ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1730.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1730/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně CBPS s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 309/12, identifikační číslo osoby 14 50 29 92, zastoupené JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 669/64, proti žalovanému městu Jindřichův Hradec , se sídlem v Jindřichově Hradci, Klášterská 135/II, identifikační číslo osoby 00 24 68 75, zastoupenému JUDr. Pavlem Zahradníkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351, o zaplacení částky 5,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 18 C 721/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2012, č. j. 22 Co 2791/2011-138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2012, č. j. 22 Co 2791/2011-138, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. září 2011, č. j. 18 C 721/2010-109, ve výrocích pod body I., III. a IV., se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 19. srpna 2010 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 5,000.000,- Kč s úroky z prodlení z titulu vrácení plnění z bankovní záruky, na něž žalovaný neměl nárok.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 27. září 2011, č. j. 18 C 721/2010-109, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 5,000.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 2. října 2010 do zaplacení (výrok pod bodem I.), co do 3% úroku z prodlení z téže částky za dobu od 19. září 2008 do 1. října 2010 žalobu zamítl (výrok pod bodem II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III.) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok pod bodem IV.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že 1. října 1999 byla uzavřena smlouva o dílo č. 3389/99 (dále jen „smlouva“ nebo „smlouva o dílo“), ve znění dodatků č. 1 až 5, v níž se žalobkyně jako zhotovitelka zavázala pro žalovaného a Bytové družstvo Jindřichův Hradec Hvězdárna jako objednatele zhotovit dílo vymezené v čl. 3.2., ve smlouvě byla dohodnuta cena a doba realizace, v čl. 5. byly dohodnuty fakturační a platební podmínky, podle čl. 5.1. částka 5,000.000,- Kč bude po kompletním dokončení díla použita jako zádržné do doby předání bankovní záruky dle čl. 10.2. a objednatel umožní zhotoviteli náhradu této částky bankovní zárukou. V čl. 7.2. bylo dohodnuto, že za vady se považuje případ, kdy práce nejsou prováděny v souladu s projektovou dokumentací, technickými normami a právními předpisy. Ohledně vad a nároků z nich, včetně případného způsobu vypořádání práv z odpovědnosti za vady, nebylo ve smlouvě nic dalšího sjednáno. Podle čl. 11. záruka za jakost díla byla dohodnuta na dobu 90 měsíců ode dne předání díla (tj. od 22. května 2001).
V čl. 10.1. se strany dohodly, že zhotovitel zajistí bankovní záruku ve výši 5,000.000,- Kč s plněním na prvou výzvu a bez námitek po dobu realizace díla s tím, že bankovní záruka smí být použita po dobu provádění díla. Podle čl. 10.2. zhotovitel zajistí bankovní záruku ve výši 5,000.000,- Kč s plněním na prvou výzvu a bez námitek po dobu trvání záruky dle této smlouvy (tj. 90 měsíců). Bankovní záruka smí být použita pouze v případě nesplnění povinností zhotovitele vyplývajících ze záruky po dobu trvání záruky podle smlouvy. V čl. 10.3. bylo dohodnuto, že není-li stanoveno další omezení, právo na plnění z bankovní záruky smí být objednatelem využito pouze na uspokojení jeho oprávněných nároků na smluvní pokutu, náhradu škody, vrácení bezdůvodného obohacení zhotovitele nebo nákladů na odstranění oprávněně reklamovaných vad objednatelem, a to vždy v rozsahu dle této smlouvy. Podle čl. 10.4. využije-li objednatel plnění z bankovní záruky neoprávněně, je povinen zhotoviteli vydat ihned prospěch jím získaný jako bezdůvodné obohacení a dále je povinen zaplatit úrok z prodlení ve výši 3 % z neprávem získané částky ode dne plnění banky.
Z písemné záruky č. 404399 ze dne 24. srpna 2001 soud prvního stupně zjistil, že Československá obchodní banka, a.s., se zavázala zaplatit žalovanému na první písemnou výzvu bez námitek částku až do výše 5,000.000,- Kč proti předložení písemného prohlášení žalovaného, že žalobkyně nesplnila povinnost - „správné plnění záručních povinností podle podmínek smlouvy o dílo“ - plynoucí pro ni ze smlouvy. Záruka je platná do 30. listopadu 2008.
Z výzvy žalovaného ze dne 18. září 2008 k zaplacení dle záruky adresované Československé obchodní bance, a.s., vyplývá, že žalovaný vyzval banku k zaplacení částky 5,000.000,- Kč na základě záruky č. HTFZ00218 (původně č. 404399) ze dne 24. srpna 2001 na uvedený účet do 14 dnů od obdržení výzvy. Podle podmínek uvedené záruky prohlásil, že žalobkyně nesplnila svou povinnost plynoucí pro ni ze smlouvy o dílo. Ze sdělení banky vyplývá, že podle této výzvy byla částka 5,000.000,- Kč převedena na účet žalovaného dne 23. září 2008 na základě řádného uplatnění záruky.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo podle ustanovení §536 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dílo bylo zhotoveno, předáno a převzato, cena díla byla zaplacena. Mezi účastníky nebyl sjednán způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady tak, že by žalovaný měl právo odstranit sám vady díla nebo si vady nechat odstranit jiným a domáhat se po žalobkyni úhrady nákladů na odstranění vad. Žalovaný z důvodu případného neodstranění vad ve stanovené lhůtě, resp. v přiměřené dodatečné lhůtě, od smlouvy neodstoupil ani nepožadoval slevu z ceny díla. S odkazem na ustanovení §§560 až 565 obch. zák. upravujících odpovědnost za vady v návaznosti na ustanovení §§436 až 441 obch. zák. dovodil, že nárok na náhradu nákladů vzniklých případným odstraněním vad objednatelem nebo jinou osobou, kterou si vady nechá odstranit, ze zákona neplyne. Neodstraní-li zhotovitel vytčené vady díla ve stanovené (přiměřené) lhůtě, a neodstoupí-li objednatel od smlouvy nebo nepožaduje-li přiměřenou slevu z ceny díla, zůstává mu zachován nárok na (bezplatné) odstranění vad zhotovitelem.
Bankovní záruka jako způsob zajištění závazku je upravena v ustanoveních §§313 až 322 obch. zák. V dané věci banka plnila žalovanému z bankovní záruky bez nutnosti předchozí výzvy žalobkyni k plnění závazku, požadavek k plnění byl uplatněn ve lhůtě trvání záruky. Banka ze záruky plnila, když stačilo prosté prohlášení žalovaného, že žalobkyně nesplnila svou povinnost plynoucí pro ni ze smlouvy o dílo, aniž by bylo třeba nesplněnou povinnost konkretizovat a doložit (§319 obch. zák.). Skutečnost, že banka ze záruky plnila, však neznamená, že žalovaný měl na toto plnění vůči žalobkyni nárok. Odkazuje na ustanovení §§564, 436 a 437 obch. zák., soud prvního stupně dovodil, že objednatel má právo sám odstranit vady díla nebo si je nechat odstranit jiným a domáhat se po zhotoviteli úhrady vynaložených nákladů, jen byl-li tento způsob dohodnut. Ve smlouvě takový způsob dohodnut nebyl. Bez dohody se zhotovitelem by tento postup byl možný tehdy, kdyby objednatel uplatnil nárok na slevu z ceny díla nebo kdyby od smlouvy odstoupil. Tvrdil-li žalovaný, že záruku čerpal na uspokojení nákladů na odstranění důvodně reklamovaných vad díla, nemá toto právo žalovaného „základ“ ve smlouvě o dílo.
Plnění, které banka poskytla žalovanému z bankovní záruky, je plněním, na které žalovaný nemá vůči žalobkyni nárok, neboť zajišťuje-li bankovní záruka nárok na „uspokojení nákladů na odstranění oprávněně reklamových vad“, zajišťuje závazek, který nebyl sjednán ve smlouvě, a tudíž neexistuje.
Soud prvního stupně zdůraznil, že bankovní záruka je způsob zajištění závazku, a zajistit lze závazky, které existují, vznikly, příp. byly smluvně přijaty. Plnění poskytnuté žalovanému z bankovní záruky je tak plněním, na něž žalovaný neměl vůči žalobkyni nárok a podle ustanovení §321 odst. 4 obch. zák. je povinen je vrátit. Jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 odst. 1 a 2 a §456 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Ostatně povinnost k vrácení byla i ve smlouvě v čl. 10.4. dohodnuta. Soud prvního stupně dodal, že žalovanému dosud žádné náklady na odstranění reklamových vad nevznikly, nemá tedy za žalobkyní žádnou takovouto pohledávku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích pod body I., III. a IV. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že žalovaný čerpal plnění na zajištění neexistujícího závazku, tedy závazku, který nebyl jako způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady mezi účastníky ve smlouvě o dílo dohodnut. Nárok žalobkyně je nárokem z bezdůvodného obohacení, žalovaný musí majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu podle ustanovení §456 obč. zák. vydat.
Podle názoru odvolacího soudu není pro posouzení důvodnosti žaloby podstatné, zda se na díle vyskytly vady a zda byla žalobkyně v prodlení s jejich odstraňováním, ale pouze to, zda ze smlouvy o dílo vůbec možnost použití bankovní záruky žalovaným na náklady na odstranění důvodně reklamovaných vad vyplývala. Přitakal závěru soudu prvního stupně, že tomu tak nebylo. Žalovaný se v řízení jednoznačně vyjádřil, že slevu z ceny díla neuplatnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně měly při posouzení nároku žalobkyně vycházet především ze znění sjednané bankovní záruky, která zajišťovala řádné plnění záručních povinností žalobkyně. V řízení prokázal, že žalobkyně byla v prodlení s odstraňováním vad díla a později na vytčené vady ani nereagovala. Řádným plněním záručních povinností se rozumí i odstraňování vad v přiměřené, popř. sjednané lhůtě. Žalobkyně nedodržovala sjednané termíny odstranění vad, a proto měl odvolací soud dospět k závěru, že dovolatel bankovní záruku čerpal oprávněně. Vyjadřuje názor, že rozhodné je znění bankovní záruky, nikoli znění čl. 10.3. smlouvy o dílo, který omezoval právo na čerpání z bankovní záruky. Nesouhlasí se závěrem, že nemohl čerpat bankovní záruku, jestliže dosud nevynaložil náklady na odstranění vad. V řízení předložil projekt na opravu střešního pláště provedeného díla a podle tohoto projektu si oprava vyžádá náklady ve výši asi 4,837.000,- Kč. Smyslem a účelem bankovní záruky bylo, aby dovolatel nemusel sám ze svého vynaložit náklady na odstranění reklamovaných vad. Čl. 10.3. smlouvy výslovně „počítal“ s tím, že bankovní záruka může být použita na náklady na odstranění oprávněně reklamovaných vad, a s ohledem na toto ujednání je namístě závěr, že účastníci si odlišně od zákonné úpravy sjednali možnost odstranění důvodně reklamovaných vad na náklady zhotovitele.
Dovolatel zdůrazňuje, že v záruční listině není uvedeno, že podmínkou čerpání bankovní záruky je vznik konkrétní finanční škody na jeho straně. Bankovní záruka komplexně zajišťovala plnění záručních povinností a její čerpání bylo možné i za situace, kdy by zhotovitel neodstranil řádně a včas byť jen jednu vadu díla. Pro zjištění oprávněnosti čerpání bankovní záruky je rozhodné pouze to, zda zhotovitel správně plnil své záruční povinnosti. Z bankovní záruky ani z čl. 10.3. smlouvy nevyplývá, že by dovolatel musel náklady na odstranění oprávněně reklamovaných vad již vynaložit. Účelem sjednaného zajištění bylo, aby dovolatel nemusel ze svého vynaložit náklady, které měly jít k tíži zhotovitele. Podstatné je, zda dílo vykazuje vady, které je třeba odstranit, a jaké náklady si odstranění vyžádá.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání žalovaného není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v projednávané věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Je však přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce posouzení práva zhotovitele na vrácení plnění z bankovní záruky, kterou odvolací soud řešil v rozporu se smlouvou a hmotným právem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §313 obch. zák. bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině.
Podle ustanovení §314 obch. zák. je-li bankovní zárukou zajištěna nepeněžitá pohledávka, má se za to, že do výše částky stanovené v záruční listině je zajištěn peněžitý nárok, který by měl věřitel vůči dlužníkovi, v případě, že by dlužník porušil závazek, jehož plnění je zajištěno bankovní zárukou.
Z ustanovení §316 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že banka ručí za splnění zajištěného závazku do výše částky a za podmínek stanovených v záruční listině (věta první).
Podle ustanovení §317 obch. zák. nevyplývá-li ze záruční listiny něco jiného, nemůže banka uplatnit námitky, které by byl oprávněn vůči věřiteli uplatnit dlužník, a banka je povinna plnit své povinnosti, když o to byla požádána písemně věřitelem. Předchozí výzva, aby dlužník splnil svůj závazek, se vyžaduje, jen když to stanoví záruční listina.
Z ustanovení §319 obch. zák. vyplývá, že banka plní svůj závazek z bankovní záruky, jen když k tomu byla písemně vyzvána věřitelem. Je-li plnění banky z bankovní záruky podmíněno v záruční listině předložením určitých dokumentů, musí být tyto dokumenty předloženy při této výzvě nebo bez zbytečného odkladu po ní.
Podle ustanovení §321 odst. 4 obch. zák. věřitel, který dosáhl na základě bankovní záruky plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, vrátí dlužníkovi toto plnění a nahradí mu škodu tím způsobenou.
Soud prvního stupně posuzoval právo žalobkyně na vrácení plnění z bankovní záruky (a odvolací soud tomuto závěru přisvědčil) podle toho, zda žalovaný měl podle smlouvy o dílo právo odstranit reklamované vady díla sám nebo si je nechat odstranit a zda mu tak vzniklo právo na náhradu nákladů spojených s odstraněním vad. Skutečnost, jaké konkrétní nároky z odpovědnosti za vady měl žalovaný podle smlouvy a podle zákona, je pro posouzení, zda čerpal bankovní záruku důvodně, nerozhodná, nejsou-li tyto nároky promítnuty do bankovní záruky. Rozhodující je, jak podle smlouvy o dílo mohl věřitel (žalovaný) použít plnění z bankovní záruky a zda tedy bankovní záruka byla použita neoprávněně.
Právo věřitele na plnění z bankovní záruky ve vzájemném vztahu věřitele a dlužníka (žalobkyně) upravuje čl. 10.3. smlouvy tak, že právo na plnění z bankovní záruky smí být objednatelem využito pouze na uspokojení jeho oprávněných nároků na smluvní pokutu, náhradu škody, vrácení bezdůvodného obohacení zhotovitele nebo nákladů na odstranění oprávněně reklamovaných vad objednatelem, a to vždy v rozsahu dle této smlouvy. Žalovaný v řízení tvrdil, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že záruku čerpal na uspokojení nákladů na odstranění důvodně reklamovaných vad, které žalobkyně neodstranila ve lhůtě dohodnuté ve smlouvě ani po jejím uplynutí. Právo věřitele použít plnění z bankovní záruky na náklady na odstranění reklamovaných vad tak vyplývá z čl. 10.3. smlouvy, tedy z ujednání, které konkrétně upravuje vztah mezi věřitelem a dlužníkem co do práva na plnění z bankovní záruky. Soudy obou stupňů neučinily zjištění, že žalovaný použil prostředky jemu vyplacené bankou ze záruky k jinému účelu, tedy neoprávněně, a že by nastala situace upravená v čl. 10.4. smlouvy, kdy věřitel je povinen vydat dlužníkovi přijaté plnění jako bezdůvodné obohacení spolu s dohodnutým úrokem z prodlení.
Podle ustanovení §313 obch. zák. je pro posouzení vzniku práva věřitele (žalovaného) na plnění z bankovní záruky rozhodující obsah záruční listiny co do určení závazku dlužníka (žalobkyně), který je zárukou zajištěn. Ze záruční listiny bylo zjištěno, že byl zajištěn závazek „správného plnění záručních povinností zhotovitele“ podle podmínek smlouvy o dílo. Pouze v tomto ohledu je souvislost bankovní záruky se smlouvou o dílo co do nároků objednatele z titulu odpovědnosti zhotovitele za vady díla. Možnost zajištění jiné než peněžité pohledávky bankovní zárukou pak vyplývá z ustanovení §314 obch. zák. Určuje-li ustanovení §316 odst. 1 věta první obch. zák., že banka ručí za splnění zajištěného závazku do výše částky a za podmínek stanovených v záruční listině, je pro posouzení práva věřitele na plnění ze záruky nutno vycházet pouze z obsahu záruční listiny a ve vzájemném vztahu mezi věřitelem a dlužníkem z čl. 10.3. smlouvy.
Skutečnost, že žalovaný jako věřitel z bankovní záruky bude postupovat určitým způsobem při uplatňování práv z odpovědnosti za vady ve smyslu závěru soudů obou stupňů (tj. požadovat slevu z ceny díla, či odstoupí od smlouvy), nebyla podmínkou stanovenou v ujednání čl. 10.3. upravujícím vzájemný vztah věřitele a dlužníka z bankovní záruky ani v záruční listině. Nebylo-li zjištěno, že žalovaný použil prostředky z bankovní záruky neoprávněně, pak právo žalobkyně na vrácení plnění z bankovní záruky nevyplývá ze smlouvy ani ze zákona. Proto je závěr, že žalovaný plněním z bankovní záruky získal bezdůvodné obohacení, které je povinen vrátit, nesprávný.
Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud při posouzení důvodnosti čerpání bankovní záruky žalovaným pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek), a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k právnímu závěru, který dovolací soud v této věci zaujal, se již nezabýval dalšími dovolacími námitkami, neboť to považuje za procesně nehospodárné.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu