ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.682.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 682/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatele M. M., zastoupeného advokátem , proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o plný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Ca 122/98, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2001, č.j. 1 Cao 183/2001-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 16. 4. 1998, č. 510 205 333, odňala ČSSZ od 8. 5. 1998 navrhovatelův plný invalidní důchod podle §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-východ ze dne 25. 11. 1997 není nadále plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 33%.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února 2001, č.j. 42 Ca 122/98-98, opravnému prostředku navrhovatele nevyhověl, když přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění, čerpaných z výslechu navrhovatele jako účastníka řízení, z posudků posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Praze 5 ze dne 16. 9. 1998 a v Praze 2 ze dne 5. 5. 1999 a ze znaleckého posudku I. P. v. v. z., katedry posudkového a revizního lékařství, ze dne 4. 12. 2000. Z prvooznačeného posudku zjistil, že navrhovatelova invalidita byla uznána v r. 1986 při akutní atace demyelinizačního onemocnění, kdy CT mozku zjištěna hypodensní ložiska. Po skončení akutního období přetrvávalo především postižení pravostranné, ve smyslu lehké pravostranné hemiparesy. Tento stav trvá s menším či větším kolísáním dosud. Pro onemocnění typické oční postižení – neuritida optiku nebyla nikdy zaznamenána. Opakované uznávání invalidity (v r. 1990 dokonce bez stanovení kontrolní lékařské prohlídky) nebylo důvodné. V akutním stadiu byl samozřejmě nutný klid, dlouhodobá pracovní neschopnost. Lze pochopit uznání invalidity při prvoposouzení, kdy stav nebyl dosud považován za dobře stabilizovaný, ale přibližně za dva roky od počátku onemocnění se jednalo již jen o lehkou neměnící se pravostrannou hemiparesu a navrhovatel od té doby byl schopen vykonávat řadu činností. Nebyl a není sice nadále schopen vykonávat svoji původní profesi zedníka a jiné práce, spojené s nadměrnou fyzickou zátěží a profese, vykonávané v nepříznivých klimatických podmínkách, úlevových profesí však byl minimálně od r. 1998 schopen. Při občasném kolísání zdravotního stavu by mu náležela pracovní neschopnost, většinou několikatýdenní či několikaměsíční. Invaliditě zdravotní stav neodpovídal. I když ošetřující neurolog v dlouhodobém sledování zjišťuje spíše pomalou progresi, v době rozhodné i dnes zdravotní porucha ve svých důsledcích způsobuje pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti, odpovídající pouze invaliditě částečné. Možnost pracovního zapojení navrhovatele je jistě zhoršena i určitou patologií jeho osobnosti, a příznaky paranoidní percepce. Toto postižení jej však vyřazuje pouze z profesí, spojených s nadměrnou psychickou zátěží a ve větším kolektivu. V rozhodné době bylo nutno hodnotit jeho míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle postižení, uvedeného v kapitole VI, odd. A, pol. 10, písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kde je procentní pokles stanoven v rozmezí 20 – 40%. Vzhledem k chronicitě a nevhodné původní profesi jde o 40% a zvýšení hodnocení pro anomální osobnost 10%, celkem 50%. Posudková komise uzavřela, že k datu vydání napadeného rozhodnutí ČSSZ byl navrhovatel částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., nebyl však plně invalidní podle §39 cit. zákona, neboť šlo o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33%, nedosahoval však 66% odpovídajících plné invaliditě a nešlo ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek.
Z dalšího označeného posudku zjistil, že přiznání plné invalidity v r. 1987 bylo předčasné, když ke zhoršení potíží navrhovatele došlo koncem r. 1986 a mělo se vyčkat efektu léčby při pracovní neschopnosti. Proto hodnotí přiznání plného invalidního důchodu jako posudkové nadhodnocení zdravotního stavu. Uznání invalidity dne 5. 3. 1990 ve věku 39 let bez dalších kontrol je hodnoceno jako posudkový omyl, zvláště když je ošetřujícím lékařem uvedeno, že nejsou výraznější poruchy hybnosti. V dalším průběhu byl stav mírně kolísavý, ale neurologické postižení lze podle dokumentace hodnotit nejvýše jako lehké. Při popsané léčbě zůstává onemocnění ve formě benigní a není dokladováno posudkově významné zhoršení zdravotního stavu, zejména ne na delší dobu. Na základě zhodnocení celé dokumentace lze konstatovat, že jde pravděpodobně o demyelinizační onemocnění s velmi benigním průběhem. Míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanoví podle kapitoly VI, odd. A, pol. 10, písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. v rozsahu 40%, a to s ohledem na původní profesi navrhovatele, protože jinak jsou neurologicky dokladovány poruchy lehké. Navrhovatel při prvním jednání a ani podle dokumentace nijak neprojevoval osobnostní anomalitu. Není schopen práce nadměrně fyzicky náročné, v nepříznivých klimatických podmínkách, ve výškách. Vhodná je práce lehčího montážního, skladového a úklidového charakteru. Tento stav byl i v době vydání napadeného rozhodnutí ČSSZ dne 16. 4. 1998. Posudková komise uzavřela, že k datu vydání napadeného rozhodnutí ČSSZ byl navrhovatel částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., nebyl však plně invalidní podle §39 cit. zákona. Šlo totiž o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33%, nedosahující však 66%, odpovídajících plné invaliditě a nešlo ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek.
Ze znaleckého posudku soud prvního stupně zjistil, že zdravotní stav navrhovatele v rozhodné době odpovídal částečné invaliditě podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., neboť pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav činil pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle kapitoly VI, oddíl A, položka 10, písm b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. 40%. Tato hodnota byla stanovena vzhledem k pravostranné hemiparéze opakovaně popisované ošetřujícím neurologem v rozhodné době s tím, že podle přílohy č. 2 cit. vyhlášky není posudkovým kriteriem. Nebyly shledány důvody pro zvýšení sazby podle §6 odst. 3 nebo 4 cit. vyhlášky.
Soud prvního stupně uvedl, že podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 66%, nebo je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je podmíněno zdravotním stavem žadatele a je proto závislé především na odborném lékařském posouzení, k němuž je v přezkumném soudním řízení zákonem zmocněna posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR.
V rámci přezkumného soudního řízení posuzovalo zdravotní stav navrhovatele celkem osm posudkových lékařů. Všichni dospěli k závěru, že navrhovatel je od r. 1998 již jen částečně invalidní. Všichni shodně zařadili navrhovatelovo hlavní zdravotní postižení do kapitoly VI, oddílu A, položky 10, písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kde je procentní rozpětí míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti 20 – 40%. Z toho tři posudkoví lékaři – MUDr. P., MUDr. B., MUDr. R. – jsou zároveň soudními znalci v oboru posudkového lékařství.
Jestliže podle zjištění a odůvodněných závěrů obou posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR i kolektivu znalců nečinil pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti navrhovatele 66%, pak je zřejmé, že k datu rozhodnutí ČSSZ nebyl navrhovatel plně invalidní ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ale že byl jen částečně invalidní podle §44 odst. 1 cit. zákona. Soud prvního stupně proto uzavřel, že pokud ČSSZ napadeným rozhodnutím navrhovateli odňala plný invalidní důchod, pak její postup byl v souladu se zákonem, takže nezbylo, než rozhodnutí jako věcně správné potvrdit podle §250q odst. 2 o. s. ř. Výrok o nákladech řízení pak soud prvního stupně odůvodnil tím, že navrhovatel neměl ve věci úspěch a ČSSZ na náhradu nákladů nemá nárok (§250k odst. 1, §250l odst. 2 o.s.ř.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele, v němž vytýkal soudu prvního stupně neúplné skutkové zjištění, vadné hodnocení důkazů a nepřesvědčivé právní posouzení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shledal, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu, který ani v odvolacím řízení nedoznal změny, a vyvodil z něho i správné právní závěry, s nimiž se ztotožnil.
Uvedl, že soud prvního stupně především nepochybil, jestliže při svém rozhodování vycházel m.j. i z posudků posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, neboť jsou v přezkumném soudním řízení povolány ze zákona (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) k celkovému posouzení zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti občanů. Posudky uvedených komisí soud hodnotí podle zásad §132 o. s. ř., přičemž v případě pochybností, jež v řízení vyvstanou zejména vzhledem k námitkám vzneseným účastníkem, není vyloučeno i provedení dalšího důkazu znaleckým posudkem.
Soud prvního stupně takto postupoval, když provedl důkazy posudky dvou posudkových komisí a k žádosti navrhovatele i důkaz posudkem označeného kolektivního znaleckého orgánu. Obě posudkové komise podaly své posudky v řádném složení, za účasti odborných lékařů neurologů podle povahy navrhovatelova zdravotního postižení, po studiu a vyhodnocení kompletní navrhovatelovy zdravotní dokumentace, včetně dokumentace z neurologické kliniky V. v P. (hospitalizace navrhovatele v r. 1985). Na základě toho zhodnotily celkový vývoj navrhovatelova zdravotního stavu, a dospěly ke shodnému závěru, že uznání invalidity ještě v r. 1990, navíc bez dalších kontrol, bylo posudkovým omylem. Tento svůj závěr komise v posudcích přesvědčivě odůvodnily. Jako posudkové nadhodnocení zdravotního stavu označila posudková komise v Praze 2 i přiznání plné invalidity navrhovateli v r. 1987, když zhoršení potíží, k němuž došlo koncem roku 1986, mělo být spíše řešeno pracovní neschopností. Obě posudkové komise se zcela shodly v diagnostickém souhrnu navrhovatelova onemocnění v rozhodném období a rovněž shodně označily za základní příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu postižení uvedené v kapitole VI, oddílu A, položce 10, písm. b/ přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., představující 40% pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Posudkové komise v Praze 5 pak ještě tuto hodnotu zvýšila podle §6 odst. 4 cit. vyhlášky o dalších 10% s ohledem na anomální osobnost navrhovatele, kterou však posudková komise v Praze 2 nepotvrdila. Posudky obou posudkových komisí včetně jejich závěrů, že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí odpovídal navrhovatelův zdravotní stav toliko částečné invaliditě podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. potvrdil i znalecký posudek. Z jeho obsahu je zřejmé, že znalci měli k dispozici obsáhlou zdravotnickou dokumentaci, obsahující řadu lékařských nálezů, zejména neurologických, včetně zprávy neurologa MUDr. D. ze dne 8. 9. 1998, založené v posudkovém spise. Propouštěcí zpráva z neurologické kliniky nemocnice M., kde byl navrhovatel hospitalizován v době od 4. do 7. 5. 1999 je z doby již po vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ, nicméně znalci byla hodnocena z hlediska průběhu podmiňujícího dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Přitom znalci neměli k dispozici pouze předběžnou propouštěcí zprávu, ale zprávu celkovou, kterou sám navrhovatel v průběhu řízení předložil soudu prvního stupně. Navrhovatelovo tvrzení, že není psychicky zdráv a trpí duševní poruchou, nebylo v řízení prokázáno; sám navrhovatel je zpochybnil tím, že před odvolacím soudem uvedl, že žádnými psychickými potížemi netrpí, žádného psychiatra nebo psychologa nenavštívil a nemá žádnou lékařskou zprávu od takového odborného lékaře. Ani znalci v posudku ani posudková komise v Praze 2 psychické postižení ovlivňující pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u navrhovatele neshledali, o takovémto postižení není ve spise doklad a v průběhu přezkumného soudního řízení nebylo ani doloženo podezření na navrhovatelovo duševní onemocnění.
Jestliže tedy podle přesvědčivě odůvodněných posudkových závěrů dvou posudkových komisí i znaleckého kolektivu šlo u navrhovatele k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí (§250i odst. 1 o.s.ř.) o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33%, nedosahoval však 66% odpovídajících plné invaliditě a nešlo ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek (nešlo o zdravotní postižení uvedené v příloze č. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb.), je zřejmé, že navrhovatel nesplňoval podmínky plné invalidity podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., nýbrž splňoval podmínky invalidity částečné podle §44 odst. 1 téhož zákona, takže plný invalidní důchod mu byl odňat právem a odvolací soud z vyložených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219, §250s odst. 3 o. s. ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl s odkazem na §250s odst. 3, §224 odst. 1, §250k odst.1, §250l odst. 2 o.s.ř. a §118d zákona č. 582/1991 Sb.
Navrhovatel v podaném dovolání namítal vady znaleckého posudku, který jej zdravotně nevyšetřil a nevzal v úvahu zprávu ošetřujícího lékaře neurologa ze září 1998, založené na jeho klinickém vyšetření a rovněž závěr o tom, že zdravotnická dokumentace a spisové materiály neposkytují spolehlivé podklady pro diagnostiku duševní choroby navrhovatele, učinil bez osobního vyšetření navrhovatele, což nelze pokládat za objektivní důkaz. Nezodpověděl také soudem mu uloženou povinnost vyjádřit se k současnému zdravotnímu stavu navrhovatele. Pokud je v posudcích tvrzeno, že u něj nejde ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek, jde o posouzení nedoložené a formální. Dovozuje, že tak řízení bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a tím napadené rozhodnutí spočívá i na nesprávném právním posouzení navrhovatele o jeho invaliditě (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), když přípustnost dovolání vyvozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu ust. §241a odst. 1 o. s. ř. včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§236 o.s.ř.).
Dovolací soud směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241a odst. 2 o. s. ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. §237 o. s. ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., případně důvod upravený v ust. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na §241a odst. 2 o. s. ř. mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., založeném na vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K tomu nutno ovšem uvést, že vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy (nejde-li o zmatečnosti uvedené v §229 o. s. ř.), jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou řízení je především skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; to však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí, jak je tomu i v souzené věci. I v případě nesprávnosti těchto skutkových zjištění se totiž nejedná o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.
Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se v souzené věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil žádnou otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu (ostatně dovolatel ani žádnou takovou otázku ve svém dovolání neformuluje). Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatele jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §151 odst. 1, 2, §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2002
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu