ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.971.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 971/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Z. K. , proti žalovanému J. N. , zastoupenému Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 359/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. září 2011, č.j. 23 Co 182/2011-204, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. září 2011, č.j. 23 Co 182/2011-204, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2011, č.j. 8 C 359/2008-161, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem označené bytové jednotky s vymezeným spoluvlastnickým podílem na společných částech předmětného domu a dále v označeném rozsahu spoluvlastníkem specifikovaných pozemků [dále již „bytová jednotka“ nebo „předmětný byt“ (výrok I.)]. Soud prvního stupně v závislosti na meritorním rozhodnutí rozhodl dále o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). Uvedený soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že „žalobce v řízení neprokázal, že v době sepsání darovací smlouvy byl ve stavu automatického jednání, disociace či hypnagogních halucinací, tj. projevů, které souvisí s jeho nemocí narkolepsií – kataplexií.“ Nebylo prokázáno, že žalobce dne 2. října 2007, v době uzavření darovací smlouvy, trpěl duševní poruchou, a to ani přechodnou duševní poruchou, které by jej ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. činily k tomuto právnímu úkonu neschopným.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem označené bytové jednotky. Odvolací soud zopakoval dokazování pouze znaleckým posudkem podaného Znaleckým ústavem Ústřední vojenské nemocnice Praha (dále již „znalecký posudek Ústavu“, příp. „posudek“ a „Ústav“) a výslechem jednoho ze zpracovatelů tohoto posudku MUDr. P. N. Vycházel ze zjištění, že „závěry písemně zpracované ve znaleckém posudku…vyzněly tak, že v posuzované době byly schopnosti posuzovaného rozpoznat dosah svého jednání a toto jednání dále plně adekvátně ovládat vlivem popsaných faktorů podstatně sníženy, a to do té míry, že forenzně podstatným způsobem narušily posuzovaný právní úkon.“ Odvolací soud dále „z výslechu MUDr. P. N., jednoho ze zpracovatelů znaleckého posudku…zjistil, že poté, co se zpracovatelé seznámili s obsahy protokolu o výpovědi svědků MUDr. P., JUDr. N., W. a B., tam zjištěné skutečnosti žádným způsobem neměly vliv na závěry, které byly vyjádřeny dříve v písemném znaleckém posudku. Hodnotící úsudky těchto svědků byly pohledy laiků, v případě MUDr. P. pak lékařky se zcela jinou specializací, než je zapotřebí pro hodnocení jednající fyzické osoby. Potvrdil rovněž, že u žalobce se v okamžiku daného právního úkonu sešlo více faktorů, které ve výsledku vedly k závěru o podstatném narušení způsobilosti žalobce posuzovat jeho právní úkony, přičemž přítomnost nervového onemocnění narkolepsie – kataplexie byla dříve indikována specialistkou MUDr N.…Ačkoliv úroveň rozpoznávacích a ovládacích schopností u žalobce v průběhu času byla kolísavá, tak v žádném období nebyl žalobce v takovém stavu, aby byl schopen závažnější právní úkon posoudit. Bezpochyby byl schopen činit takové úkony, které měly krátkodobý dosah v relacích běžných měsíčních výdajů, nikoliv však právní úkony s dlouhodobějšími důsledky…racionální složka uvažování žalobce se mohla odehrávat v rozsahu dnů či týdnů, zpravidla do dalšího důchodu, nad tuto hranici již nebyl schopen žalobce vyhodnotit dosah svého jednání…“ Podle odvolacího soudu přesvědčivost posudku nebyla zpochybněna ani argumentací žalovaného o tom, že znalci měli k dispozici zdravotní dokumentaci o zdravotních obtížích žalobce až z následného období po uzavření darovací smlouvy, neboť „Z tohoto pohledu MUDr. N. vysvětlil, že k jednotlivým chorobám přistupovali se znalostí určité dynamiky vývoje těchto chorob a bylo lze tak usoudit zpětně o stavu žalobce k posuzovanému datu.“ Odvolací soud tedy uzavřel, že „znalecký posudek…jenž byl stvrzen výslechem MUDr. N. jako jednoho ze zpracovatelů znaleckého posudku, přesvědčivým způsobem vyloučil v případě žalobce při sepisu darovací smlouvy dne 2. 10. 2007 dostatek rozpoznávacích schopností pro posouzení důsledků uzavírané darovací smlouvy. Ačkoliv žalobce v té době zjevně netrpěl duševní chorobou v pravém slova smyslu, sešly se v jeho případě různé faktory ve výsledku vedoucí k podstatnému narušení posuzovacích (rozpoznávacích) schopností. To bylo dáno jednak věkem 86 let, upoutaností žalobce na invalidní vozík, závislostí žalobce na péči třetí osoby, praktické slepoty, dlouhodobými závažnými neurologickými obtížemi, onemocnění narkolepsie – kataplexie, ischemickou chorobou srdeční s chronicky sníženým mozkovým průtokem krve. V případě žalobce tak šlo o situaci patalogické manipulovatelnosti dané kombinací sociálních faktorů, faktorů somaticky-zdravotními a faktory psychiatrickými…Došlo k těžkému postižení struktury myšlení, k oploštění emocí a ztrátě osobního – sociálního života. Žalobce byl v rozhodné době výrazně sugestibilní, manipulovatelný, měl omezený časový horizont s nízkou schopností anticipace a důsledku svého jednání a chování, povrchnost, nedostatek vhledu do vlastního chování a motivace a přítomná byla i značná naivita.“ Odvolací soud uzavřel, že „žalobce byl v době sepisu darovací smlouvy v takovém duševním stavu, ve kterém nebyl schopen (pro nedostatek rozpoznávacích schopností) posoudit důsledky svého jednání (v podobě uzavření darovací smlouvy), což ve výsledku vede k neplatnosti darovací smlouvy podle §38 odst. 2 občanského zákoníku. Proto nemohlo dojít ani účinně k převodu vlastnického práva darováním na žalovaného a žalobce je tak proto i nadále výlučným vlastníkem uvedené bytové jednotky.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel předně vytýká, že odborné zaměření Ústavu, jakož i všech tří zpracovatelů posudku, není dostatečné ani vhodné, neboť Ústav ani zpracovatelé nemají specializaci na gerontopsychiatrii. V důsledku toho popsaná skutková zjištění učiněná odvolacím soudem stran duševního stavu, resp. rozpoznávacích schopností žalobce v době darování předmětného bytu, byla nedostatečně odborná a pravděpodobně i nesprávná.
Dále dovolatel poukazuje na vnitřní rozpornost odborných závěrů v posudku, neboť na straně jedné znalci nezjistili u žalobce žádnou duševní chorobu ve vlastním slova smyslu a ani obdobný klinický stav, a to ani v minulosti, přičemž na straně druhé uvedli, že rozpoznávací schopnosti žalobce byly v době uskutečnění předmětného právního úkonu podstatně sníženy. Uvedený rozpor nebyl v řízení, a to ani výslechem zpracovatelů posudku, vysvětlen. Rozporně se závěry prezentovanými MUDr. N. vyzněl výslech MUDr. L., jedné ze zpracovatelů posudku před soudem prvního stupně, která mj. uvedla, žalobce není výrazně mimo normál či dezorientován, a dále, že v případě žalobce by, bez dalších vyšetření, např. o omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům ani neuvažovala (uvedené vyjádření se přitom týkalo žalobcova stavu v době znaleckého zkoumání, kdy žalobce by měl mít logicky spíše progresi).
Odvolací soud podle dovolatele sice v souvislosti s výtkou, že soud prvního stupně upřednostňuje jiné důkazy oproti znaleckému posudku za absence důvodů zpochybňujících jeho přesvědčivost, úplnost či logické odůvodnění odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, avšak postupuje v rozporu s tam judikovanými závěry, kdy ostatní důkazy zcela pomíjí a znalecký posudek povyšuje na jediný, pro věc relevantní důkaz. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, ani v kontextu se závěry znaleckého posudku, se odvolací soud s ostatními důkazy nikterak nevypořádal, čímž postupoval při hodnocení důkazů v rozporu s §132 o. s. ř.
Dovolatel dále zdůrazňuje, že závěr o neplatnosti předmětné darovací smlouvy dovozený odvolacím soudem, resp. závěr prezentovaný MUDr. N. o nedostatku rozpoznávacích schopností žalobce, který odvolací soud zcela převzal, je založen pouze na základě pravděpodobnosti a takových skutkových okolnostech, které neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud v rozporu se závěrem znaleckého posudku extenzivně interpretoval výraz „podstatně sníženy“, uvedený v první větě závěru předmětného znaleckého posudku, a vyložil jej v kontextu naplněné podmínky dané §38 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud tak aplikoval na závěr znaleckého posudku neodpovídající skutkový stav daný §38 odst. 2 obč. zák., tj., neodpovídající hmotněprávní normu. Navíc při této aplikaci vyšel neoprávněně z právního hodnocení věci znalci, k němuž tito nejsou oprávněni, neboť závěr o podstatném způsobu narušení posuzovaného právního úkonu je nepochybně závěrem právním.
Konečně pochybnosti v kontextu závěrů napadeného rozhodnutí má dovolatel i o procesní způsobilosti žalobce k řízení a platnosti jeho právního zastoupení, neboť v případě připuštění závěrů o duševním a zdravotním stavu žalobce měl mít v řízení nepochybně ustanoveného opatrovníka; sám by si zástupce neměl být způsobilý vůbec zmocnit.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud (vyjma nákladového výroku III. o náhradě nákladů žalobci ustanoveného advokáta) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání dovolatele je důvodné.
Dovolací soud v mnoha svých předchozích rozhodnutích poukázal na dosah a význam §213 o. s. ř. z hlediska postupu odvolacího soudu, který přistupuje ke změně odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Senát 30 Cdo dovolacího soudu např. ve svém rozsudku ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011 [který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz) ], vyložil, že i když ve smyslu ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti o věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i doplnit (ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpověďmi účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2007, sp.zn. I. ÚS 273/06, in www.nalus.usoud.cz ). Lze snad doplnit, že odvolací soud by nebyl povinen zopakovat dokazování, jednalo-li by se (pouze) o listinné důkazy [s výjimkou případu, pokud by měl za to, že je z nich možné dospět k jiným (pro rozhodnutí zásadně významným) skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně] a dospěl-li by k závěru, že zjištění, která soud prvního stupně učinil z výslechů účastníků řízení, svědků, znalců atd. jsou pro rozhodnutí ve věci (zcela) bezcenná, neboť nepředstavují právně významné skutečnosti pro právní posouzení věci (aplikaci příslušné právní normy na zjištěný skutkový stav); taková právní úvaha odvolacího by ovšem musela být v odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vyložena (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.).
V posuzované věci (jak plyne z odůvodnění písemného vyhotovení napadené rozsudku) je zřejmé, že odvolací soud privilegoval dosah znaleckého posudku Ústavu natolik, že nepovažoval za žádoucí se zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádat s tím, že nepřistoupil k zopakování těch důkazů, z nichž soud prvního stupně vycházel při meritorním rozhodování. Jinými slovy řečeno, v uvedeném směru není podstatné, co se uvádí ve zpracovaném posudku Ústavu, nýbrž to, pro jaké důvody odvolací soud k zopakování předmětných důkazů nakonec nepřistoupil a proč mu pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé postačoval pouze jediný důkaz – znalecký posudek Ústavu ve spojitosti s výslechem jednoho z jeho zpracovatelů.
I když odvolací soud důkazy provedené v nalézacím řízení, z nichž soud prvního stupně činil skutková zjištění, nezopakoval ani relevantně neuvedl, proč takto nepostupoval, na straně 7 ve třetím odstavci svého odůvodnění se dopouští dalšího pochybení v tom, že při shora označené důkazní absence konstatuje, že ani jiné z provedených důkazů závěry znaleckého posudku nezpochybnily. Takový závěr je ovšem bezcenný již z toho důvodu, že odvolací soud žádné jiné důkazy v odvolacím řízení nezopakoval, takže pochopitelně nemůže ani přistupovat k jejich hodnocení.
Již výše popsaná pochybení sama o sobě naplňují dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že uvedené odvolací řízení je postiženo (popsanou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Na rozdíl od odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud předmětný znalecký posudek Ústavu za nepřesvědčivý, zčásti vnitřně rozporný, a to i ve vazbě na výslechy zpracovatelů MUDr. Evy L. (vyslechnuté pouze v řízení před soudem prvního stupně) a MUDr. P. N. (vyslechnutého v odvolacím řízení); v tom směru jsou dovolací námitky dovolatele relevantní.
V posuzovaném případě se jednalo o zjištění právně rozhodných skutečností týkajících se jednání žalobce v době uzavření darovací smlouvy dne 2. října 2007, na základě které byl předmětný byt převeden na dovolatele, a to z pohledu příp. aplikace §38 odst. 2 obč. zák., podle kterého rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Občanský zákoník neobsahuje definici duševní poruchy, na rozdíl od např. trestního zákona (č. 40/2009 Sb.), který v ustanovení §123 stanoví, že duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. V důvodové zprávě k trestnímu zákonu se k cit. ustanovení uvádí, že v souvislosti s úpravou nepříčetnosti (§26) bylo do osnovy doplněno i výkladové ustanovení vymezující pojem duševní poruchy, které navázalo na zdravotnické vymezení, tak, jak se v průběhu doby vyvinulo. Duševní porucha se podle moderních medicínských názorů (srov. např. Raboch, J., Zvolský, P. a kol. Psychiatrie, I. vyd., Praha 2001) vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychociálních a enviromentálních) faktorů. Duševní poruchu nemůžeme ztotožňovat s duševní nemocí, neboť pojem duševní nemoci je užším pojmem. Specifická (smíšená) porucha osobnosti (dříve nazývaná “psychopatie”), u které se povaha lidí nápadně odchyluje od normy, může být duševní poruchou, ale nemusí být duševní nemocí. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti, může být přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin (např. porucha vědomí u řidiče auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení na zdraví) či minut (např. epileptický záchvat, v rámci něhož dojde k ublížení na zdraví osobě poskytující pomoc nemocnému), ale může být také dlouhotrvající nebo trvalá (např. schizofrenie či mentální retardace). Z hlediska tohoto chápání je duševní poruchou nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, která je z hlediska ustanovení §26 a 27 významná, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností.
Vztaženo opět k §38 odst. 2 obč. zák. je třeba zdůraznit, že nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu /a/ nebo své jednání ovládnout).
Znalecký posudek měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu žalobce v době uzavírání předmětné převodní smlouvy) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy měl vést soud k tvorbě jeho závěru o tom, zda žalobce v inkriminovaný den při uzavírání označeného právního úkonu jednal v duševní poruše (ve smyslu shora vyloženém) či nikoli.
Ze znaleckého posudku vyplývá, že Ústav vycházel ze zdravotní dokumentace a zpráv lékařů o zdravotním stavu žalobce z období až po uzavření předmětné darovací smlouvy (2. října 2007), tj. v rozmezí od 22. ledna 2008 (propouštěcí zpráva interní kliniky Nemocnice v P.) do 29. dubna 2010 (zpráva o zdravotním stavu žalobce, kterou vypracovala prof. MUDr. S. N., Dr.Sc.). V čl. III. posudku (Souhrn, rozbor a diagnostický závěr) na str. 8 se mj. uvádí, že „Posuzovaný si na samotný akt podpisu smlouvy nepamatuje, popírá, že by uvažoval o podobném činu..“ , přičemž výpověď žalovaného, jak vyplývá z protokolu o výslechu žalobce v místě jeho bydliště dne 14. května 2009 (viz protokol na č.l. 66), ve které žalobce mj. uvádí, že „Vybavuji si, že jednoho dne mě navštívila notářka, domnívám se, že se jednalo o D. N., ten den jsem ležel, byl jsem pod silnými prášky, oni mě vzbudili, vybavuji si pouze, že jsme pouze mluvili o mém podpisu, já jsem říkal, že nic nepodepíšu, že nic nevidím, ona říkala, že to nevadí, že to podepíší svědci. Vůbec jsem nevěděl, že se mělo jednat o darovací smlouvu“ , v posudku hodnocena nebyla. A to ani v souvislosti s následným výslechem jednoho ze zpracovatelů posudku MUDr. N. a též ve vazbě na výpověď svědkyně Mgr. D. N., notářky, která sepisovala formou notářského zápisu předmětnou darovací smlouvu, a jež při jednání před soudem prvního stupně dne 29. listopadu 2010 mj. vypověděla: „Já jsem nejprve seznámila přítomné s tím, proč jsem (roz. do bytu žalobce) přišla, přečetla jsem obsah již sepsaného notářského zápisu a žalobci vysvětlila v celkovém shrnutí podstatu a důsledky úkonu. On se jednoznačně vyjádřil tak, že s úkonem souhlasí a že ví, o co se jedná. Vyjádřil se způsobem, který nezakládal jakoukoli pochybnost o tom, že by snad nevěděl, co se děje nebo nechápal důsledky úkonu. Já jsem pak diktovala zbývající část notářského zápisu, který jsme pak ještě přečetli…Ještě si vybavuji, že žalobce a žalovaný pak něco hovořili o spol. procházce na nákup…Celý úkon trval ¾ hodiny, možná déle. Žalobce se jevil jako rozšafný člověk, který chápe, oč se jedná, Choval se velmi spontánně, reagoval na mé otázky v tom smyslu, že jsou s žalovaným na všem dohodnuti a že je všechno jasné. Bavil se, rozhodně nebyl mlčenlivý. Protože se nejednalo o darování mezi blízkými osobami, byla jsem ve střehu, snažila jsem se mu pečlivě vysvětlit obsah a důsledku (důsledky) úkonu, působil na mě jednoznačně tak, že si uvědomuje, oč jde i jaký dosah tento úkon bude mít.“
Ve skutkovém souhrnu posudku (čl. III.) Ústav dále uvádí, že „Zprávy prof. MUDr. N., DrSc., která je ošetřující lékařkou posuzovaného asi 15 let opakovaně uvádějí, že pac. je ve velmi špatném zdravotním stavu, souvisejícím s výše uvedenými chorobami a zcela odkázaný na pomoc pečovatelské služby.“
V části „Z forenzně psychiatrického hlediska“ na str. 8 se s odkazem na výše uvedené uvádí, že „Z psychiatrického hlediska byla jeho (roz. žalobcova) účast v uvedeném ději a jeho jednání podmíněno výraznou a to patologickou manipulovatelností, danou kombinací sociálních faktorů (odkázán na pomoc, důvěřivost vůči blízkému a pomáhajícímu člověku apod.), faktory somaticky zdravotními (praktická slepota) a faktory psychiatrickými (oslabená poznávací funkce).“ Aniž by posudek odkazoval na jakákoli (byť dílčí) skutková zjištění vztahující se k inkriminované době, kdy žalobce uzavíral předmětnou darovací smlouvu, dospívá Ústav ke zcela jednoznačnému odbornému závěru, v němž se mísí i jakési právní posouzení jednání žalobce, že „V posuzované době byly schopnosti obviněného rozpoznat dosah svého jednání a toto jednání dále plně a adekvátně ovládat vlivem výše popsaných faktorů podstatně sníženy, a to do té míry, že forenzně podstatným způsobem narušily posuzovaný právní úkon“ , když „Psychiatrickým vyšetřením nebyla u obviněného zjištěna žádná duševní porucha ve vlastním slova smyslu ani obdobný klinický stav, tj. psychotická porucha. Duševní porucha ve vlastním slova smyslu či obdobnými klinickým stavem obviněný nikdy netrpěl ani v minulosti.“ Pro již tuto obsahově rozpornou formulaci se proto ani nelze divit soudu prvního stupně, pokud vycházel ze závěru, že žalobce v době uzavření předmětné darovací smlouvy nebyl stižen duševní poruchou, která by jej k tomuto úkonu činila neschopným ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák.
Odvolacímu soudu je nutno vytknout, že nejenže výše uvedené okolnosti nepromítl do důsledného hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř., ale že kupř. ponechal zcela stranou i očividné rozpory, které vyplynuly po výslechu MUDr. E. L., která se podílela na zpracování posudku, a jež při jednání před soudem prvního stupně dne 8. září 2010 (viz protokol o jednání na č.l. 127 a násl.) mj. vypověděla (tučně v textu zvýraznil Nejvyšší soud): „žalobce z reality neuniká, ve smyslu halucinací či poruch vnímání nebo myšlení… Žalobce netrpí žádnou duševní poruchou , s ohledem na druh onemocnění a věk lze říci, že je obdivuhodný, nicméně, pokud se týče našeho závěru, pak vycházíme z toho, že osoba daného věku trpící zjištěnými onemocněními s poruchami paměti, soustředění a úsudku, je silně vázána na osoby ve svém okolí, obvykle neschopná se spolehnout na vlastní úsudek a silně manipulovatelná. Takové osoby pak dělají věci, aniž by dohlížely jejich důsledky a pokud se jim opravdu velmi jasným způsobem a opakovaně nevysvětlí podstata věci, důvody a následky (k tomu srov. výpověď svědkyně Mgr. D. N., notářky) , pak takové věci udělají, aniž vědí, co dělají a jaké následky to bude mít. I v daném případě máme za to , že se tímto způsobem choval žalobce…Pokud se týče automatického jednání , toto obvykle trvá několik sekund. Já však nejsem neurologem, proto tato otázka je mimo můj obor…Zprávu MUDr. P. jsme brali v potaz, nicméně pokud má lékař u sebe pacienta na standardní vyšetření, nemusí zjistit (poznámka Nejvyššího soudu: srov. výraz nemusí zjistit a nezjistí, resp. nikdy nezjistí, příp. je vyloučeno, aby zjistil) podstatu jeho obtíží či poruchy… Žalobce není výrazně mimo normál či dezorientován …Při svých závěrech jsme vycházeli z lék. zpráv…o obsahu těchto zpráv jsme neměli důvod pochybovat. Pokud se týče osobnosti žalobce, jedná se o osobu manipulovatelnou, důvěřivou, dlouhodobě nevycházející z bytu, mimo jiné omezenou i problémy se zrakem. Tento stav zřejmě také spadá v období uzavření smlouvy. Souhrnná zpráva MUDr. N. hodnotící neurologický stav žalobce se vztahovala i k období před uzavřením smlouvy (srov. závěr zmíněné zprávy na č.l. 69 - „Velmi těžký zdravotní stav pacienta, zejména výrazný úbytek zrakových funkcí i postupující atherosklerotické změny se mohou značnou měrou podílet na provádění úkonů. Nelze vyloučit ani podíl automatického jednání, které patří ke klinickým projevům základního onemocnění, se kterým je na klinice dlouhodobě sledován“)…Je pravdou, že jsme žalobce zkoumali s čas. odstupem od úkonu darování. S ohledem na naše vzdělání a zkušenosti však jsme schopni odhadnout, jaký byl stav v roce 2007 …Rychlost zhoršování těchto funkcí je různá…Pokud se týká omezení způsobilosti k práv. úkonům, pravděpodobně by u žalobce bylo v jeho prospěch, nicméně v (k) závěru o takovém omezení lze dospět ne z jednoho vyšetření, ale po delším psychiatrickém sledování…V dané případě je stav žalobce kolísavý , ať již se týká jeho pozornosti či úsudku, tedy lze předpokládat, že běžná vyšetření dobře ustojí. V jeho případě bych nepovažovala zbavení způsobilosti k práv. úkonům za nezbytné, rozhodně ne po jednom vyšetření… Žalobce ke dni uzavření smlouvy, tj. ke dni 2. 10. 2007, netrpěl duševní poruchou, ale jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly významně narušeny …“
Rovněž další zpracovatel posudku MUDr. P. N., jehož při jednání dne 30. srpna 2011 vyslechl odvolací soud (viz protokol o tomto jednání na č.l. 19 a násl.) ve své výpovědi mj. uvádí, že „Pravda je, že lékařské zprávy se týkají období po roce 2007, nicméně ve vztahu k nervovému onemocnění se ve zprávě hovoří o více než 50letém léčení, ve vztahu k osobním chorobám jsme pracovali s určitou dynamikou, časovým průběhem takových nemocí a bylo lze tak dovozovat zpětně stav žalobce k posuzovanému datu i z hlediska těchto chorob..“
Uvedený posudek, s přihlédnutím k tomu, co vypověděli v řízení jeho zpracovatelé, Nejvyšší soud nepovažuje za přesvědčivý.
V rozsudku ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008 (in www.nsoud.cz) , Nejvyšší soud vyložil, že poněvadž neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, IV., ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu §132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. Zdůraznil dále, že jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinnosti, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek – způsobem předvídaným v ustanovení §132 o. s. ř. hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž v jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. např. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku (poznámka: text zvýraznil Nejvyšší soud). Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet. (poznámka: text zvýraznil Nejvyšší soud). Nejvyšší soud v tomto rozsudku dále uvedl, že s přihlédnutím k připomenuté judikatuře bylo nezbytné při zpracování posudků přihlédnout i k ostatním důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v nalézacím řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad pro následné znalecké zkoumání dané problematiky.
Z obsahu posudku Ústavu je tedy zřejmé, že závěr o podstatném snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností žalobce při uzavírání předmětné darovací smlouvy v přítomnosti notářky je postaven na předpokladu takto defektního jednání, tedy nevychází ze skutkového nálezu upínajícího se k inkriminovanému období, anebo ze zcela jednoznačného závěru, že uvedené snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností žalobce bylo důsledkem jeho trvalého (neměnného) zdravotního stavu, který z tohoto důvodu zcela jednoznačně zasahoval i do období uzavírání uvedeného právního úkonu.
Lze proto uzavřít, že dovolateli se podařilo podaným dovoláním osvědčit i dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Rozhodnutí odvolacího soudu proto není správné a Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2012
JUDr. Pavel V r ch a, v. r.
předseda senátu