ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.780.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 780/2021-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce L. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 73/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, č. j. 18 Co 267/2020-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč a omluvy jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 11/2015, které bylo posléze pravomocně zastaveno ke dni 1. 6. 2018.
Žalobce vzal žalobu částečně zpět co do požadavku na písemnou omluvu a v rozsahu tohoto zpětvzetí bylo řízení pravomocně zastaveno ke dni 13. 12. 2019 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 11. 2019, č. j. 27 C 73/2019-182.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, č. j. 27 C 73/2019-228, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 000 000 Kč (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu v části týkající se výroku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady odvolacího řízení.
Otázka, kterou má dovolatel za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, tj. zda se má či nemá v rámci odškodňovacího řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), uplatnit §647 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Jestliže dovolatel odkazuje na znění §647 o. z., podle něhož v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží, pak tím ve skutečnosti konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud (který závěr o existenci jakékoliv dohody o mimosoudním projednání nároku neučinil součástí svých skutkových zjištění). Odvolací soud výslovně uvedl, že existenci předmětné „dohody“ žalobce ani netvrdil a ani zákonný proces předběžného uplatnění nároku u příslušného orgánu podle §14 odst. 3 OdpŠk nelze považovat za „jednání věřitele a dlužníka“ ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb. Dovolací soud v dané souvislosti konstatuje, že v dovolacím řízení nemůže být přihlédnuto k tzv. skutkovým novotám (§243f odst. 1 o. s. ř.). Žalobcova námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Nadto v usnesení ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3121/2019, Nejvyšší soud konstatoval, že zákonem předjímané jednostranné předběžné uplatnění nároku ze strany poškozeného u ústředního orgánu státní správy nemůže být bez dalšího, samo o sobě, považováno za dohodu o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3406/2020). Nepovažoval-li tedy odvolací soud bez dalšího předběžné uplatnění nároku žalobcem a stanovisko žalované za dohodu o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka, ve smyslu §237 o. s. ř. se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání není přípustné ani ohledně další žalobcovy otázky založené na posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 935/2020.
V právě žalobcem uváděném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. tam uvedenou prejudikaturu). Námitka promlčení uplatněná státem, který má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení, srov. §18 odst. 1, věta prvá o. s. ř., tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010), zvláště když žalobci nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil u soudu řádně a včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016).
Dovolací soud nepřehlédl, že ze skutkových zjištění (z nichž dovolací soud vychází) nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15). Žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí promlčení jeho práva, neboť §14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011).
Pokud tedy odvolací soud, vycházeje z tvrzení samotného žalobce, že žalobce včas, konkrétně 52 dnů před uplynutím promlčecí lhůty (dne 9. 10. 2018), pověřil uplatněním nároku profesionálního právního zástupce (přičemž ani do dalšího průběhu uplatňování nároku se osobní poměry žalobce nikterak nepromítly), neměl námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy, neodchýlil se takovým posouzením od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud zde též odkazuje na žalobcem nerozporovanou úvahu odvolacího soudu, že v daném případě nebyly ani tvrzeny významné okolnosti, které by vycházely z nezákonného trestního stíhání a které by znemožnily žalobci včas uplatnit nárok. Nelze tak mít za přiléhavý žalobcem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, č. j. I. ÚS 3391/15, ohledně uplatnění korektivu dobrých mravů.
Dovolací soud nepřisvědčil dovolatelově úvaze, vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 935/2020), že pokud se jedná o prodlení žalobce s uplatněním nároku v řádu několika málo dní, tak je žalovanou vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí souhlasil, že výjimečnou okolností (pro shledání nemravnosti námitky promlčení) není uplatnění nároku u soudu více jak rok po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby podle §32 odst. 3 věta prvá OdpŠk …(a uvedené doplnil poznámkou)… kdy se nejednalo o prodlení v řádu několika málo dní, ale v řádu měsíců, resp. roku. Dovolací soud konstatuje, že z právě uvedeného nelze korektní argumentací bez dalšího dojít k nosnému závěru, že pokud bude prodlení žalobce s uplatněním nároku u soudu v řádu dní („malé“), je uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelova argumentace je z hlediska výrokové logiky spíše obrácenou implikací „tvrzení“ Nejvyššího soudu. K související námitce dovolatele o krátkosti promlčecí lhůty dovolací soud konstatuje, že v dovolatelem odkazovaném nálezu (I. ÚS 3391/15) sice Ústavní soud o šestiměsíční lhůtě uvedl, že „se nachází na samé hranici ústavnosti“, avšak ani v tomto rozhodnutí danou lhůtu protiústavní neshledal a zákonné ustanovení nezrušil. Dovolací soud závěrem poukazuje též na usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2489/2018, ve kterém se Nejvyšší soud vyslovil tak, že pro posouzení mravnosti vznesené námitky promlčení nemůže být relevantní délka, o níž byla promlčecí lhůta překročena. Mělo-li by totiž pouze krátké překročení promlčecí lhůty bez dalšího zakládat při vznesení námitky promlčení její rozpor s dobrými mravy, vedl by takovýto přístup k negaci existence jakýchkoliv zákonem stanovených promlčecích lhůt. V posledně zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud též uvedl, že obecně zákon neukládá ústřednímu orgánu žádnou povinnost se k uplatněnému nároku vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6056/2016). Nelze tudíž přisvědčit námitce dovolatele, že odvolací soud měl při posouzení otázky, zda vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, zohlednit skutečnost, že žalovaná porušila svou povinnost vydat stanovisko v zákonem stanovené lhůtě, neboť dovolatelem dovozovaná povinnost žalované z právního řádu neplyne.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu