ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2222.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2222/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ŠINDELÁŘ SPEDITION, s. r. o. , se sídlem v Sedlci 49, PSČ 373 47, identifikační číslo osoby 26024641, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované O.K. Trans Praha spol. s r. o. , se sídlem v Chýni, Hlavní 182, PSČ 253 01, identifikační číslo osoby 00473251, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, o zaplacení 71 277 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C 237/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 29 Co 594/2014-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 179 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Martina Laipolda.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení částky 71 277 Kč s příslušenstvím představující škodu vzniklou na zásilce, jejíž přepravu si žalobkyně u žalované objednala.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 20. června 2014, č. j. 8 C 237/2013-45, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. června 2014, č. j. 8 C 237/2013-45 (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Žalobkyně objednala u žalované přepravu zboží (brambor) z Itálie do České republiky, a to s termínem nakládky 8. 6. 2012 a termínem vykládky 10. 6. 2012. Hodnota zásilky činila 6 540 EUR. Žalovaná přepravu sice provedla, avšak zásilka byla připravena k vyložení až dne 12. 6. 2012. Z důvodu zpoždění byla zásilka původním příjemcem odmítnuta. Žalobkyně proto zásilku prodala jinému kupci za částku 96 768 Kč, neboť kvalita přepravovaného zboží (brambor) se v důsledku delší přepravy zhoršila. Rozdíl mezi původní hodnotou zásilky a cenou, za kterou byla zásilka následně prodána, ve výši 71 277 Kč žalobkyně vyúčtovala žalované jako škodu fakturou č. 221200227 se splatností 2. 9. 2012, žalovaná však škodu neuhradila.
Odvolací soud zopakoval, že Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní přepravě, publikovaná jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. listopadu 1974 pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“) neobsahuje komplexní úpravu dopravního práva. Ve věcech v této úmluvě neupravených je nutno aplikovat obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) a subsidiárně občanský zákoník (dále jen „obč. zák“).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyně škodu na zásilce žalované nikdy nevytkla. Nový příjemce zásilky neměl ke kvalitě zboží výhrady a ani nákladní list neobsahoval žádnou výhradu o poškození zásilky. Škodu z důvodu překročení sjednané doby přepravy vytkla žalobkyně žalované pouze e-mailem, který však nepředstavoval jasný, určitý a srozumitelný projev vůle, jenž by nezakládal pochybnosti o svém obsahu. Úmluva CMR vyžaduje pro zachování nároků z pozdního dodání přepravované zásilky zaslání výhrady v písemné formě, přičemž předmětný email nebyl opatřen zaručeným elektronickým podpisem, nebyl tedy naplněn ani požadavek písemné formy podle čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR a §40 obč. zák. Soud prvního stupně dospěl podle odvolacího soudu ke správnému závěru, že splnění písemné formy je třeba posoudit podle českého právního řádu, neboť ustanovení o formě právních úkonů nejsou v Úmluvě CMR obsažena. Posouzení, zda byl projev vůle učiněn v písemné formě je tedy nutno provést v souladu občanským zákoníkem, který pro zachování písemné formy vyžaduje dvě náležitosti projevu vůle – písemnost a podpis. V nyní souzeném případě nebyla písemná forma výhrady dodržena a nárok žalobkyně na náhradu škody tedy zanikl marným uplynutím 21 denní lhůty od dokončení přepravy.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle ní mají být právní otázky posouzení reklamace dle čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR a nároku na náhradu škody na zásilce v důsledku jejího opožděného dodání dovolacím soudem vyřešeny jinak, než jak to učinil odvolací soud, a zároveň se jedná o otázky, které nebyly dovolacím soudem dosud řešeny.
Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť odvolací soud nesprávně posoudil formu reklamace pozdního dodání zásilky podle čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR. Výklad, jenž zastává odvolací soud ohledně písemné formy výhrady, považuje dovolatelka za přepjatě formalistický. Podle dovolatelky by při řešení požadavku písemnosti právního úkonu mělo být postupováno jednotným způsobem – nikoli za pomoci aplikace národního práva, ale autonomním výkladem naplňujícím smysl Úmluvy CMR.
Dovolatelka dále namítla, že nesprávný je rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že e-mail ze dne 12. 6. 2012, jímž dovolatelka žalované sdělila, že zásilka nedorazila včas, nesplňuje obsahové náležitosti reklamace ve smyslu čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR. Pro splnění obsahových náležitostí reklamace podle dovolatelky postačí, pokud je popsána vytýkaná závada. Dovolatelka žalované vytkla zpoždění s dodáním zásilky, upozornila ji na vznikající škodu a předběžně vznesla požadavek na její úhradu. Požadavkům na obsahové náležitosti reklamace tedy dostála.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že její žalobě nelze vyhovět ani pro případ, že by se jednalo o nárok na náhradu škody z titulu škody na zásilce (zhoršení kvality zásilky z důvodu neúměrně dlouhé přepravy). V takovém případě by totiž nedostatek reklamace ve lhůtách podle čl. 30 odst. 1 Úmluvy CMR neznamenal ztrátu nároku na náhradu škody. Dovolatelkou navrhované důkazy k vyvrácení domněnky o obdržení zásilky příjemcem ve stavu uvedeném v nákladním listě nebyly však žádným ze soudů provedeny. Podle dovolatelky má proto otázku, zda se v případě, kdy se zhorší kvalita zásilky v důsledku zpoždění přepravy, jedná o škodu z pozdního dodání zásilky, nebo o škodu na zásilce samotné z titulu zpoždění dodání, vyřešit dovolací soud.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud se z pohledu přípustnosti dovolání nejprve zabýval otázkou aplikace občanského zákoníku, v nyní souzeném případě ustanovení §40 odst. 3 obč. zák., na formu právního úkonu písemné výhrady podle čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR. Za situace, kdy obě strany přepravní smlouvy jsou podnikatelé se sídlem v České republice, postupoval odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž se v otázkách neupravených Úmluvou CMR použije národní právo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 888/2011, ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 23 Cdo 65/2009, či ze dne 16. února 2006, sp. zn. 32 Odo 32/2005; v literatuře shodně Lojda, J.: Rozsah a způsob použití Úmluvy CMR, Obchodněprávní revue 4/2014, s. 121). Tato otázka tedy nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Požaduje-li dovolatelka, aby Nejvyšší soud posoudil řešenou právní otázku jinak, než učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. V tomto ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Ve světle shora uvedeného je proto bezpředmětnou a rovněž nezpůsobilou založit přípustnost dovolání i otázka určitosti a srozumitelnosti výhrady učiněné dovolatelkou ve formě e-mailu ze dne 12. 6. 2012.
Stran třetí otázky vymezené dovolatelkou (zda při zhoršení kvality zásilky v důsledku zpoždění přepravy se jedná dle Úmluvy CMR o škodu vzniklou překročením dodací lhůty, nebo o škodu na zásilce), dovolací soud uvádí, že ani tato otázka nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se touto otázkou nezabýval a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Ani výhrady dovolatelky směřující do skutkových zjištění odvolacího soudu nemohou přípustnost dovolání otevřít, neboť dovolatelka jejich prostřednictvím neformuluje žádnou právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok o nákladech řízení.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byla žalovaná zavázána za řízení před soudy obou stupňů, nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. listopadu 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu