ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.823.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 823/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované V. a. s., o zaplacení 63.577,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 115/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2006, č. j. 17 Co 320/2006 - 176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 63.577,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor získala v období od 30. 12. 2003 do 31. 5. 2004 užíváním pozemků, jichž
je spoluvlastníkem, bez právního důvodu.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 26. 5. 2006, č. j.
11 C 115/2005 - 137, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5.508,- Kč spolu s úroky z prodlení, žalobu o zaplacení další částky 20.146,- Kč s úroky z prodlení zamítl, co do částky 37.923,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil, rozhodl o soudním poplatku, o znalečném a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 10. 2006, č. j. 17 Co 320/2006 - 176, odvolací řízení proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně a proti výrokům o zastavení řízení, o soudním poplatku
a o znalečném zastavil, jinak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaná v období od 30. 12. 2003
do 31. 5. 2004 užívala specifikované pozemky v kat. území S., obec L., k nimž žalobci svědčilo v rozsahu ideálních dvou třetin spoluvlastnické právo, přičemž ohledně výměry pozemků a způsobu jejich využití nebylo mezi účastníky sporu. Ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce a z jeho výpovědi před soudem bylo dále zjištěno, že z celkové výměry pozemků užívaných žalovanou v rozsahu 18.241 m2 je z hlediska stanovení obvyklého ročního nájemného za zastavěnou plochu v zemědělském areálu třeba považovat 8.376 m2, z níž by obvyklé roční nájemné činilo v roce 2003 - 2004 částku 2,- až 2,50 Kč/m2, a z ostatních pozemků 0,30 až 0,50 Kč/m2. Podle zpráv osmi zemědělských společností, které byly vyžádány soudem prvního stupně, bylo průměrné obvyklé roční nájemné v rozhodném období u zastavěných ploch 0,46 Kč /m2 a u ostatních ploch 0,39 Kč/m2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok žalobce je třeba posoudit podle §451 obč. zák. jako nárok z bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala na úkor žalobce bezplatným užíváním pozemků, jejichž je spoluvlastníkem, bez právního důvodu, a je proto povinna mu za to poskytnout peněžitou náhradu podle §458 obč. zák. Přisvědčil i jeho názoru, že její výše se odvíjí od výše obvyklého nájemného v daném místě a čase a že byla správně stanovena - vzhledem k závěrům znaleckého posudku a s přihlédnutím k vyžádaným zprávám zemědělských společností o výši obvyklého nájemného - částkou 2,- Kč/m2 za zastavěné plochy a částkou 0,30 Kč/m2 za ostatní plochy za rok. S ohledem na dobu užívání pozemků žalovanou (153 dnů) a na výši spoluvlastnického podílu žalobce je tudíž žaloba z původně celkem požadované částky 63.577,- Kč s příslušenstvím důvodná jen co do částky 5.508,- Kč s příslušenstvím (ohledně částky 37.923,- s příslušenstvím bylo řízení zastaveno). Za správný považoval krajský soud rovněž názor soudu prvního stupně, že v daném případě nelze přihlédnout k výši nájemného sjednaného za užívání jiných pozemků ve vlastnictví, resp. spoluvlastnictví žalobce v nájemních smlouvách ze dne 16. 9. 1994 a z 9. 5. 2004, neboť nejde o nájem pozemků za účelem provozování zemědělské výroby.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výrocích o nákladech řízení potvrzen, a výslovně též proti výroku o nákladech odvolacího řízení, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť podle jeho názoru řeší právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla řešena, je odvolacími soudy
a dovolacím soudem řešena rozdílně a odvolací soud ji řešil v rozporu s hmotným právem, a to otázku stanovení výše bezdůvodného obohacení za neoprávněně užívané pozemky. Odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval členění pozemků pro účely oceňování, tak jak je vymezuje §9 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku
a o změně některých zákonů, v němž je stanoveno, že pro účely oceňování se pozemek posuzuje podle stavu uvedeného v katastru nemovitostí, přičemž při nesouladu mezi stavem uvedeným v katastru nemovitostí a skutečným stavem se vychází při oceňování ze skutečného stavu. Namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř., neboť nebyl vyžádán revizní znalecký posudek, jehož provedení žalobce navrhl, protože ve znaleckém posudku, z něhož soud vycházel, je nesprávně stanovena výše obvyklého nájemného a pozemky jsou zařazeny do dvou neexistujících kategorií,
a krajský soud ani nevyložil, proč navržený důkaz neprovedl. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, vycházejícími z nesprávního znaleckého posudku, že žalovaná užívá 8 376 m2 zastavěné plochy, za jejíž užívání činí roční sazba 2,- Kč/m2, a 9 865 m2 ostatní plochy, ohledně níž je namístě přiklonit se k roční sazbě 0,30 Kč/m2, a současně jim vytýká, že vycházely jen ze znaleckého posudku a z vyžádaných zpráv zemědělských společností ohledně výše obvyklého nájemného v daném místě a čase,
a nevzaly v úvahu výši nájemného dohodnutého v nájemních smlouvách ze dne 16. 9. 1994 a 9. 5. 2004 a zařazení pozemků v územním plánu. Má za to, že ani jedna
ze zpráv, z nichž znalec a soudy vycházely, není pro daný spor použitelná, neboť
se týkají odlišného způsobu užívání pozemků, a tudíž jde i o jiný způsob určení výše nájemného. Za nesprávné a v rozporu se zákonem č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a s Oznámením Českého statistického úřadu o vydání prozatímní klasifikace ocenitelných práv a prozatímní klasifikace pozemků (ST05/95) dále považuje nezařazení parkoviště, komunikace, odstavné plochy a skládky, které jsou stavbami, mezi zastavěné plochy. Dále dovolatel vyslovil názor, že soudy měly vycházet z tzv. simulovaného nájemného (ST05/95), které znalec určil ve výši 7,65 Kč/m2 za rok. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v potvrzujícím výroku a ve výrocích
o nákladech řízení zrušen, a stejně tak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výrocích o nákladech řízení, a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocným výrokům rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 20.146,- Kč s příslušenstvím
a ve výrocích o nákladech řízení potvrzen a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích podle §242 o. s. ř.
a dospěl k závěru, že dovolání není v daném případě přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby a ve výrocích
o nákladech řízení, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a zpochybňuje skutkový závěr soudu, který učinil ze znaleckého posudku znalce Ing. Pavla Novotného o odhadu obvyklého nájemného a ze zpráv zemědělských organizací, a současně dovozuje jiné skutkové závěry. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Proto jsou bezpředmětné námitky žalobce, jimiž je vytýkán nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, konkrétně námitky ohledně absence zjištění skutečností významných pro stanovení výše nájemného.
Podle §458 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo
ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Citované ustanovení vyjadřuje zásadu, že má-li plnění představující neoprávněně získaný majetkový prospěch nehmotnou povahu a nelze je proto fyzicky vydat, musí být poskytnuta náhrada rovnající se peněžitému ocenění takového nehmotného obohacení. Otázku ocenění prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu řešil dovolací soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikované v Souboru Nejvyššího soudu
pod C 2701/2004, nebo ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 942/2003, popř. ze dne
20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99), v nichž dovodil, že výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu (tj. nájemné, které se vytváří
na trhu s nájmy a je dáno stavem místní a časové nabídky a poptávky). Náhrada se tudíž poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Jestliže je v daných poměrech výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout
k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné
by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit. Pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud postupem podle §136 o. s. ř., dle kterého lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Jen pokud by v období, za které je vydání bezdůvodného obohacení požadováno, bylo nájemné regulováno cenovým předpisem a účastníci případné nájemní smlouvy by tedy nebyli oprávněni sjednat nájemné vyšší, nebylo by možno požadovat peněžitou náhradu podle §458 odst. 1 obč. zák. v částce vyšší, než připouští cenový předpis (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 53/2000).
V daném případě je požadováno vydání bezdůvodného obohacení za bezplatné užívání pozemků (jichž je žalobce spoluvlastníkem) žalovanou bez právního důvodu
za období od 30. 12. 2003 do 31. 5. 2004, tedy za období, v němž pro nově uzavírané nájemní smlouvy na zemědělské a jiné pozemky nebylo nájemné regulováno právním předpisem. Právem tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil,
že částkou, kterou by žalovaná byla povinna za užívání nemovitostí žalobce formou nájmu platit a od níž se proto odvíjí výše peněžité náhrady podle §458 odst. 1 obč. zák., je částka rovnající se obvyklému (tzv. „tržnímu“) nájemnému, jež bylo vyčísleno volnou úvahou podle §136 o. s. ř., podloženou závěry znaleckého posudku a zjištěními učiněnými ze zpráv osmi zemědělských společností o výši průměrného nájemného srovnatelného s užíváním předmětných pozemků v daném místě a čase. Námitka dovolatele, že odvolací soud nerespektoval členění pozemků, tak jak je vymezuje §9 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů,
je nepřípadná, neboť v daném případě nejde o ocenění pozemků, nýbrž o určení výše peněžité náhrady za užívání cizích nemovitostí (pozemků) bez právního důvodu, která se poměřuje s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase a tím, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit. Přisvědčit nelze ani názoru dovolatele, že soud měl vycházet z tzv. simulovaného nájemného (ST05/95), které znalec určil ve výši 7,65 Kč/m2 za rok, neboť v daném případě se nejedná o situaci, kdy se výše nájemného nedá z ničeho zjistit, jak znalec v posudku uvedl. Důvodně pak odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že při svém rozhodnutí nepřihlédl k výši nájemného sjednaného za užívání jiných pozemků ve spoluvlastnictví žalobce v nájemních smlouvách ze dne 16. 9. 1994 a z 9. 5. 2004, neboť jednak nejde o nájem pozemků za účelem provozování zemědělské výroby, a kromě toho sjednaná výše nájemného v těchto smlouvách není pro rozhodnutí v dané věci významná; rozhodující je finanční ocenění prospěchu, který užíváním pozemků vznikl a jenž je namístě odvíjet od nájemného, které by žalovaná musela uhradit, jestliže by pozemky užívala na základě řádné nájemní smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 20.146,- Kč s příslušenstvím, nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř., spočívající podle dovolatele v tom, že nebyl proveden jím navržený důkaz revizním znaleckým posudkem, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu
lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné
(srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, mající povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.), bylo dovolání žalobce, pokud směřuje proti těmto výrokům, odmítnuto [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. března 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu