ECLI:CZ:NS:2012:30.ND.285.2012.1
sp. zn. 30 Nd 285/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně TECHNO-CONSULT INTERNATIONAL spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Zakouřilova 1259/36, identifikační číslo osoby 284 93 001, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Výstaviště 1, proti žalovanému J. G. , o zaplacení částky 9.003,- EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 246/2009, o návrhu na přikázání věci z přikázání věci jinému soudu, takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 246/2009 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze předložil Nejvyššímu soudu spis v nadepsané věci k rozhodnutí o přikázání věci z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v Brně s ohledem na skutečnost, že v obvodu tohoto soudu má své sídlo zástupce žalobkyně. Vedení řízení by tak bylo u Krajského soudu v Brně z hlediska cestovních výdajů a ztráty času hospodárnější než u Městského soudu v Praze. Pro žalovaného je přitom dosažitelnost obou soudů stejná. U obou účastníků se má za to, že s přikázáním věci souhlasí.
Podle §12 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti.
Podle §12 odst. 3 o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Řízení v této věci je řízením s přeshraničním prvkem, když žaloba směřuje proti osobě s bydlištěm na území Rakouska. Je proto třeba se na prvním místě zabývat otázkou, zda mají české soudy pravomoc (mezinárodní příslušnost) v této věci rozhodnout. Danou otázku je třeba zodpovědět podle pravidel příslušnosti obsažených v Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení), jehož podmínky působnosti časové, teritoriální a věcné jsou v předmětném sporu dány
Podle čl. 24 nařízení platí, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.
V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněném pod č. 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „v režimu Nařízení Rady (ES) číslo 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu“ (srov. též Simon, P. In Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 2967; rozhodnutí soudního dvora Evropské unie ve věci Elefanten Schuh GmbH v. Pierre Jacqmain, 150/80, ECR 1981, str. 1671, nebo Důvodová zpráva /Explanatory Memorandum/ Komise, Úřední věstník Evropské Unie, C 376 E, 28/12/1999 str.- 0001 0017). Teprve poté, kdy je žalovanému žaloba doručena a ten příslušnost procesního soudu nezaloží podle článku 24 nařízení, může soud prvního stupně zkoumat podmínky (mezinárodní a místní) příslušnosti a postupovat podle okolností případu i např. podle §11 odst. 3 o. s. ř. (K problematice nepřesnosti překladu článku 24 nařízení Brusel I srov. např. Simon, P., Šuk, P.: Záludnosti gramatického výkladu Nařízení Brusel I v jeho českém překladu, Právní Fórum, 2007, číslo 11, s. 391-395).
K přezkumu podmínek mezinárodní příslušnosti přistoupí soud v souladu s čl. 26 odst. 1 nařízení, podle kterého pokud se žalovaný, který má bydliště na území jednoho členského státu a je žalován před soudem jiného členského státu, řízení před tímto soudem neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení.
Z obsahu spisu v této věci je zřejmé, že žalovanému byla doručena žaloba, na kterou nijak nereagoval, a ve smyslu výše citovaného čl. 26 odst. 1 nařízení se proto řízení neúčastní. Z toho důvodu nelze uvažovat o tom, že by byla mezinárodní příslušnost českých soudů založena podle čl. 24 nařízení, jak je shora vysvětleno.
Za takové situace bylo na soudu, aby podle čl. 26 odst. 1 nařízení přezkoumal, zda jsou dány podmínky mezinárodní příslušnosti českých soudů podle pravidel příslušnosti v nařízení uvedených a v případě, že splnění daných podmínek neshledá, aby řízení pro nesplnění podmínek řízení podle §104 odst. 1 věty prvé o. s. ř. zastavil.
Teprve ve chvíli, kdy bude najisto postavena mezinárodní příslušnost českých soudů a bude vyřešena rovněž otázka místní příslušnosti Městského soudu v Praze, je možno uvažovat o slnění podmínek pro delegaci vhodnou podle §12 odst. 2 o. s. ř. Do té doby nelze o přikázání věci rozhodnout. Z toho důvodu Nejvyšší soud rozhodl o tom, že se tato věc Krajskému soudu v Brně k projednání a rozhodnutí nepřikazuje.
Nad rámec výše uvedeného závěru Nejvyšší soud zdůrazňuje, že předpokladem pro přikázání věci jinému, než na základě zákonných kritérií určenému místně příslušnému soudu, je především existence okolností, které umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že zákonem stanovená místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba – jako výjimku – vykládat restriktivně. Pokud soud přikáže věc jinému soudu podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do citovaného ústavního principu – zásady zákonného soudce (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000).
Zásada rozhodování zákonným soudcem je přitom v judikatuře Ústavního soudu postavena pod důslednou ochranu, neboť náleží k základním podmínkám spravedlivého procesu; proto je také nutné, aby přípustné výjimky (delegace věci) byly vykládány restriktivně. Důležité důvody umožňující delegaci věci jinému soudu, která je postupem zcela výjimečným, musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95).
Důvody delegace vhodné podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde však, jak již bylo uvedeno výše, zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. O takový případ se v projednávané věci nejedná. Důvodem, aby věc byla přikázána soudu, v jehož obvodu sídlí zástupce žalobce, nemůže být toliko poukaz na jeho sídlo a s tím související domněnka nižších časových ztrát a finančních výdajů. Naopak, Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že okolnosti toho druhu, že některý účastník řízení či svědek nemá bydliště v obvodu věcně a místně příslušného soudu, že musí překonat mezi místem bydliště a sídlem tohoto soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními a finančními problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 4 Nd 91/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 4 Nd 369/2010). Tím spíše, že tento právní závěr platí pro účastníky soudního sporu, musí platit i pro jejich zástupce.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. října 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu