ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2694.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2694/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ARALAN s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1686/9, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26 38 30 98, zastoupené JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14, proti žalovanému V. S. , zastoupenému JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 1030/53, za účasti J. S. , zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 1030/53, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o zaplacení částky 4,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 399/2009, o dovolání žalovaného a vedlejší účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. května 2011, č. j. 25 Co 70/2011-223, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Dovolání vedlejší účastnice se odmítá .
III. Žalobkyně a žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobkyně a vedlejší účastnice nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 5. září 2008 se původní žalobce J. F. domáhal po žalovaném zaplacení částky 4,500.000,- Kč s příslušenstvím jako provize podle smlouvy o zprostředkování ze dne 7. března 2005 (dále též jen „smlouva o zprostředkování“ nebo „smlouva“), v níž se zavázal obstarat pro žalovaného příležitost k uzavření kupní smlouvy na prodej ideální poloviny stavby bez čísla popisného stojící na stavební parcele a stavby bez čísla popisného stojící na stavební parcele - objektu benzínové čerpací stanice - zapsaných na listu vlastnictví pro k. ú. H., obec H., okres Ch. (dále jen „stavby“). Žalobce tvrdil, že Okresní soud v Chebu v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 44/2007 rozsudkem ze dne 12. února 2008, č. j. 17 C 44/2007-97, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. června 2008, č. j. 14 Co 202/2008-129, zamítl žalobu J. S. (manželky žalovaného a vedlejší účastnice v projednávané věci) o určení, že smlouva o zprostředkování je neplatná.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 6. prosince 2010, č. j. 14 C 399/2009-174, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že smlouva o zprostředkování je neplatná podle ustanovení §37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro neurčitost předmětu, neboť ze smlouvy není zřejmé, co mělo být předmětem kupní smlouvy, k jejímuž uzavření měl předchůdce žalobkyně zprostředkovat příležitost pro žalovaného, tj. zda to byla ideální polovina dvou označených staveb tvořících objekt benzínové čerpací stanice v H. Vzhledem k tomu, že ideální polovina staveb náležela do společného jmění žalovaného a vedlejší účastnice a vlastnicí druhé ideální poloviny byla jejich dcera, která byla rovněž vlastnicí pozemků pod stavbou, nebylo ze smlouvy zřejmé, co má být předmětem kupní smlouvy. Nedostatek ujednání přitom nebylo možné odstranit ani výkladem právního úkonu za použití výkladových pravidel určených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a v ustanovení §266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). I v případě, že by smlouva o zprostředkování byla platným právním úkonem s ohledem na pravomocný rozsudek v řízení sp. zn. 17 C 44/2007, nebylo by možné žalobě vyhovět, když žalobkyně neprokázala tvrzení, že J. H., který byl zprostředkovatelem označen jako zájemce o uzavření kupní smlouvy, byl schopen zaplatit kupní cenu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 4,500.000,- Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud rekapituloval soudem prvního stupně správně zjištěný skutkový stav, podle kterého se ve smlouvě o zprostředkování J. F. zavázal obstarat pro žalovaného příležitost k uzavření kupní smlouvy na prodej staveb. Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že smlouva byla uzavřena podle ustanovení §642 obch. zák., neboť smluvní strany podřídily smlouvu režimu obchodního zákoníku. Navíc obě mluvní strany byly podle předmětu podnikání zapsaného v živnostenském rejstříku v pozici podnikatelů. Nejsou proto na místě úvahy o právní ochraně žalovaného jako spotřebitele.
Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně nesprávně posoudil platnost smlouvy. Smlouva obsahuje přesné označení staveb představujících benzínovou čerpací stanici s bližší identifikací o tom, na jaké stavební parcele se stavby nacházejí, označení listu vlastnictví i katastrálního území s vymezením toho, že předmětem prodeje je ideální polovina označených nemovitostí. Zda měl k těmto stavbám žalovaný vlastnické právo, je otázkou zcela odlišnou od posouzení určitosti předmětu kupní smlouvy. Ostatně k prohlášení o tom, že se označená ideální část staveb stává součástí společného jmění manželů, došlo týden před uzavřením zprostředkovatelské smlouvy. Poněvadž záznam v katastru nemovitostí se provádí na základě rozhodnutí katastrálního úřadu, avšak zpětně ke dni označeného právního úkonu, měl odvolací soud shodně s tvrzením žalobkyně za logické, že v době podpisu smlouvy o zprostředkování byl v listu vlastnictví označen jako vlastník pouze žalovaný, který změnu dispozičního práva při podpisu smlouvy zatajil. Žalovaný je však stále bezpodílovým spoluvlastníkem staveb a se svým vlastnickým právem mohl disponovat. Otázkou relativní neplatnosti smlouvy se k návrhu vedlejší účastnice zabýval soud v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 44/2004, v němž uzavřel, že platnost smlouvy není námitkou manželky žalovaného dotčena.
Odvolací soud dospěl k závěru, že předmět kupní smlouvy byl ve smlouvě o zprostředkování zcela jasně a určitě vymezen, stejně jako kupní cena, která měla dosahovat minimálně částky 15,000.000,- Kč.
Výhrady žalovaného k vážnosti úmyslu zájemce o koupi a jeho solventnosti nepovažoval odvolací soud za důvodné, neboť ani po poučení o doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů ke svým tvrzením neprokázal, že J. H. byl zájemcem, který neměl vážný úmysl čerpací stanici koupit. K tvrzení žalovaného, že J. H. nevlastnil peněžní prostředky na zaplacení kupní ceny a ani je nemohl získat, protože dlužil peníze a nedostal by úvěr, odvolací soud uvedl, že každý podnikatel při své činnosti nemůže mít stále úspěch v podnikání a vykazovat zisky. Skutečnosti, které měly za následek úpadek společnosti, na jejímž podnikání se J. H. účastnil, se týkaly odlišného období, než byla doba uzavření smlouvy. I za předpokladu, že v době uzavření smlouvy by měl J. H. dluhy, neznamenalo by to, že nemohl mít vážný podnikatelský záměr koupit část prosperující čerpací stanice, vykázat zisky a dluh splatit. J. H. v prostředí provozu čerpacích stanic podnikal, měl znalosti a zkušenosti z této činnosti a nebylo prokázáno, že zprostředkování tohoto zájemce o koupi bylo pouze formální za účelem dosažení provize.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného dovolání, odkazujíce co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně posoudil vztah mezi účastníky jako obchodněprávní, když čl. VIII. odst. 3 smlouvy znějící „tato smlouva a práva a povinnosti smluvních stran z ní vyplývající budou vykládány a budou se řídit podle právního řádu České republiky, zejména podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku v platném znění“ vyložil tak, že si smluvní strany zvolily režim obchodního zákoníku ve smyslu ustanovení §262 obch. zák. Dovolatelé naopak jsou toho názoru, že na smlouvu dopadá výlučně režim ustanovení §774 a násl. obč. zák. Odvolací soud formalisticky věc nepřípustně zjednodušil na to, že žalovaný je držitelem živnostenského oprávnění, ale již se nezabýval otázkou, zda k uzavření smlouvy došlo v rámci podnikatelské činnosti žalovaného a zda byla tato okolnost účastníkům smlouvy při jejím uzavírání známa. Pokud by se skutečně jednalo o „relativní obchod“, byl by odkaz odvolacího soudu na účastníky provedenou volbu práva ve smlouvě nepřípadný, když ustanovení obchodního zákoníku o volbě práva nelze pro případ smlouvy uzavírané mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti aplikovat, právní vztah mezi účastníky by byl obchodnímu zákoníku podřízen automaticky. Z tohoto pohledu považují dovolatelé rozsudek odvolacího soudu za nesrozumitelný. Setrvávají na stanovisku, že žalovaný smlouvu neuzavíral jako podnikatel při své podnikatelské činnosti, a proto je nutné ji považovat za spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení §51a obč. zák. S ohledem na toto nesprávné právní posouzení je řízení též zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť rozhodovaly věcně nepříslušné soudy.
Podle názoru dovolatelů odvolací soud dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávným závěrům, když uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na provizi ze smlouvy. Vyjadřují přesvědčení, že i pokud by zprostředkovatel nalezl vážného zájemce, avšak nedošlo k naplnění hospodářského účelu zprostředkování, jímž je obdržení protiplnění za prodanou věc, zprostředkovateli by bez dalšího nárok na provizi nevznikl. Pouhý zájem J. H. o koupi staveb není postačující pro to, aby bylo možné posoudit jeho nabídku předloženou zprostředkovatelem jako reálnou příležitost uzavřít kupní smlouvu, když J. H. nebyl schopen zajistit dostatek finančních prostředků na zaplacení kupní ceny. V té souvislosti poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. ledna 1928, sp. zn. Rv I 780/27.
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud odkazuje na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a s ním se ztotožňuje, je podle mínění dovolatelů zcela nedostačující a rozhodnutí je jako celek překvapující, neboť není podrobně a logicky odůvodněno, zejména s ohledem na to, že jde o rozhodnutí měnící.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s článkem II bodem 7. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním vedlejší účastnice.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Otázkou, zda vedlejší účastník je osobou oprávněnou k podání dovolání, se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam uzavřel, že vedlejší účastník má podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. ustanovení §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že vedlejší účastník není osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Poněvadž vedlejší účastnice na straně žalovaného není oprávněna k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Posoudit, zda napadený rozsudek je se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že vztah mezi účastníky se řídí úpravou obchodního zákoníku a že zprostředkovateli vzniklo právo na úhradu provize podle smlouvy o zprostředkování.
K prvnímu závěru dospěl odvolací soud na základě zjištění, že v záhlaví smlouvy o zprostředkování účastníci uvedli, že smlouvu uzavírají ve smyslu ustanovení §642 a násl. obch. zák. a zároveň si v čl. VIII. odst. 3 smlouvy ujednali, že smlouva a práva a povinnosti smluvních stran z ní vyplývající budou vykládány a budou se řídit podle právního řádu České republiky, zejména podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku v platném znění. Účastníci projevili vůli uzavřít dohodu o tom, že jejich závazkový vztah se bude řídit obchodním zákoníkem, učinili tak písemnou formou, projev vůle je zřetelně obsažen v úvodní části smlouvy o zprostředkování (jejím záhlaví) a dále v jejím čl. VIII. odst. 3. Odvolací soud nepochybil, dospěl-li za použití výkladových pravidel k závěru, že si účastníci smlouvy zvolili režim obchodního zákoníku. Vzhledem k zásadě ekonomie řízení se jeví dovolacímu soudu postup odvolacího soudu jako správný, neboť by bylo nadbytečné zjišťovat, zda na daný vztah dopadá úprava obchodního zákoníku přímo ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 obch. zák., když i v případě, že by tomu tak bylo (ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se tento závěr jeví jako pravděpodobný a dovolatel nenabízí ani v dovolání žádné argumenty, které by jej zpochybnily), smlouva by s ohledem na dohodu smluvních stran byla podřízena obchodnímu zákoníku. Přitom skutečnost, že strany smlouvy nebyly ve smlouvě označeny identifikačním číslem osoby, nemůže vést bez dalšího k závěru (jak to učinil soud prvního stupně), že nešlo o vztah mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 30/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil vznik nároku žalobkyně na provizi, není opodstatněná. Dovolatel zjevně opomíjí, že strany smlouvy si sjednaly, že nárok na provizi vzniká zprostředkovateli již obstaráním příležitosti uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem ve smyslu ustanovení §645 obch. zák. (srov. čl. III odst. 2 smlouvy), nikoli až po splnění závazku této třetí strany (§646 obch. zák.). Odkaz na prvorepublikovou judikaturu je tak nepřípadný. Ustanovení §645 obch. zák. se vztahuje pouze na obstarání příležitosti k uzavření smlouvy. Podle tohoto ustanovení se nepožaduje, aby zprostředkovatel aktivně působil při uzavírání následné kupní smlouvy, a nárok na provizi není vázán na to, že k uzavření smlouvy skutečně dojde. Zprostředkovateli vzniká nárok na provizi již okamžikem obstarání reálné příležitosti uzavřít smlouvu. Přitom míra péče, kterou je povinen věnovat zprostředkovatel výběru osoby, se kterou navrhuje zájemci uzavření smlouvy, je vymezena v tomto ustanovení jako běžná péče podnikatele, a to podnikatele působícího v daném oboru a oblasti. Z výrazu „musí vědět“ použitého v ustanovení §649 obch. zák. plyne, že se neočekává zvláštní zjišťování informací o této osobě, ale požaduje se znalost informací běžně dostupných v daném oboru. Smlouvou o zprostředkování nepřebírá zprostředkovatel odpovědnost za to, že osoba, se kterou zprostředkoval uzavření smlouvy, svůj závazek ze zprostředkované smlouvy splní, ani za to neručí (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1263). Odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, že dovolatel neprokázal tvrzení, že J. H. byl zájemcem, který neměl vážný úmysl čerpací stanici koupit.
Námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající podle dovolatele v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, považuje dovolací soud za nedůvodnou, neboť od počátku řízení bylo mezi účastníky sporné, jakým právním předpisem se vztah mezi účastníky řídil a zda nárok na provizi žalobkyni vznikl. Odvolací soud splnil vůči žalovanému poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a ke sporným skutečnostem (k vážnosti úmyslu zájemce o koupi a k jeho solventnosti) bylo vedeno dokazování. Je-li za překvapivé (nepředvídatelné) v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, uveřejněná na webových stránkách Ústavního soudu), pak v projednávané věci o takovou situaci nešlo. V postupu odvolacího soudu, který jinak posoudil skutečnosti od počátku řízení sporné, nelze spatřovat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Zpochybňuje-li dovolatel věcnou příslušnost soudu na základě tvrzení, že smlouvu o zprostředkování uzavíral jako spotřebitel, pak zřejmě přehlédl, že o věcné příslušnosti Okresního soudu v Chebu rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. března 2009, č. j. Ncp 2943/2008-15, které nabylo právní moci dne 7. května 2009, přičemž příslušnost, jež byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu, již není možné přezkoumávat (srov. ustanovení §11 odst. 1 v návaznosti na ustanovení §104a odst. 2 a 7 o. s. ř.). Pro úplnost dovolací soud dodává, že byl-li podle skutkových zjištění soudu prvního stupně v době uzavření smlouvy zprostředkovatel J. F. zapsán v živnostenském rejstříku s předmětem podnikání - mimo jiné - zprostředkování obchodu a dovolatel byl rovněž zapsán v tomto rejstříku s předmětem podnikání - opět mimo jiné - provozování čerpacích stanic s palivy, přičemž zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena na obstarání příležitosti uzavřít kupní smlouvu na prodej čerpací stanice, je námitka dovolatele, že při uzavření smlouvy měl postavení spotřebitele (bez bližšího zdůvodnění tohoto tvrzení), zjevně účelová.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání vedlejší účastnice bylo odmítnuto a žalobkyni náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu