ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1281.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1281/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalovanému J. R. , zastoupenému Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, o 297 472 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 82/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 4 Cmo 167/2012-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil vyhovující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2012, č. j. 59 Cm 82/2010-89 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v řešení otázky „posuzování sjednání ceny díla a následného posuzování hodnoty díla v souvislosti s jeho kvalitou, resp. absence posuzování kvality“ a dále v otázce „možnosti jednostranné změny plnění ze strany zhotovitele“. Tyto otázky nemohou přivodit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jednak z důvodu, že na jejich řešení odvolací soud svůj závěr o nároku žalobce na zaplacení ceny díla nezaložil a dále proto, že při jejich formulaci vyšel dovolatel z jiného skutkového základu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolatel totiž (jak se podává z obsahu dovolání) podrobuje kritice dokazování a hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, vytýká-li mu, že neprovedl navržené důkazy výslechem svědků a předmětnou cenovou nabídkou, nebo že nezohlednil provedené důkazy při rozhodování či nevzal v úvahu skutečnosti tvrzené dovolatelem. Dovolatel tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu