ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.759.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 759/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci nezletilého L. V., zastoupeného Statutárním městem B. jako opatrovníkem, syna J. V., zastoupené advokátem, a E. V., zastoupeného advokátem, o úpravu výchovy a výživy pro dobu po rozvodu, zákazu styku s otcem a výkon rozhodnutí o výchově, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 23 P 16/2004, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2005, č.j. 37 Co 107/2005-884, takto:
I. Dovolání otce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. října 2004, č.j. 23 P 16/2004-821, nezletilého L. pro dobu po rozvodu svěřil do výchovy matce, otci uložil přispívat
na jeho výživu částkou 2.000,- Kč měsíčně, splatnou vždy do patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky počínaje dnem právní moci výroku rozsudku o rozvodu, styk otce s nezletilým zakázal (výrok I.), návrh otce na nařízení výkonu rozhodnutí o styku s nezletilým stanoveného ve výroku označenými rozsudky odnětím nezletilého a předáním ke styku otci dne 10.12.2003 zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně k odvolání otce rozsudkem v záhlaví označeným odvolací řízení „ohledně úpravy výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilému L. pro dobu po rozvodu manželství rodičů“ zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I. jeho napadené části o zákazu styku otce s nezletilým potvrdil s tím, že se tím mění rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně ve výroku označené (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Rozsudek odvolacího soudu obsahující poučení že proti němu není dovolání přípustné, byl doručen zástupce otce dne 27.6.2005; právní moci nabyl dne 29.6.2005.
Otec dovoláním, podaným osobně dne 27.10.2005 na soudu prvního stupně, napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., tj. ohledně potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o zákazu styku s nezletilým a tím změněnými rozsudky v tomto výroku označenými. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadený výrok rozsudku odvolacího soudu je totiž svojí podstatou rozhodnutím omezujícím jej ve svém důsledku ve výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti k nezletilému (§237 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Včasnost dovolání pak vyvozuje z ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř. s tím, že poučení v rozsudku odvolacího soudu o tom, že dovolání není přípustné, je nesprávné. Dovolání podává z důvodů §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. pro vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a které v dovolání blíže uvádí. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda dovolání bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě, resp. zda je přípustné.
Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§240 odst. 1 věta první o.s.ř.) Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (§240 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je upravena v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. však dovolání podle již uvedeného předchozího odstavce není přípustné ve věcech, upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
V daném případě bylo soudy obou stupňů rozhodováno o zákazu styku nezletilého s otcem podle §27 odst. 3 zákona o rodině, podle něhož jestliže je to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem omezí nebo jej i zakáže. Zákon o rodině vymezuje pojem rodičovské zodpovědnosti v ustanovení §31 odst. 1 zákona o rodině jako souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, zastupování dítěte a správu jeho jmění; nezahrnuje však omezení nebo zákaz styku rodiče s dítětem ve smyslu §27 odst. 3 zákona o rodině. Opatření, která je soud péče o nezletilé povinen učinit v případech, kdy rodiče spolu nežijí (§50 zákona o rodině), kdy se nedohodli o podstatných věcech při výkonu rodičovské zodpovědnosti (§49 zákona o rodině) nebo v případě rozvodu manželství rodičů (§25, §26 zákona o rodině), ve svých důsledcích zpravidla vždy představují určité faktické omezení výkonu práv jednoho nebo obou rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti; nejde však o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti podle §44 odst. 2, 3 zákona o rodině. Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení
§237 odst. 1 o.s.ř. proto nelze učinit (§237 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Ke shodným závěrům dospěl ostatně Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 3. dubna 2001, č.j. 30 Cdo 2219/2000-487, vydaném ve věci týchž účastníků, týkající se úpravy práv a povinností rodičů k nezletilému.
Poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání je tedy ve vztahu k dovoláním napadenému výroku správné a lhůta upravená v ustanovení §240 odst. 3 věta druhá o.s.ř. se v posuzované věci neuplatní.
Jestliže otec rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním čtyři měsíce poté, kdy mu byl doručen, učinil tak po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §240 odst. 1 věta první o.s.ř.
Za tohoto stavu tedy Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání otce jako opožděné odmítl (243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení
s §218a téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Jen pro úplnost je třeba uvést, že i v případě, že by dovolání nebylo podáno opožděně, bylo by je nezbytné odmítnout pro nepřípustnost ve smyslu ustanovení
§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Ke shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2006, č.j. 30 Cdo 821/2006-574.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5
ve spojení s §224 odst. 1 , §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání otce bylo odmítnuto, avšak ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. května 2006
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu