě nezáviselo na výsledku kontraktačního procesu, a již z tohoto důvodu nelze uvažovat o aplikaci ustanovení týkajícího se tzv. předsmluvní odpovědnosti“.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 2. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu