ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2323.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 2323/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně EUROROOFING spol. s r. o., se sídlem v Praze 8 - Libni, Hejdukova 896/11, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 26282275, zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Škrobánkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Stodolní 741/15, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) APTectum s. r. o., v likvidaci , se sídlem Černý důl č. 49, okres Trutnov, PSČ 543 44, identifikační číslo osoby 25358184, 2) M. K. , a 3) I. P. o zaplacení částky 1.384.959,64 Kč s příslušenstvím a částky 28.011,85 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 223/2007, o odvolání třetího žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 8 Cmo 209/2010-258, takto:
I. Řízení o odvolání třetího žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 8 Cmo 209/2010-258, se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o tomto odvolání.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze svým shora označeným usnesením zastavil odvolací řízení o odvolání prvního žalovaného (jenž byl ke dni 5. dubna 2011 vymazán z obchodního rejstříku) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. prosince 2009, č. j. 38 Cm 223/2007-222 (výrok pod bodem I), rozhodl o nákladech řízení o odvolání prvního žalovaného (výrok pod bodem II), odmítl odvolání druhého a třetího žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. října 2006, č. j. 38 Cm 223/2007-209 (ve znění opravného usnesení ze dne 9. prosince 2009, č. j. 38 Cm 223/2007-222) a rozhodl o nákladech řízení o odvolání druhého a třetího žalovaných (výrok pod bodem IV). Odvolání druhého a třetího žalovaných bylo odmítnuto podle ustanovení §211 ve spojení s §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pro neodstranění vad podání, které brání jeho projednání.
Podáním datovaným dne 7. ledna 2011, doručeným soudu prvního stupně a označeným jako odvolání třetí žalovaný napadl usnesení vrchního soudu v té části výroku pod bodem III, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání. Třetí žalovaný argumentuje, že podle poučení v usnesení vrchního soudu není proti tomuto rozhodnutí přípustné dovolání, možnost odvolání zde však „zamítnuta“ není, podává proto odvolání. Namítá, že výzva k odstranění vad odvolání, která mu podle napadeného rozhodnutí měla být doručena dne 1. února 2010, mu ve skutečnosti vůbec doručena nebyla a odmítnutím jeho včas podaného odvolání pro nesplnění uvedené výzvy tak bylo zkráceno jeho „právo na obhajobu“. Domáhá se, aby vrchní soud své rozhodnutí v napadené části zrušil.
Usnesení, jímž vrchní soud v rámci odvolacího řízení odmítl odvolání, je rozhodnutím odvolacího soudu (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 15, ročník 1998, pod číslem 102).
Podle ustanovení §10 odst. 2 o. s. ř. o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně rozhoduje vrchní soud.
Ustanovení §9 odst. 4 o. s. ř. určuje, že Nejvyšší soud rozhoduje jako soud prvního stupně, stanoví-li tak zvláštní právní předpis.
Dle ustanovení §10a o. s. ř. o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud.
Z ustanovení §201 o. s. ř. se pak podává, že účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
Odvolání není opravným prostředkem, jejž by bylo možno podat proti rozhodnutí vrchního soudu (srov. §201 o. s. ř.), který je soudem odvolacím (§10 odst. 2 o. s. ř.). Tomu koresponduje i skutečnost, že Nejvyšší soud, ve shodě s tím, jak soustavu soudů vymezuje Ústava (její článek 91), může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím (srov. §9 odst. 4 a §10a o. s. ř.).
Funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí vrchního soudu jako soudu odvolacího tedy občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je pak neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Cdo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 139), takže řízení o podaném odvolání, které touto vadou trpí, musí být podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.
V situaci, kdy funkční příslušnost k projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není upravena, je soudem, který je povolán k rozhodnutí o zastavení takového odvolacího řízení, Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 85).
Nejvyšší soud proto řízení o odvolání třetího žalovaného proti usnesení vrchního soudu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dlužno dodat, že kdyby bylo podání třetího žalovaného posouzeno jako dovolání, muselo by být podle ustanovení §243b odst. 3 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl dovolání, není dovolání přípustné (srov. §236 a násl. o. s. ř.). Napadení pravomocného usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, je vyhrazeno žalobě pro zmatečnost (srov. §229 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů v řízení o odvolání třetího žalovaného bylo rozhodnuto podle ustanovení §151 odst. 1, §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř.; žalobkyni, která by měla na náhradu svých nákladů právo, podle obsahu spisu v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu