ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.744.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 744/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované F. n. B., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 24 C 42/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2006, č.j. 1 Co 126/2006-97, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2006, č.j.
1 Co 126/2006-97, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. ledna 2006, č.j. 24 C 42/2005-77,
ve znění opravného usnesení ze dne 14. března 2006, č.j. 24 C 42/2005-81, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 300.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“).
Ve zbývající požadované částce 700.000,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že žalovaná se při poskytování lékařské péče žalobci (zajišťované MUDr. O. R. jako ošetřujícím lékařem žalobce) dopustila závažných pochybení. Podle znaleckých posudků pochybení spočívala v tom, že lékař po operaci, kterou provedl odpovědně a kvalitně, pacienta při kontrole zavčas fyzicky nevyšetřil a podcenil příznaky recidivy a zhoršujícího se pacientova pooperačního zdravotního stavu. Neprovedl nutná akutní opatření a nepřizval včas onkologa ke konzultaci. Šlo o porušení čl. 31 Listiny základních práva a svobod, podle něhož má každý právo na ochranu zdraví, to znamená na poskytování kvalitní lékařské péče na nejlepší dosažitelné odborné úrovni. Z tohoto hlediska není rozhodující, že většina znalců se shodla na tom, že konečný zákrok, to je amputace konečníku, byla nevyhnutelná. Žalovaná tímto postupem zasáhla do žalobcova práva na ochranu osobnosti podle §11 a násl. o.z. Toto porušení právních povinností mělo za následek, že žalobce odůvodněně ztratil důvěru v ošetřujícího lékaře, víru v úspěšné léčení a optimismus, jež jsou nezbytné pro zdařilý léčebný proces, a byla tak snížena i jeho důstojnost ve značné míře. Nebylo-li zanedbání lékařské péče jedinou a bezprostřední příčinou narušení žalobcovy tělesné integrity, mělo na ni vliv a zcela určitě vyvolalo u pacienta pocity pesimismu a beznaděje a narušení duševní rovnováhy
a mělo škodlivý vliv na celý jeho další život a jeho kvalitu. Uzavřel, že příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované a zásahem do žalobcova práva
na ochranu osobnosti byla v řízení prokázána. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy soud přihlédl k závažnosti vzniklé újmy, stejně jako k tomu, že žalobce se se svou tíživou situací statečně vyrovnává a jeho nejbližší, zvláště manželka, jsou mu velkou oporou. Námitku promlčení práva uplatněnou žalovanou soud prvního stupně neakceptoval s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn.
30 Cdo 1542/2003.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č.j.
1 Co 126/2006-97, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci
I. výroku tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 300.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy v penězích, zamítl. Výrokem II. tento rozsudek v odstavci II. výroku potvrdil. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrokem IV. změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci IV. výroku ohledně povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud uvedl, že žalobce přesně vymezil předmět soudního řízení
i skutek, kterým byl tvrzený postup lékaře MUDr. R., v jehož důsledku měla být žalobci způsobena těžká újma na zdraví spočívající v amputaci rekta. Pokud soud prvního stupně považoval za protiprávní zásah dílčí pochybení jmenovaného lékaře s následkem ztráty důvěry ošetřujícího lékaře, víry v úspěšné léčení a optimismus, rozhodl tak o jiném skutku, než byl předmětem řízení. Nesouhlasil dále se závěrem soudu prvního stupně, že příčinná souvislost byla v dané věci prokázána. Soud prvního stupně správně učinil zjištění ze znaleckých posudků, ze kterých sice vyplynulo dílčí pochybení MUDr. R. při léčení žalobce, avšak závěrem bylo uvedeno, že tato pochybení neměla vliv na nezbytnost konečného zákroku, tedy na amputaci konečníku.
Dospěl dále k opačnému závěru při posuzování otázky, zda právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je právem majetkovým či nikoliv, a zda jde o právo nepromlčitelné nebo se naopak promlčuje.
Odvolací soud poukázal na to, že žalovaný vznesl v průběhu řízení před soudem prvního stupně námitku promlčení uplatněného nároku. Připomněl, že podle ustanovení §100 odst. 1 o. z. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až §110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle ustanovení §100 odst. 2 o. z. promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Podle ustanovení §101 o. z., pokud není uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Odvolací soud dále poukázal na to, že se podle občanského zákoníku zásadně promlčují všechna majetková práva, z čehož vyplývá, že promlčení nepodléhají práva ryze osobní a osobnostní,
k nimž lze řadit jak práva vázaná na osobnost každého občana, tak kupříkladu práva spjatá s osobností občana jako autora, výkonného umělce, vynálezce, zlepšovatele či původce průmyslových vzorů. Důsledně upravuje problematiku promlčení u práv
na náhradu škody zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb.) v ustanovení §261, podle jehož druhého odstavce se nepromlčují nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku
z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§194 a §195 citovaného zákoníku) nebo jiné škody na zdraví (§187 zákoníku práce) a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§199 uvedeného zákoníku). Nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují. Ustálená soudní judikatura zastává jednotný názor, že právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění promlčení podléhá. Obdobný je postup i v občanskoprávní oblasti, když novelou ustanovení §444 obč. zák., provedenou zákonem č. 47/2004 Sb., byl do odstavce 3 zařazen nový právní institut „jednorázové odškodnění pozůstalým za škodu usmrcením”, které promlčení též podléhá.
Odvolací soud vyslovuje názor, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nepostačuje a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného, ztížení společenského uplatnění a jednorázového odškodnění pozůstalých či u stanovení zadostiučinění při porušení autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy. Z těchto důvodů odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. jako právo majetkové povahy promlčení podléhá ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 o.z. v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle §101 téhož zákoníku.
Odvolací soud poukázal na to, že v projednávané věci bylo prokázáno, že tvrzený protiprávní zásah, sestávající z dílčích pochybení lékaře MUDr. R. v době od 29.5.2000 až po další chirurgický zákrok spojený s amputací rekta dne 8.6.2001, je rozhodující pro počátek běhu promlčecí lhůty, která počala běžet dne 9.6.2001
a uplynula dne 9.6.2004. Žalobce ovšem žalobu podal teprve dne 8.5.2005, tedy
po uplynutí promlčecí lhůty a námitka vznesená žalovanou proto byla uplatněna důvodně.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobce dne
21. prosince 2006 a právní moci nabyl 26. ledna 2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 23. ledna 2007 včasné dovolání. Přípustnost dovolání proti výroku I. opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), zatímco jeho přípustnost proti výroku
II. vyvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud při posuzování otázky promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle
§13 odst. 2 o.z. rozhodoval odlišně od dosavadní rozhodovací praxe odvolacích soudů
i soudu dovolacího. Uplatňuje tedy (byť ne výslovně) dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel též nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyla v řízení prokázána příčinná souvislost mezi jednáním (zaměstnance) žalované a zásahem do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud zúžil otázku příčinné souvislosti na otázku příčinné souvislosti mezi pochybením lékaře MUDr. R.
a amputací rekta u žalobce. Právo na ochranu osobnosti žalobce je však třeba chápat daleko šířeji. V daném případě bylo jednoznačně porušeno právo na ochranu zdraví
a na poskytování kvalitní lékařské péče ve smyslu Listiny základních práv a svobod. Poškození zdraví má přitom celou řadu podob, od zmiňované amputace rekta, přes strádání a komplikace, přes vyřazení z pracovního procesu apod. Zásahem do osobnosti je jednoznačně již to, že v důsledku pochybení žalované se pravděpodobnost jeho vyléčení snížila a naopak se zvýšila pravděpodobnost, že bude nutno k amputaci rekta přistoupit. Žalobce se ohrazuje proti hodnocení odvolacího soudu, který hovoří o dílčím pochybení žalovaného. Dovolatel je naopak považuje za zásadní, když MUDr. R. neposkytl v podstatě žádné pooperační léčení žalobci, naopak vydal žalobci potvrzení, že je vyléčen, že není známek recidivy či vzdálených metastáz.
Nesprávnost právního posouzení věci podle žalobce spočívá též v rozdílném hodnocení otázky promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích soudy obou stupňů. Dovolatel vychází zejména z právního závěru Nejvyššího soudu ČR obsaženého v rozsudku ze dne 25. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003, podle kterého jsou osobnostní práva nepromlčitelná, přičemž právo na ochranu osobnosti občanský zákoník upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občansko-právní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Především žalobce nesouhlasí s právním názorem Vrchního soudu v Olomouci, týkajícím se počátku běhu promlčecí doby. Bylo sice jednoznačně vymezeno, kdy došlo k porušení právní povinnosti ze strany žalované, ale to neznamená, že chirurgickým zákrokem ze dne 8.6.2001 došlo k ukončení zásahu do osobnosti žalobce v důsledku porušení povinností žalované. Osobnost žalobce je s důsledky pochybení MUDr. R. konfrontována každodenně až do současné doby. Zásah do osobnosti občana je kvalitativně zcela jiný, než škoda ve smyslu občanskoprávním a je možno uzavřít, že až do dnešního dne zásah do osobnosti žalobce stále trvá. I tato skutečnost, tedy obtížné časové vymezení zásahu do osobnosti a jeho důsledků je argumentem pro závěr, že nároky na ochranu osobnosti jsou nepromlčitelné.
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podání žalobce se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. V případě výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku ve věci samé (výrok I.) se opírá o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Naproti tomu pokud dovolání současně směřuje proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II.) je v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. v rozporu s hmotným právem.
Poté dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal
v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že z hlediska výtek obsažených v dovolání jej nelze považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace u výtek obsažených v dovolání.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo
na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je
v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Podle §100 o.z. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době stanovené v občanském zákoníku (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat
(odst. 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení §105 o.z. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka (odst. 2). Nepromlčují se rovněž práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá (odst. 3). Z ustanovení §101 o.z. vyplývá, že není-li v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Odvolací soud v napadeném rozsudku především dovodil, že na rozdíl od práva na zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z., které se nepromlčuje, se podle jeho názoru, právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Polemizuje současně s tím, jak tuto otázku již v minulosti posoudil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. září 2003, č.j. 30 Cdo 1542/2003 - 82, se závěrem, že se toto právo nepromlčuje. Tento závěr byl dovolacím soudem ve zmíněném rozhodnutí zdůvodněn především konstatováním, že podle §100 odst. 2 věty první o.z. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Naproti tomu všeobecné osobnostní právo, resp. jednotlivá dílčí osobnostní práva, která vznikla postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti jsou - na rozdíl od majetkových práv - nepromlčitelná. Dovolací soud se v tomto rozhodnutí neztotožnil s úvahou, podle níž, pokud jde o nárok na peněžní zadostiučinění platí z již uvedené zásady výjimka
s ohledem na údajnou podobnost tohoto nároku s reparační funkcí majetkových nároků vůbec, kdy podle uvedeného názoru nárok na peněžité zadostiučinění podle §13 odst. 2 o.z. promlčení podléhá v tříleté promlčecí době. Dovolací soud tehdy poukázal
na skutečnost, že tímto názorem není zcela důsledně a nekompromisně doceněna zásada, podle níž, jestliže se podle ustanovení §100 odst. 2 o.z. (až na výslovně stanovené výjimky) promlčují všechna práva majetková, pak se nepromlčují nemajetková práva, mezi něž je nutno zařadit jako právo ryze osobní povahy i právo na ochranu osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §11 násl. o.z. (zde srovnej např. stanovisko Nejvyššího soudu Prz 33/67). Právo na ochranu osobnosti fyzické osoby (všeobecné osobnostní právo) občanský zákoník upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v rámci občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. V tomto uceleném
a jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot, resp. stránek, fyzické osoby jako neoddělitelných součástí její celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Občanskoprávní sankce za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti jsou jako jednotlivé prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby uvedeny v ustanovení §13 o.z.,
a to pouze příkladmým výčtem. Podle tohoto ustanovení patří k takovýmto prostředkům
- povinnost upuštění od neoprávněných zásahů,
- povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu,
- povinnost poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Přiměřené zadostiučinění podle ustanovení §13 o.z. může spočívat buď
v „morálním“ plnění (§13 odst. 1 cit. zákona) anebo v peněžitém plnění (§13 odst. 2
a 3 o.z.). Smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je pak dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. I tak jde vždy o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení §11 násl. o.z., vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby podle §13 odst. 2 o.z. (je-li přiznána) vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí uzavřel, že úvahy zdůrazňující údajnou podobnost zmiňovaného nároku s reparační funkcí majetkových nároků se závěrem, že nárok na přiznání satisfakce v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, nemá jakýkoliv zákonný podklad, přičemž odlišnost tohoto institutu se naznačuje i v rámci kontrastu k úpravě náhrady škody, na niž odkazuje ustanovení §16 o.z.
Otázka možnosti promlčení nebo naopak nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. v souvislosti s faktem neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, je považována
za spornou prakticky po celou dobu od novelizace ustanovení §13 o.z. provedené zákonem č. 87/1990 Sb., jímž byla v oblasti občanského práva nově zavedena možnost přiznat postižené fyzické osobě rovněž právo požadovat pro vyvážení a zmírnění nepříznivého následku, tj. vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby zadostiučinění v penězích (s účinností novely od 29. března roku 1990 provedené zákonem č. 87/1990 Sb.).
Tak např. ve stati Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů (Karel Knap, Jiří Švestka, Právo a zákonnost č.6/1991, str.342, bod. IV.) se mimo jiné uvádí, že „subjektivní osobní práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti jsou sice – na rozdíl od subjektivních majetkových práv, konkrétně
od majetkových práv na náhradu škody - nepromlčitelná, avšak u práva
na zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. je právní situace jiná. Důvodem je skutečnost, že právo na zadostiučinění v penězích jako právo, které se svou satisfakční funkcí peněz podobá reparační funkci majetkového práva, tj. práva na náhradu škody, promlčení jako každé jiné majetkové právo podléhá, a to v tříleté promlčecí lhůtě, přičemž tato promlčecí doba se počítá od doby, kdy toto mohlo být uplatněno poprvé
(§101 o.z.)“.
Naproti tomu např. v článku Několik poznámek k novelizaci §13 o.z. (Milan Kamlach, Právo a zákonnost č. 3/1991 – str. 163)se mimo jiné poukazuje na to, že „náhrada nemajetkové újmy v penězích se nedotýká náhrady škody, která byla způsobena neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti (§16 o.z.). Oba tyto nároky obstojí vedle sebe. Tyto dva peněžité nároky se však liší v režimu promlčení. Podle §100 odst. 2 občanského zákoníku se promlčují majetková práva, tedy i právo
na náhradu škody. Právo na ochranu osobnosti se však nepromlčuje. Nepodléhá tudíž promlčení ani právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 občanského zákoníku“.
Nesouladné názory na otázku promlčitelnosti, resp. nepromlčitelnosti práva
na náhradu nemajetkové újmy v penězích se projevují do současnosti. To, že se toto právo promlčuje, se např. dovozuje v publikaci Ochrana osobnosti podle občanského práva (Karel Knap, Jiří Švestka, Oldřich Jehlička, Pavel Pavlík, Vladimír Plecitý, čtvrté podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s. 2004, str. 198 a 199)
a v obdobném znění též v Komentáři k občanskému zákoníku (JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., JUDr. Marta Škárová, JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
a kolektiv, 10. vydání, C.H.BECK 2006). Opačný názor, že se naopak toto právo nepromlčuje, je uveden v komentáři k občanskému zákoníku (JUDr. Milan Holub
a kolektiv autorů, 1. svazek, Linde Praha, a.s., 2002, str. 88 a 89).
Aktuálně prezentované důvody pro závěr, že se právo na zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 o. z. promlčuje, ač je jinak obecně zastáván názor, že se subjektivní osobní práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti (na rozdíl od subjektivních majetkových práv) nepromlčují, lze shrnout v hrubých rysech především takto: 1) Názorem, že se toto právo nepromlčuje, se právo na peněžitou satisfakci neústrojně vyčleňuje z okruhu obdobných práv na peněžitou satisfakci
(např. práva na bolestné a práva na ztížení společenského uplatnění), o kterých ani teorie ani soudní praxe až doposud, vzdor jejich nehmotné povaze, nikterak nepochybovaly, že se promlčují.
2) Právo na peněžitou satisfakci podle §13 odst. 2 o. z. plní podobnou reparační funkci jako u majetkových nároků na náhradu škody.
3) Návrh nového občanského zákoníku připravovaného v rámci soukromoprávní rekodifikace chápe i nemajetkovou újmu jako druh škody (proto právo na její náhradu v peněžité formě nemůže zůstat v rámci úpravy závazků z deliktů nepromlčitelným). Zde je však třeba bezprostředně zdůraznit, že úvahy de lege ferenda jsou způsobilé k úvahám co a jak by mělo či nemělo být regulováno pomocí práva, jaké zájmy či hodnoty by právo mělo zajišťovat či potlačovat, apod., avšak nejde o argument, který by umožnil právo aplikovat v rozporu s jeho platnou úpravou.
4) Časově neomezená možnost uplatnění práva na peněžitou satisfakci, může vést v praxi, kdy při nedostatku zvláštní úpravy odpovědnosti za škodu, některé případy peněžité satisfakce podle §13 odst. 2 o. z. ve skutečnosti nahrazují nárok na náhradu škody, k nepříznivým následkům spočívajícím v nerovném postavení postižených fyzických osob (tento názor je však třeba bezprostředně odmítnout již proto, že je věcí soudů rozlišit právní základ uplatněného nároku).
Z uvedeného přehledu je zřejmé, že pro posouzení nastolené otázky mají určující význam především první dvě alternativy. Je třeba poukázat na skutečnost, že z legislativního hlediska je současné pojetí škody, jak vychází z koncepce platného občanského zákoníku, spojováno s existencí majetkové újmy. Principy evropského deliktního práva tak, jak jsou formulovány např. v rámci tzv. spontánní soukromé kodifikace zpracované „Evropskou skupinou zabývající se deliktním právem“ vycházejí ze zásady, že za škodu je nutno považovat i újmu vzniklou působením na tělesnou
a duchovní integritu poškozeného, když škodu definují jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu. Tyto Principy ovšem mají základ v soukromé iniciativě. Přesto udávají určitou možnost vývoje národním právním řádům, takže pokud jsou do nich implementovány, mají za sebou nepochybně silnější evropský mandát (byť přímo nezaštítěný Evropskými společenstvími) podložený dlouholetým výzkumem zmíněné pracovní skupiny. Skutečností ovšem současně je, že úprava, kterou podává ustanovení §11násl. o.z. je zcela svébytná v porovnání jak např. s úpravou, kterou obsahuje čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv, resp. se zmíněnými Principy i s vlastní úpravou, kterou přinášejí ustanovení platného českého práva o náhradě škody (§420 násl. o.z., zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb. resp. zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce).
Je třeba v prvé řadě zdůraznit, že podle článku 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, přičemž každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Prostředky občanskoprávní ochrany pro případ neoprávněného zásahu
do osobnosti fyzické osoby jsou v platném občanském zákoníku upraveny jednak v ustanovení §13 pro případ vzniku nemajetkové újmy, jednak v ustanovení §16 téhož zákona ve vztahu ke vzniklé majetkové újmě (škodě). Tyto prostředky se pak při naplnění specifických zákonných podmínek mohou přesto v konkrétním případě z funkčního hlediska vzájemně doplňovat.
Prostředky občanskoprávní ochrany fyzické osoby jsou tříděny na prostředky obecné (ochrana svépomocí, ochrana poskytovaná třetí osobou, ochrana poskytovaná orgánem veřejné správy, soudní ochrana ve smyslu ustanovení §59-69, §74, §80 písm. c), o.s.ř., resp. ochrana prostřednictvím žaloby na náhradu škody – podle §16
a §420násl. o.z.) a prostředky zvláštní (především zvláštní soudní /petitorní/ ochrana ve smyslu ustanovení §13 o.z.).
Ochrana pro případ neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby podle
§13 o. z. je pravidelně realizována prostřednictvím některé z těchto žalob:
- na upuštění od neoprávněných zásahů (žaloba zdržovací),
- na odstranění nepříznivých následků neoprávněných zásahů, resp. protiprávního – závadného stavu (žaloba odstraňovací),
- na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (žaloba satisfakční).
Různorodost prostředků ochrany osobnosti fyzické osoby je podmíněna jak mnohotvárností jejích projevů v životě společnosti a z toho vyplývajících různých možností zasáhnout do osobnosti fyzické osoby, stejně tak jako úsilím demokratického státu o co nejúplnější a účinnou občanskoprávní ochranu osobnosti fyzické osoby. Jednotlivé prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu kumulovat.
Pokud se týče poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (satisfakce) jako právního prostředku občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby je namístě tam, kde již vznikl nepříznivý důsledek neoprávněného zásahu, tj. vznikla nemajetková újma
na osobnosti fyzické osoby. Zadostiučinění podle ustanovení §13 o.z. spočívá vždy v určitém plnění, které se přiznává postižené fyzické osobě. To je podle prvního odstavce uvedeného ustanovení představováno (míře dotčení některé ze složek osobnosti fyzické osoby) přiměřeným (tzv. morálním) zadostiučiněním, a podle druhého odstavce tohoto ustanovení pak náhradou nemajetkové újmy v penězích (zadostiučinění v penězích). Obě tato zadostiučinění pak sledují shodný cíl, tj. přiměřeně, s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby.
Usuzuje se, že právní úprava satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. byla novelou občanského zákoníku z roku 1990 zakotvena proto, že s ohledem na povahu nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby, by v určitých případech neexistoval žádný jiný prostředek, s jehož pomocí by bylo možno tuto újmu přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti případu, odpovídajícím způsobem vyvážit a zmírnit. Dojde-li tedy ke vzniku nemajetkové újmy v důsledku zvlášť závažného neoprávněného zásahu proti osobnosti fyzické osoby, je tak v oblasti občanského práva využívána satisfakční funkce peněz (obdobě srovnej Karel Knap, Jiří Švestka: Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č.6/1991), když v případě vzniku majetkové škody (na niž pamatuje svým odkazem §16 o.z.) je naopak naplňována reparační funkce peněz.
Jako předpoklad pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích je, že
- zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. se nejeví postačujícím,
- neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře (tyto důvody jsou přitom uvedeny pouze demonstrativně, takže lze obecně říci, že dopadají na jakékoliv případy neoprávněných zásahů do osobnosti fyzické osoby, jejichž intenzita dosahuje značné míry),
přičemž při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích zákon taxativně stanoví kritéria:
- závažnosti vzniklé nemajetkové újmy,
- a okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.
Lze mít zato, že je-li zastánci promlčení tohoto nároku činěn odkaz na jistou podobnost s reparační funkcí peněz u majetkových nároků, pak to samo o sobě neposkytuje zákonný podklad pro jimi dovozovanou možnost promlčení práva
na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Je třeba přihlédnout k tomu, že platné znění ustanovení §13 o. z. podává samostatnou a svébytnou úpravu zvláštních prostředků občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby a mezi nimi též práva
na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Protože pak jde o subjektivní osobní práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti, jsou jako práva nemajetková nepromlčitelná. Ostatně zřetelná snaha zákonodárce odlišit i právo na satisfakci podle ustanovení §13 odst. 2 o. z. od majetkových práv je patrné jak
ze samotné dikce tohoto ustanovení (přičemž případný akcent napadeného rozhodnutí na skutečnost, že je toto zadostiučinění realizováno za pomoci peněz, je zavádějící), tak i ze zařazení §16 o. z. vztahujícího se k předpokladům náhrady škody v souvislosti se zásahem do práva na ochranu osobnosti.
Je-li předmětem ustanovení §13 o. z. právo fyzické osoby domáhat se ochrany její osobnosti, je tak významně naplňováno ustanovení článku 10 Listiny základních práv a svobod. Případné faktické vydělení institutu náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 o. z. ze skupiny subjektivních nemajetkových osobnostních,
a tím i nepromlčitelných práv, by došlo k citelnému omezení možnosti uplatnění práva na ochranu osobnosti fyzických osob. Proto se i jeví nepřípadným eventuálně vycházet z úvahy, že smyslem toho, proč by měl nárok podle ustanovení §13 odst. 2 o. z. podléhat promlčení, je čelit tomu, aby dlužníci nebyli v souvislosti se svými povinnostmi vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku
(tj. vynutitelnosti) ze strany soudů.
Nelze přitom dále přehlížet ani „provázanost“ úpravy obsažené v prvním
a druhém odstavci tohoto ustanovení, kdy pro užití konkrétního prostředku ochrany osobnosti jsou vždy rozhodné okolnosti případu, tedy zejména charakter a míra zásahu osobnostní sféry fyzické osoby. Případný význam ztrácí proto i případná námitka zdůrazňující opodstatněnost promlčení nároku podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. skutečností, že během plynutí doby finanční satisfakce ztrácí na účinu. Tato okolnost se totiž uplatní již při samotné úvaze o opodstatněnosti požadované satisfakce, a to jak podle ustanovení §13 odst. 1 o.z., tak i podle ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona.
Na okraj je možno zmínit případy, kdy postižená fyzická osoba bude požadovat jako přiměřené zadostiučinění přiznání pouze velmi nízké (svou podstatou a funkcí symbolické) peněžité částky, které je (i při vědomí značně pohyblivé hranice částky takto vyjádřeného zadostiučinění) obecně považována z funkčního hlediska za formu zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. Přes tuto okolnost by vzhledem k tomu, že však k realizaci této satisfakce je užito byť nízké peněžité částky, bylo nutno, pokud by se vycházelo z názoru odvolacího soudu uvedeného v napadaném rozsudku, uvažovat i s promlčením takového nároku. Zřejmá disproporce se zásadou
o nepromlčitelnosti práva na ochranu osobnosti by tak byla zcela evidentní.
Dovolací soud proto neshledal důvod, proč by se odchýlil od již dříve vysloveného názoru, totiž, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle
§13 odst. 2 o. z. je nepromlčitelným nárokem. Proto úvahy odvolacího soudu
o možnosti promlčení tohoto nároku nelze považovat za správné.
Ač skutečnost, že odvolací soud (byť podle názoru dovolacího soudu nesprávně) dospěl k popsanému závěru o promlčení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z., sama postačovala pro zamítnutí dané žaloby, zabýval se i posouzením naplnění předpokladů odpovědnosti žalované ve smyslu ustanovení §11 a násl. o.z. s negativním závěrem. Zde je však třeba souhlasit s výtkou dovolatele, že odvolací soud zúžil posouzení žalobcem tvrzeného zásahu do jeho osobnostní sféry pouze na fakt vlastního následného chirurgického zákroku. Přitom přehlédl, že již v žalobě ze dne 18. května 2005 žalobce zdůraznil, že jako fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, takže veškerá zanedbání lékařské péče (vůči jeho osobě) považuje za neoprávněný zásah do jeho práva
na ochranu osobnosti, zvláště (pak) když žalobci byla způsobena těžká újma na zdraví. Ani z tohoto pohledu se proto není možno s napadeným rozsudkem odvolacího soudu ztotožnit.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci
k dalšímu řízení.
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu