ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.891.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 891/2023-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce K. Q. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 113/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 68 Co 300/2022-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 14 C 113/2020-188, zamítl žalobu o zaplacení částky 7 256 000 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 7 256 000 Kč jako náhrady škody, kterou spatřoval ve snížení hodnoty svého podílu ve společnosti A. (jíž je jediným společníkem a jednatelem) v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 153/2013.
Žalobce škodu vyčíslil původně na částku 6 080 000 Kč a v této výši ji uplatnil dne 15. 9. 2019 žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 11/2019 (nárok žalobce v tomto řízení byl zamítnut rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 58 Co 419/2021-425). Žalobce si nechal později vypracovat dodatek ke znaleckému posudku, ve kterém byla škoda vyčíslena částkou 13 336 000 Kč. V nyní souzené věci si tak žalobce nárokuje dosud neuplatněnou část škody.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka dovolatele vztahující se k promlčení není způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že pro uplatnění nároku na náhradu škody u soudu postačí, že poškozený disponuje takovými skutkovými okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové, popř. o odškodňované nemajetkové újmě určitého druhu a rozsahu, které lze objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001). Aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, není však třeba, aby znal výši škody přesně, postačuje, nabyl-li vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004 nebo ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005).
Závěry odvolacího soudu v této věci se proto nevzpírají dlouhodobě ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dovolací soud uzavřel, že ze samotných tvrzení žalobce vyplývá, že žalobce byl se společností A. natolik úzce provázán (neboť představoval celý personální substrát této společnosti), že již v okamžiku vyhlášení zprošťujícího rozsudku disponoval vědomostmi, díky nimž mohl uplatnit svůj nárok u soudu.
Nelze také vzít ze zřetele, že dovolatel si v tomto ohledu protiřečí v samotném dovolání, když na jednu stranu uvádí, že „neznal výši této škody ani orientačně, jinak by ji nárokoval již v jeho první žalobě ze dne 15. 1. 2019“ (správně 15. 9. 2019 – pozn. Nejvyššího soudu), a na druhou stranu „se z podaného daňového přiznání společnosti A. za zdaňovací období roku 2015 a 2016 žalobce dozvěděl dne 9. 7. 2017 o vzniku další škody“, tedy o více než dva roky před podáním první žaloby. V pořadí druhou žalobu následně podal až poté, co byl vytvořen dodatek ke znaleckému posudku, ve kterém byla škoda vyčíslena vyšší částkou. K tomu Nejvyšší soud dodává, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody nezávisí na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5058/2008).
Námitka žalobce týkající se posouzení příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím se týká otázky, na jejíž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na její řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se otázkou příčinné souvislosti nezabýval, neboť došel k závěru, že žalobcem uplatněný nárok je již promlčen. Žalobce tak v rozsahu uvedené námitky ve skutečnosti brojí proti závěrům rozsudku soudu prvního stupně, k jejichž přezkumu není Nejvyšší soud funkčně příslušný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.“ Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkami, které uvedl v odvolání, pomíjí, že soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010), jako je tomu i v poměrech napadeného rozhodnutí.
Namítá-li žalobce, že v daném případě došlo rovněž k porušení jeho práva na spravedlivý proces upraveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v této části podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., v souladu s nímž musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalobce totiž neuvedl žádné právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné a mající za následek zmíněné porušení jeho práv, a nevyložil, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.), přičemž ve vztahu k uvedené námitce současně nespecifikoval, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, jež mohla být založena jen při splnění některé z podmínek uvedených v §237 o. s. ř.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může přípustnost dovolání založit, tato možnost ale nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to tím, že poukáže na konkrétní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, od níž se odvolací soud při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel současně vymezit, odchýlil, popř. uvede, že jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jde o otázku, která již byla judikaturou dovolacího soudu, na níž dovolatel poukáže, vyřešena, nadále však má být posouzena jinak (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by byly výše uvedené skutečnosti z dovolání zřejmé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Stejně tak nepostačuje ani pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu, popřípadě odkaz na §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
V této části tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu