ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2171.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 2171/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně MARSERVIS, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1307/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 46886061, zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 1030/53, PSČ 360 01, proti žalovanému městu Chodov, se sídlem v Chodově, Komenského 1077, PSČ 357 35, identifikační číslo osoby 00259349, zastoupenému JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Čs. legií 143, PSČ 339 01, o určení existence právního vztahu, o žalobě na obnovu řízení podané žalobkyní, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 352/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2013, č. j. 25 Co 750/2012-486, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2013, č. j. 25 Co 750/2012-486, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Ze skutečností, v nichž dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), odpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. toliko jedna, totiž jestli při řešení otázky, zda byl správný postup odvolacího soudu v původním řízení, jednal-li přes žádost o odročení v nepřítomnosti dovolatelky (jejího advokáta), a zda tedy dovolatelka nemohla použít důkaz originálem sešitu s evidencí listin zveřejněných na úřední desce žalované obce, předloženým žalovaným při tomto jednání, bez své viny, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/1998, uveřejněným pod číslem 38/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 1394/98 (jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), podle níž za neomluvitelný důvod neúčasti účastníkova zmocněnce (a tedy za nedůvodnou omluvu) nelze považovat možnost postupu podle ustanovení §25 odst. 2 o. s. ř., podle něhož je advokát oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem jako dalším zástupcem nebo advokátním koncipientem s výjimkou případů, kdy je zastoupení advokátem podle tohoto zákona povinné.
Odvolací soud se při řešení této otázky od uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Zdůraznil, že odvolací soud v původním řízení neshledal žádost o odročení jednání pro pracovní neschopnost advokáta dovolatelky důvodnou s poukazem na zjevný, v jeho rozsudku ze dne 10. března 2010, sp. zn. 25 Co 300/2008-254, podrobně vylíčený obstrukční postup dovolatelky v odvolacím řízení. S tímto posouzením se odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí ztotožnil. Z odůvodnění uvedeného rozsudku pak je zřejmé, že závěr o možnosti zajistit účast na jednání formou substituce odvolací soud v původním řízení nezmínil jako důvod jediný, pro který neshledal žádost o odročení důvodnou, ani jako důvod hlavní, nýbrž možností substituce argumentoval právě jen v souvislosti s předchozím podrobně odůvodněným posouzením postupu dovolatelky v odvolacím řízení jako soustavně obstrukčním. Jednalo se tedy o posouzení zcela specifické, svou povahou ojedinělé (nestandardní) procesní situace, jehož správnost poměřovat toliko citovaným judikatorním závěrem nelze. Pak tu ovšem není ani důvod, aby právní otázka vyřešená dovolacím soudem v uvedených rozhodnutích byla řešena jinak (aby se dovolací soud od své dosavadní rozhodovací praxe odklonil).
Jak ostatně upozornil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, procesní postup odvolacího soudu v původním řízení zkoumal z ústavně právního hlediska Ústavní soud, jenž usnesením ze dne 27. března 2013, sp. zn. III. ÚS 1452/12, ústavní stížnost dovolatelky odmítl, neboť s poukazem na průběh odvolacího řízení dovodil, že důvody, pro které odvolací soud neodročil jednání, nejsou ústavněprávně nepřiměřené a porušení práva dovolatelky na projednání věci v přítomnosti jejího zástupce nezakládají.
Námitce, že ve věci obnovy řízení rozhodoval jiný odvolací senát, než kterému věc podle rozvrhu práce příslušela, je vyhrazena žaloba pro zmatečnost [srov. §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. K tzv. zmatečnostem uvedeným v ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout jen u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), výtka zmatečnosti tedy přípustnost dovolání založit nemůže, i kdyby zahrnovala otázku procesního práva splňující kritéria stanovená v §237 o. s. ř.
Ve zbytku se dovolatelka omezila na výtky procesních vad, aniž vymezila otázky procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a aniž označila příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, popřípadě uvedla ustálené judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. října 2013
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu