ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1151.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1151/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce MUDr. D. P. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, proti žalované Diochi spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10, Hostivař, Weilova 2/1144, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 27087468, zastoupené JUDr. Václavou Kubalíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 9, o 133 833 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 114/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 4 Cmo 159/2010-235, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 21. ledna 2011, č. j. 4 Cmo 159/2010-255, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2010, č. j. 15 Cm 114/2006-187, co do částky 103 000 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 50 000 Kč od 11. října 2004 do zaplacení a z částky 53 000 Kč od 1. ledna 2005 do zaplacení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc (spor o zaplacení ceny díla ze závazkového vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti ve smyslu §261 odst. 1 obchodního zákoníku), v níž dovoláním dotčenou potvrzující částí výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve výši 103 000 Kč bylo rozhodnuto o dvou nárocích žalobce se samostatným skutkovým základem (konkrétně o částce 50 000 Kč za zajištění přípravy zájmového a propagačního časopisu žalované a dále o částce 53 000 Kč za přednáškovou a propagační činnost, provedených dle tvrzení žalobce na základě ústních smluv o dílo). Vzhledem ke skutečnosti, že napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích žalobce s odlišným skutkovým základem, posuzoval dovolací soud u každého z obou těchto nároků přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohled na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Pakliže v případě obou požadovaných částek ve výši 50 000 Kč a 53 000 Kč bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřesahujících 100 000 Kč, dovolací soud uzavřel, že se jedná ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003). Odvolací soud při poučování účastníků o možnosti podat dovolání proti jím vydanému rozhodnutí patrně přehlédl, že s ohledem na znění bodu 12 (části věty před středníkem) čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se s účinností od 1. července 2009 změnil zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, podle něhož „dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů“, se dovolání (včetně posouzení otázky jeho přípustnosti) proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému dne 11. listopadu 2010 projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu