ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2546.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2546/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně CP Inkaso s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 29027241, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1313/7, proti žalovanému M. G. , o zaplacení částky 64 860,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, č. j. 19 Co 328/2014-113, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, č. j. 19 Co 328/2014-113, v části druhého výroku potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a ve třetím a čtvrtém výroku, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 8. 2013, č. j. 9 C 1/2013-40, ve výroku II. v rozsahu částky 300 Kč, 19,9% úroku z částky 46 217,55 Kč od 30. 3. 2011 do zaplacení a 7,75% úroku z prodlení z částky 300 Kč od 30. 3. 2011 do zaplacení, a ve výroku III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 26. 8. 2013, č. j. 9 C 1/2013-40, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 50 462,37 Kč s 7,75% úrokem z prodlení z částky 46 712 Kč od 30. 3. 2011 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 14 397,76 Kč, úroku ve výši 19,9 % z částky 46 217,55 Kč od 30. 3. 2011 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 14 350,20 Kč od 30. 3. 2011 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem zastavil odvolací řízení ohledně nároku na smluvní pokutu ve výši 14 050,20 Kč s příslušenstvím (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46,16 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud po částečném opakování dokazování vyšel z toho, že GE Money Bank, a. s. (dále jen „banka“) a žalovaný uzavřeli 31. 3. 2010 smlouvu o úvěru „expres půjčka“ s pojištěním schopnosti splácet. Součástí smlouvy o úvěru byly všeobecné obchodní podmínky banky. Banka se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 49 000 Kč s právem čerpání do 31. 3. 2010 a žalovaný se zavázal úvěr vrátit v 72 anuitních splátkách po 1 269,85 Kč měsíčně zahrnujících úhradu jistiny a úroku ve výši 1 170,85 Kč a úhradu pojištění 99 Kč počínaje dnem 25. 4. 2010. Ve smlouvě byla dohodnuta roční úroková sazba z úvěru 19,9 % a roční procentní sazba nákladů na úvěr 21,80 %. Podle čl. III obsahujícího ostatní ujednání bodu 4 smlouvy poplatky související s poskytnutím, vedením a změnou úvěru budou účtovány podle aktuálního sazebníku. Podle bodu 44c všeobecných obchodních podmínek banky v případě porušení povinností dlužníkem je banka oprávněna prohlásit svým rozhodnutím kterékoliv závazky za splatné a požádat dlužníka o jejich předčasné splacení. Podle sazebníku cen banky za peněžní a obchodní služby pro fyzické osoby - nepodnikatele platného od 1. 3. 2011 poplatek za prohlášení úvěru „expres půjčka“ ihned splatným činí 300 Kč. Dlužník úvěr vyčerpal, ale řádně nesplácel. Přípisem z 29. 3. 2011 doručeným žalovanému banka úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 64 860,13 Kč do deseti dnů od doručení. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla bankou postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek z 18. 4. 2012, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem banky z 24. 5. 2012.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o úvěru podle ustanovení §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), jež je smlouvou spotřebitelskou podle §52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zdůraznil, že podle §4 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je obsahovou náležitostí smlouvy o spotřebitelském úvěru dohoda o stanovení výše jednotlivých splátek, jejich počtu, přesného časového rozvržení a stanovení maximální výše úvěru. Maximální výše úvěru je - podle názoru odvolacího soudu - součtem všech splátek, tedy nejen splátek jistiny, ale též veškerých úroků z úvěru. U smlouvy o spotřebitelském úvěru lze proto po právu přiznat jen ty úroky, u nichž již nastala splatnost, tedy ty, které lze kapitalizovat. Domáhá-li se žalobkyně zaplacení 19,9% úroku z nesplacené jistiny ode dne následujícího po zesplatnění úvěru do zaplacení, uplatňuje úrok bez jakéhokoli respektování ve smlouvě sjednané konečné výše úroku z úvěru, to je do zaplacení jistiny. Fakticky tak uplatňuje nárok na smluvní úrok z prodlení. Ujednání o takovém úroku je neplatné pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák., neboť kogentní ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla dohodnuta jinak, než jak stanoví prováděcí předpis. Odvolací soud uzavřel, že od doby zesplatnění úvěru má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení, nikoli na smluvní úrok z prodlení a soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobou uplatněnému nároku žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 19,9 % z částky 46 217,55 Kč od 30. 3. 2011 do zaplacení nevyhověl.
Odvolací soud shledal nedůvodným též nárok žalobkyně na zaplacení poplatku ve výši 300 Kč, neboť nemá oporu ve smlouvě. Jde o poplatek sankčního charakteru, proto odvolací soud aplikoval nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (in www.usoud.cz ), podle něhož ujednání zakládající nárok na smluvní pokutu musí být součástí spotřebitelské smlouvy samotné.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku potvrzujícího zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že dovolání je přípustné, protože odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - na kterou odkazuje - při řešení otázky nároku na smluvní úrok po zesplatnění úvěru a otázky nároku na smluvní úrok do budoucna běžící, a otázka výkladu pojmu maximální výše úvěru a sankční povahy poplatku za zesplatnění úvěru nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. K jednotlivým otázkám podrobně argumentuje ve prospěch názoru o nesprávnosti závěrů odvolacího soudu, na nichž založil své rozhodnutí, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení otázky nároku na úroky běžící do budoucna v případě zesplatnění úvěru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti.
Podle ustanovení §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle ustanovení §502 odst. 1 věty první obch. zák. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.
Z ustanovení §503 odst. 3 věty druhé obch. zák. vyplývá, že úroky je dlužník povinen zaplatit jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.
Podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí obsahovat také stanovení maximální výše spotřebitelského úvěru, stanovení výše jednotlivých splátek, jejich počtu a přesného časového rozvržení.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého lze přiznat jen ty smluvní úroky, u nichž již nastala splatnost, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zastává názor, že úroky ze smlouvy o úvěru představují odměnu (úplatu) za peněžní prostředky, poskytnuté na požádání dlužníku podle smlouvy o úvěru. Nebylo-li sjednáno něco jiného, je dlužník povinen platit úroky z úvěru jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků (§503 odst. 3 věta druhá obch. zák.). V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že úroky a úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu (srov. například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněné pod číslem 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 104, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, na který správně odkazuje dovolatelka a jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Nesprávná je rovněž úvaha odvolacího soudu, že domáhá-li se žalobkyně zaplacení 19,9% úroku z nesplacené jistiny ode dne následujícího po zesplatnění úvěru až do zaplacení dlužné částky, fakticky tak uplatňuje nárok na smluvní úrok z prodlení. Takový závěr nemá oporu v právních předpisech (nelze jej dovodit ani z odvolacím soudem citovaného ustanovení §4 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, který upravuje některé požadavky na smlouvu, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr), ani v judikatuře Nejvyššího soudu. Úrok (nazývaný též úrok z úvěru nebo obchodní úrok) a úrok z prodlení jsou dva odlišné instituty, které je třeba důsledně odlišovat a nelze je zaměňovat (k povaze úroku a úroku z prodlení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007). Po zesplatnění úvěru tedy z nesplacené jistiny nadále běží obchodní úrok (jakožto odměna za poskytnuté peněžní prostředky, které dlužník v dohodnuté době nevrátil) až do jejího vrácení a v případě prodlení dlužníka běží zároveň též úrok z prodlení (jakožto sankce za prodlení s úhradou peněžitého závazku).
K maximální výši úvěru Nejvyšší soud uvádí následující. Z ustanovení §497 obch. zák. vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou závazek věřitele poskytnout dlužníkovi na jeho žádost v jeho prospěch peněžní prostředky, určení výše peněžních prostředků, které mají být poskytnuty, a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 891/2007).
Výše peněžních prostředků, které mají být poskytnuty, může být dohodnuta pevnou částkou nebo limitem. Obsahuje-li smlouva o úvěru dohodu o maximální výši úvěru, jde o vymezení částky úvěru limitem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sen. zn. 32 ICdo 45/2013). Maximální výše úvěru je proto limit, do jehož výše se banka (případně nebankovní věřitel) zavazuje poskytnout dlužníku (spotřebiteli) peněžní prostředky, a nelze ji interpretovat tak, že by mělo jít o částku, kterou je dlužník (spotřebitel) povinen zaplatit bance (případně nebankovnímu věřiteli).
Z úvah odvolacího soudu se však podává, že za maximální výši úvěru považoval součet všech sjednaných splátek, tedy nejen splátek jistiny, ale též veškerých úroků z úvěru, jež se spotřebitel zavázal věřiteli zaplatit. Jestliže však přiznal žalobkyni úrok z úvěru pouze do zesplatnění úvěru, přiznal jí nepochybně nižší částku, než jaká by odpovídala jeho (výše popsané) představě o maximální výši úvěru. Závěr odvolacího soudu vede k absurdnímu důsledku, kdy by spotřebitel po dobu trvání smlouvy platil sjednaný obchodní úrok (v projednávané věci 19,9 % ročně), ale poté, kdy pro porušení jeho smluvních povinností došlo k zesplatnění úvěru, by platil pouze zákonný úrok z prodlení (v projednávané věci 7,75 % ročně). V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu by proto bylo pro dlužníka výhodnější být v prodlení než úvěr řádně splácet.
Z uvedeného vyplývá, že důvody, pro které odvolací soud (i soud prvního stupně) nepřiznal žalobkyni právo na úrok z úvěru běžící od zesplatnění úvěru do zaplacení, neobstojí.
K poplatku za zesplatnění úvěru ve výši 300 Kč odvolací soud toliko uvedl, že jde o ujednání sankční, obdobné smluvní pokutě, a proto je s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (podle kterého smluvní pokuta musí být sjednána přímo ve smlouvě, tedy v listině, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis), označil za neplatné, neboť jeho výše byla uvedena v sazebníku.
Institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení §544 a §545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je přimět dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, či ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013). Odvolací soud přitom povahu předmětného poplatku blíže nezkoumal, nezjišťoval, zda jde skutečně o sankci, či zda jde o poplatek, jehož cílem je náhrada nákladů vynaložených věřitelkou ve spojení se zesplatněním úvěru. V tomto rozsahu je proto jeho právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu ve druhém výroku v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčených výrocích i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu