ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1664.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 1664/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně G. N., a. s., zastoupené Mgr. P. H., advokátem proti žalované T. 0. C. R., a. s., zastoupené JUDr. K. M., advokátem o zaplacení 34,850.151,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 246/2001, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2005 č. j. 3 Cmo 162/2004-175 takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2005 č. j. 3 Cmo 162/2004-175 v části výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se žaloba na zaplacení 2 250 0000 Kč zamítá, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou se žalobkyně domáhala náhrady škody, v žalobě uplatněné výší 34,850.151,- Kč, následně snížené o částku 3,404.225,- Kč, dále vydání neoprávněného majetkového prospěchu ve výši 1,035.904,- Kč a přiměřeného zadostiučinění formou oprávnění žalobkyně uveřejnit rozsudek soudu ve dvou celostátně vydávaných denících a dále formou finanční náhrady částkou 2,500.000,- Kč. Podle žalobního tvrzení se žalovaná dopustila nedovoleného omezení hospodářské soutěže vůči žalobkyni, a to zneužitím dominantního postavení na relevantním trhu podle §9 odst. 3 zák. č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. února 2004 č.j. 19 Cm 246/2001-118 rozhodl tak, že zastavil řízení ohledně nároku na náhradu škody ve výši 3,404.225,- Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost poskytnout žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 2,500.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.), dále zamítl žalobu o úhradu náhrady škody ve výši 31,445.926,- Kč, vzniklou následkem nedovoleného omezení hospodářské soutěže žalovanou v rámci poskytování služeb Internet 1999 a Internet 2000, ohledně požadavku na právo žalobkyně uveřejnit rozsudek ve dvou celostátně vydávaných denících – M. D. a H. n.na náklady žalované, ohledně povinnosti žalované vydat žalobkyni neoprávněný majetkový prospěch v rámci služby Internet 2000 ve výši 1,035.904,- Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Podle závěru soudu prvního stupně došlo ke zneužití účasti v hospodářské soutěži zneužitím dominantního postavení žalované a tím k omezení práva žalobkyně na svobodný rozvoj její soutěžní činnosti v zájmu dosažení hospodářského prospěchu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. června 2005 č. j. 3 Cmo 162/2004-175 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 250.000,- Kč, jinak jej změnil tak, že žalobu o zaplacení 2,250.000,- Kč zamítl , a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že žalovaná zneužila svého dominantního postavení na trhu provozování jednotné telekomunikační sítě, pokud po zavedení své služby INTERNET 99 bez objektivně ospravedlnitelných důvodů odmítla uzavřít s právním předchůdcem žalobkyně dodatek ke smlouvě o propojení z r. 1995. Pokud jde o hodnocení smlouvy týkající se Internetu 2000, nepovažoval odvolací soud za důvodnou námitku žalované, že k přijetí závěru, k jakému dospěl soud prvního stupně, je nezbytné další rozhodnutí Ú. p. h. s. (dále jen ÚOHS). Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v případě Internetu 2000 žalovaná pouze pokračovala ve svém jednání. Odvolací soud rovněž nepovažoval za důvodnou námitku žalované, že pokud jde o zadostiučinění, má přednost satisfakce morální před satisfakcí peněžní. Vzhledem k tomu, že jednání žalované má, jak uvedl také soud prvního stupně s odkazem na jiné probíhající řízení, setrvalý charakter, žalovaná od něj nemíní dobrovolně upustit a existuje tedy možnost vzniku další újmy v budoucnu, byla by podle názoru odvolacího soudu zcela nedostačující satisfakce v podobě omluvy. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudem prvního stupně, že je na místě přiznat žalobkyni tuto satisfakci v celé požadované výši, neboť pro její přiznání nejsou tvrzení žalobkyně a zjištění soudu prvního stupně ke vzniklé újmě dostačující. Vzhledem k tomu, že vzniklá újma nebyla žalobkyní konkretizována, odvolací soud dovodil, že v daném případě je třeba při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout i k tomu, jaké opatření bylo žalované uloženo ÚOHS, neboť i zadostiučinění jako prostředek nápravy za porušení soutěžních vztahů ve sféře soukromoprávní by nemělo být v zásadním nepoměru k sankcím uloženým ve sféře veřejnoprávní správním orgánem. S přihlédnutím k postavení žalované na relevantním trhu a k délce trvání závadného stavu má odvolací soud za to, že odpovídající reparací žalobkyniny nehmotné újmy je zadostiučinění ve výši 250.000,- Kč.
Vzhledem k částečné změně rozsudku odvolací soud rozhodl nově o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalobkyni, kterou je třeba považovat za úspěšnou, v souvislosti s odvolacím řízením žádné náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení 2 250 000 Kč zamítá, napadla žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. I když důvodnost svého dovolání opřela o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dále o ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, z obsahu dovolání se podává, že napadá pouze nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka se neztotožňuje s důvody odvolacího soudu, že (1) tvrzení žalobkyně týkající se vzniklé újmy byla víceméně v obecné rovině a žalobkyně přesně vzniklou újmu nekonkretizovala a že (2) v daném případě je třeba při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout i k tomu, jaké opatření bylo žalované uloženo ÚOHS, a směřuje proti nim své dovolání.
Ad (1): Dovolatelka ve svém dovolání namítá, že přiměřené zadostiučinění má své místo v případě újmy, kterou nelze napravit formou náhrady škody, zejména tedy v těch případech, kdy je obtížné, ne-li nemožné, stanovit přesnou hodnotu újmy. V případech, kdy je újma závažná nebo dlouhotrvající, má své místo i přiměřené zadostiučinění poskytnuté v penězích. Dovolatelka zdůrazňuje, že ze všech okolností případu, zejména ze skutečností detailně popsaných v rozhodnutí ÚOHS, vyplývá dlouhodobé, hrubé a svévolné rušení hospodářské soutěže žalovanou. Podle dovolatelky byla její tvrzení o újmě, za niž bylo požadováno přiměřené zadostiučinění v penězích, velmi konkrétní a přesná a byla i podložena důkazy, zejména rozhodnutími ÚOHS.
Ad (2): Dovolatelka se dále neztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, že při uvážení o výši přiměřeného zadostiučinění v penězích je třeba vyjít z výše pokuty, která byla žalované uložena v rámci veřejnoprávního řízení, a to z těchto důvodů:
- Protiprávním jednáním žalované došlo nejen k porušení zájmů státu (stát chrání zájem na existenci hospodářské soutěže, ukládá sankce v rámci řízení podle zák. o ochraně hospodářské soutěže), ale i k porušení práv třetích osob (žalobkyně), přičemž míra porušení práv třetích osob nemusí mít žádnou spojitost s mírou porušení zájmů státu, stejně tak ani výše přiměřeného zadostiučinění nemusí mít žádnou spojitost s výší sankcí přiznaných státu.
- Sankce uložená žalované v rámci veřejnoprávního řízení je logicky příjmem státu; jestliže by výše přiměřeného zadostiučinění v penězích měla být odvozována od výše veřejnoprávní sankce, měl by na výnosu této sankce participovat i poškozený (zde žalobkyně).
- Protiprávním jednáním žalované došlo k porušení práv žalobkyně, jako jediného subjektu adresně zmíněného v rozhodnutí ÚOHS (vedle obecného zájmu státu na kvalitě hospodářské soutěže). Je tedy zřejmé, že pokud bylo pravomocně rozhodnuto o veřejnoprávní sankci ve výši 2 mil. Kč za jednání porušující výlučně práva žalobkyně, je stanovení přiměřeného zadostiučinění ve výši 250 tis. Kč (12,5 %) nesouměřitelné.
- Pro závěr odvolacího soudu, že by zájem státu na ochraně hospodářské soutěže měl být mnohokrát významnější než práva osob přímo jednáním žalované dotčených, není opora v žádné literatuře ani judikatuře, ani z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá.
- Odvolací soud zavádí svou argumentací nerovnost mezi osobou narušující hospodářskou soutěž a osobou, která je takovým narušováním přímo dotčena na svých právech - rušitel dle prezentovaného názoru odvolacího soudu se může bránit jak proti uložení, tak proti výši veřejnoprávní sankce, zatímco dotčené třetí osoby mohou na výsledek veřejnoprávního řízení pouze pasivně vyčkávat.
Dovolatelka uzavírá své dovolání tím, že odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí, kterým došlo ke snížení částky přiměřeného zadostiučinění v penězích, pouze důvody, které byly dovolatelkou vyvráceny, proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání napadá správnost závěru odvolacího soudu o tom, že tvrzení žalobkyně týkající se vzniklé imateriální újmy učiněná v průběhu soudního řízení byla víceméně v obecné rovině a že žalobkyně přesně jím tvrzenou újmu nekonkretizovala. K argumentaci žalobkyně žalovaná namítá, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2005/2003 platí, že „přiznání zadostiučinění v penězích soudem předpokládá naplnění zákonných předpokladů, které současně musí být soudem skutečně seznány a pro daný případ individualizovány“. Podle názoru žalované by soud měl vždy vycházet pouze z konkrétních, objektivně zjištěných a žalobcem doložených faktů a hledisek, a mělo by jít o soudní úvahu opřenou o konkrétní důkazy (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 511/2006 - k volné úvaze soudu v případě nároku na přiměřené zadostiučinění). Žalovaná znovu poukazuje na skutečnost, že v daném případě ze strany žalobkyně nebyla konkrétně doložena, natož prokázána ani samotná nemateriální újma ani příčinná souvislost jejího případného vzniku s jednáním žalované. Závěr odvolacího soudu je podle názoru žalované věcně správný.
Dále se žalovaná neztotožňuje ani s názorem žalobkyně, že by soud při uvážení o výši přiměřeného zadostiučinění nemohl obecně přihlédnout k sankcím, které byly žalované uloženy v rámci veřejnoprávního řízení před ÚOHS. Na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích se v plném rozsahu vztahuje soudní uvážení a soud je oprávněn brát v úvahu všechny okolnosti daného případu, včetně uložených veřejnoprávních sankcí. Podle názoru žalované soudní praxe konstantně judikuje, a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v souladu, že institut přiměřeného zadostiučinění má sám částečně také sankční povahu a že při jeho aplikaci je dokonce nezbytné k již uloženým sankcím přihlížet. I tento závěr odvolacího soudu je podle názoru žalované věcně správný.
Závěrem svého vyjádření k dovolání žalovaná uvádí, že od tvrzeného způsobení imateriální újmy žalobkyni v r. 2000 do současné doby již uplynulo více než sedm let, spor týkající se Internetu 99, resp. Internetu 2000 je tak časově i z podstaty věci podle názoru žalované již překonaný, bez reálného obsahu a institut přiměřeného zadostiučinění nemůže ani z pohledu žalobkyně plnit sledovaný účel.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud, pokud dovolání neodmítne, toto dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (dále jen dovolací soud) posuzoval dovolání, které podala žalobkyně, a zjistil že bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3, druhá věta, o.s.ř.), však dovoláním konkrétně namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o.s.ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o.s.ř.).
Dovolací soud se zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj, jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná zneužila svého dominantního postavení na trhu provozování jednotné telekomunikační sítě, pokud po zavedení své služby INTERNET 99 bez objektivně ospravedlnitelných důvodů odmítla uzavřít s právním předchůdcem žalobkyně (společností D., a.s.) dodatek ke smlouvě o propojení z r. 1995 s podmínkami, které by předchůdci žalobkyně umožnily přijetí takového tarifu za tuto službu, aby získal tržby generované z provozu své části jednotné telekomunikační sítě. Smlouva mezi účastníky týkající se služby Internet 2000 se v podstatných rysech neodlišovala od smlouvy dřívější, které se týkalo rozhodnutí ÚOHS, proto odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že v případě Internetu 2000 žalovaná pouze pokračovala ve svém jednání, tj. ve zneužívání svého dominantního postavení na trhu. Odvolací soud dovodil, že podle ustanovení §17 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže (z. č. 63/1991 Sb.) může se dotčená osoba proti tomu, kdo zneužívá hospodářskou soutěž domáhat přiměřeného zadostiučinění a také uveřejnění rozsudku na náklady žalovaného; pro uplatnění nároků platí ustanovení občanskoprávních předpisů (viz §19b odst. 3 obč. zák.); záleží pouze na žalobci, zda si zvolí zadostiučinění morální nebo zadostiučinění v penězích. Podle názoru odvolacího soudu by byla zcela nedostačující satisfakce v podobě omluvy, vzhledem k tomu, že jednání žalované má, jak uvedl také soud prvního stupně s odkazem na jiné probíhající řízení, setrvalý charakter, žalovaná od něj nemíní dobrovolně upustit a existuje tedy možnost vzniku další újmy v budoucnu. Podle odvolacího soudu je s ohledem na okolnosti případu, závažnost a rozsah jednání žalované zcela na místě zadostiučinění v penězích. Odvolací soud však nesouhlasil se soudem prvního stupně, pokud jde o výši zadostiučinění, tj. že je na místě přiznat žalobkyni tuto satisfakci v celé požadované výši. Odvolací soud má za to, že v daném případě je třeba při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout i k tomu, že žalované byla uložena sankce ÚOHS, neboť zadostiučinění ve sféře soukromoprávní by nemělo být v zásadním nepoměru k sankcím uloženým správním orgánem. Odvolací soud má za to, že v daném případě je odpovídající reparací žalobkyní tvrzené nehmotné újmy zadostiučinění ve výši 250.000,- Kč.
Odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 250.000,- Kč, avšak jinak jej změnil tak, že žalobu o zaplacení 2,250.000,- Kč zamítl, na právním názoru, podle něhož žalobkyni nelze přiznat přiměřené zadostiučinění v celé požadované výši z několika důvodů: jednak žalobkyně vzniklou újmu nekonkretizovala, její tvrzení byla pouze v obecné rovině, jednak je třeba přihlédnout i k sankci uložené žalované ÚOHS, dále přihlédl k postavení žalované na relevantním trhu a k délce trvání závadného stavu. Tento právní názor odvolací soud nepřevzal od soudu prvního stupně, který naopak tvrdil, že žalobkyní požadovaná výše zadostiučinění se jeví jako přiměřená (viz výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud ve svém odůvodnění rozsudku přisvědčoval zejména argumentaci žalované. Tento závěr odvolacího soudu však není správný, a to z následujících důvodů:
1) Ohledně první námitky dovolatelky dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, když ve svém odůvodnění tvrdil, že „je s ohledem na okolnosti případu, závažnost a rozsah jednání žalovaného zcela na místě zadostiučinění v penězích“, ale že „odvolací soud nepřehlédl, že tvrzení žalobce týkající se vzniklé újmy byla víceméně v obecné rovině, a je třeba dát zčásti za pravdu žalovanému, že žalobce přesně vzniklou újmu nekonkretizoval“ (viz str. 3 rozhodnutí odvolacího soudu).
Co se týče požadované formy zadostiučinění, odvolací soud správně dovodil, že nepeněžitá forma (např. omluva) by nebyla v daném případě vyhovující. Přiměřené zadostiučinění v penězích přichází nejčastěji v úvahu v případě, kdy zásah do nemateriální sféry dotčeného soutěžitele může způsobit ztráty také v jeho majetkové sféře, a nelze předpokládat, že nepeněžitá satisfakce tuto ztrátu vyrovná.
Nelze však v daném případě souhlasit s další částí odůvodnění odvolacího soudu, že žalobkyně „přesně vzniklou újmu nekonkretizovala“. Při uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění je zcela vyloučeno, aby žalobkyně svoji újmu finančně konkretizovala (což je nezbytné v případě uplatnění nároku na náhradu škody), neboť pak by soud nemohl přiznat tento nárok vůbec. K této problematice viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 684/95: „Pokud oprávněnému vznikla hmotná újma, prostředkem nápravy může být pouze náhrada škody, eventuálně vydání bezdůvodného obohacení. Nelze připustit, aby (např. z důvodů obtížného prokazování výše škody) si cestou požadavku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění oprávněný řešil jemu vzniklou újmu hmotnou. Je na soudu, aby takové možnosti zamezil a trval na zdůvodnění návrhu na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích oprávněným.” Žalobkyně musí vzniklou újmu dostatečně konkrétně popsat (nikoliv finančně vyjádřit), tj. v čem její újma spočívala, o jaký typ újmy se jedná apod., z čehož musí jednoznačně vyplynout, že nejde o újmu, která by byla vypočitatelná jako škoda. Nárok na přiměřené zadostiučinění lze využít nejen v případech nehmotné újmy, ale lze jej uplatnit také k vyrovnání újmy, která má materiální důsledky (např. ztížením pozice v hospodářské soutěži se sníží zisky).
Pokud odvolací soud uvedl ve svém odůvodnění, že žalobkyně „nekonkretizovala vzniklou újmu“ a přesto jí s ohledem ke všem okolnostem případu přiznal jako odpovídající reparaci tvrzené nehmotné újmy přiměřené zadostiučinění ve výši 250 tis. Kč, je právní závěr odvolacího soudu nesprávný.
2) Rovněž v případě druhé námitky dovolatelky dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud pochybil, když ve svém odůvodnění dovodil, že „v daném případě je třeba při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout i k tomu, jaké opatření bylo žalovanému uloženo ÚOHS, neboť i zadostiučinění jako prostředek nápravy za porušení soutěžních vztahů ve sféře soukromoprávní by nemělo být v zásadním nepoměru k sankcím uloženým ve sféře veřejnoprávní správním orgánem“.
Sankce za porušení veřejnoprávní normy (pokuta uložená žalované ÚOHS za zneužití dominantního postavení) představuje trest delikventovi za to, že se dopustil správního deliktu. Postihuje tak materiální sféru delikventovu (zde žalované), nijak se ovšem neprojevuje v materiální sféře poškozeného (zde žalobkyně). Jednání žalované v rozporu se zákonem o ochraně hospodářské soutěže mohlo pouze omezit hospodářskou soutěž, ale také současně mohlo způsobit újmu jednotlivému subjektu do té míry, že je spravedlivé dotyčnému subjektu (zde žalobkyni) přiznat přiměřené zadostiučinění. Přiměřené zadostiučinění je nárokem soukromoprávním, který se, odlišně od pokuty za správní delikt, projevuje přímo v materiální sféře poškozeného (zde žalobkyně). Pokuta žalovanou zaplacená státu je příjmem státního rozpočtu, ale nijak nereparuje stav věci, který se negativně projevil u konkrétního subjektu (zde žalobkyně). Přiměřenost zadostiučinění se tak zřejmě musí poměřovat ve vztahu k důsledku, který se jednáním dominanta projevil u poškozeného; tu není místa zohledňovat jiné dominantovo plnění, které mu bylo uloženo ÚOHS jako veřejnoprávní sankce za správní delikt.
Žalovaná tedy v daném případě má uložena dvě zcela odlišná plnění: (1) sankci uloženou ÚOHS a (2) povinnost zaplatit přiměřené zadostiučinění žalobkyni uloženou soudem. Pouze druhé plnění (přiznané v civilním řízení, které s veřejnoprávním deliktním souvisí jen potud, že závěr o tom, že byl delikt spáchán, je pro civilní soud otázkou prejudiciální, o níž si už sám úsudek nečiní) se projevuje v materiální sféře poškozeného (zde žalobkyně); pak je namístě zohledňovat pouze důsledky jednání ve vztahu k poškozenému a nikoli to, oč byla materiální sféra delikventa ochuzena již zaplacenou pokutou.
Veřejnoprávní sankce (zaplacená pokuta) by se mohla v konkrétním případě zohledňovat pouze tehdy, pokud by souhrn pokuty zaplacené státu a souhrn dalších plateb (zde z titulu vzniklé újmy konkrétnímu subjektu - žalobkyni) mohl pro delikventa (dominanta) znamenat likvidační účinek.
Volná úvaha odvolacího soudu při stanovení výše zadostiučinění v tomto případě vybočuje z rámce platné právní úpravy a dosavadní judikatury. Odvolací soud měl posuzovat závadné jednání žalované pouze v oblasti soukromoprávní, tj. přihlédnout ke všem okolnostem případu, které byly v řízení prokázány a které mohly mít vliv na stanovení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění přiznávaného žalobkyni, jíž byla způsobena újma. Rozhodně neměl odvolací soud přihlížet k tomu, že žalovaná již byla jednou „potrestána“ v rámci veřejnoprávního řízení (pokutou ve výši 2 mil. Kč, kterou jí uložil ÚOHS za zneužití dominantního postavení) a s ohledem k této uložené sankci výši přiměřeného zadostiučinění poměrně snížit (z požadovaných 2,5 mil. Kč na pouhých 250 tis. Kč). Taková odůvodnění by mohla ve svém důsledku znamenat nesprávná rozhodnutí soudů: čím vyšší pokuta bude delikventovi uložena ve správním řízení, tím nižší nárok mohou mít konkrétní poškozené subjekty v soukromoprávním řízení.
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na neúplném a proto nesprávném právním posouzení věci a že dovolací důvod podle §241a odst. 1, odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu