ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1776.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 1776/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně UNIVARS, s.r.o. , se sídlem v Třebíči, Uličného 273/4, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby 26275490, zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, proti žalované FRIGOMONT a.s. , se sídlem v Brně, Juliánovské nám. 2, č.p. 3878, PSČ 636 00, identifikační číslo osoby 26032732, zastoupené Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 108/18, o zaplacení 86 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 221 C 18/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 47 Co 101/2012-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 856 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Michala Gottwalda.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně změnil vyhovující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 221 C 18/2010-128, tak, že zamítl žalobu a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Přitom argument, podle kterého odvolací soud posoudil dovolatelem vytčenou otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně právní závěr např. v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je – stejně jako i dále označená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Takový údaj se však z dovolání nepodává. Tvrdí-li totiž dovolatelka, že se odvolací soud při řešení otázky předávacího řízení zhotoveného díla odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nijak nekonkretizuje, jakou judikaturu má na mysli. Taková judikatura není Nejvyššímu soudu známa a je třeba uvést, že odvolací soud věc právně posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na jejíž právní závěry v napadeném rozhodnutí odkazoval (srov. rozsudky ze dne 5. února 2013, sp. zn. 32 Cdo 3457/2012, a ze dne 27. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 36/2012). Prezentovala-li pak dovolatelka (jak uvedla z opatrnosti) v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání názor, že otázka předávacího řízení má být dovolacím soudem posouzena jinak, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. V tomto ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Shora uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 7. března 2014 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu