ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2818.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2818/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně TREZOR TREND v.o.s. , se sídlem v Brně-Černovicích, Olomoucká 256/6, PSČ 618 00, identifikační číslo osoby 44012071, zastoupené JUDr. Františkem Mozgou, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 41, proti žalované Pískovna Černovice, spol. s r.o. , se sídlem v Brně,Vinohradská 1198/83, PSČ 618 00, identifikační číslo osoby 60697318 , zastoupené JUDr. Stevem Georgesem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 5a, o určení neúčinnosti výpovědí smluv o ostraze objektu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 143/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. dubna 2010, č. j. 8 Cmo 329/2009-126, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. května 2009, č. j. 35 Cm 143/2007-100, určil, že výpověď smlouvy ze dne 1. června 1999 o ostraze objektu, která je datována dnem 11. ledna 2007, a dále výpověď smlouvy ze dne 10. března 2003 o ostraze objektu, která je datována dnem 11. ledna 2007, jsou neúčinné. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byly uzavřeny dvě smlouvy o ostraze objektu na dobu určitou, které právně kvalifikoval jako nepojmenované smlouvy podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku, jež žalovaná vypověděla. Ve smlouvách sice byla sjednána možnost je písemně vypovědět v jednoměsíční lhůtě z důvodu hrubého porušení pracovní kázně pracovníků žalobkyně, podle posouzení soudu jsou však obě výpovědi neplatné pro jejich neurčitost podle §37 občanského zákoníku a proto nezaložily zamýšlené právní účinky. Z textu výpovědí totiž nevyplývá, v čem konkrétně je spatřováno hrubé porušení pracovní kázně pracovníků žalobkyně, přičemž není ani uvedeno, ve kterých protokolech je takové jednání zachyceno tak, aby použitý výpovědní důvod mohl být řádně specifikován a odlišen od jiných skutků. Proto nelze ani přezkoumat, zda k naplnění výpovědního důvodu došlo.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Vzhledem k tomu, že v řízení byl uplatněn nárok určovací žalobou, odvolací soud se zabýval především otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, kterou soud prvního stupně v rozhodnutí podle jeho názoru zcela pominul. Odvolací soud, vycházeje podle svého vyjádření z konstantního způsobu řešení této otázky v judikatuře Nejvyššího soudu, popsal funkce určovací žaloby, které korespondují s podmínkou naléhavého právního zájmu. Rovněž tak poukázal na konkrétní judikaturu Ústavního soudu, podle níž není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti příslušného právního v úkonu v situaci, kdy je možné žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu, jelikož otázka platnosti právního úkonu má ve vztahu k otázce existence práva nebo právního vztahu povahu otázky předběžné. Tyto závěry lze podle názoru odvolacího soudu uplatnit i v posuzované věci, v níž nejde o neplatnost, nýbrž o neúčinnost právních úkonů, konkrétně výpovědí ze smluv o ostraze objektu. Žalobkyně sice tvrdí, že bez požadovaného určení je její právní postavení nejisté, ve skutečnosti jí však jde o určení, zda smlouvami založený právní vztah trvá či nikoli. Odvolací soud akcentoval, že posouzení účinnosti výpovědi má pro posouzení sporného právního vztahu pouze povahu předběžné otázky, kterou lze řešit v řízení na plnění nebo v řízení na určení práva nebo právního vztahu. Požadované určení by nejistotu v právním postavení žalobkyně neodstranilo, neboť rozhodnutím soudu o neúčinnosti výpovědí by nebyl vyřešen komplexně celý právní vztah mezi účastníky; nepředešlo by se tak dalším případným navazujícím sporům. Odvolací soud uzavřel, že žaloba, která neumožní vyřešit celý právní vztah účastníků, nemůže být pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení úspěšná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) téhož právního předpisu.
Dovolatelka, ztotožňujíc se se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti výpovědí, které tak nemohly založit zamýšlené právní účinky, odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval otázkou, zda výpovědi ze smluv byly dostatečně a určitě odůvodněné a účinné, nýbrž se pouze zaměřil na otázku existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Podle přesvědčení dovolatelky jsou obě výpovědi neúčinné pro jejich neurčité odůvodnění; není v nich totiž uvedeno, kteří její konkrétní zaměstnanci se dopustili tvrzeného hrubého porušení pracovní kázně a ani k jakému konkrétnímu porušení smluv o ostraze objektu z její strany došlo. Dále poukazuje na to, že v samotných smlouvách, které koncipovala žalovaná, není popsáno, jaké intenzity musí porušení pracovní kázně dosáhnout, aby mohlo být kvalifikováno jako hrubé. Dovolatelka nepopírá možnost smlouvy vypovědět, brání se však neurčitému odůvodnění výpovědí a tím i nekorektnímu a účelovému přístupu ze strany žalované, jejímž jediným cílem bylo zkrátit výpovědní lhůtu ze tří měsíců na jeden měsíc. Záměr žalobkyně byl rovněž jediný, a to napadnout účinnost nedostatečně odůvodněných výpovědí, aby získala tříměsíční výpovědní lhůtu, která jí náleží. Pokud by tak neučinila a strpěla by takové výpovědi, ohrozila by tím svou dobrou pověst i u potenciálních smluvních partnerů, neboť implicitně z takového výpovědního důvodu vyplývá, že žalobkyně porušila smluvní povinnosti, nedostála svým závazkům a je tedy nespolehlivý partner.
Dovolatelka i nadále trvá na podané žalobě, která podle jejího přesvědčení vytváří pevný základ pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky a jejímž účelem nebylo dosáhnout trvání právního vztahu do konce sjednané doby, nýbrž vyhnout se výpovědi, odůvodněné pro žalobkyni likvidačním způsobem.
Dovolatelka uzavírá, že odvolací soud při řešení otázky naléhavého právního zájmu pochybil, jelikož „institut naléhavého právního zájmu nebyl zohledněn ve všech možných aspektech, jež tento ve skutečnosti skýtá.“ Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení neúčinnosti výpovědí ze smluv o ostraze objektu není dán.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Odvolací soud, vycházeje z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k otázce naléhavého právního zájmu u určovacích žalob, jejíž některé závěry popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, dovodil, že posouzení účinnosti výpovědí ze smluv o ostraze objektu má pro posouzení sporného právního vztahu žalobkyně pouze povahu předběžné otázky a požadované učení by nejistotu v jejím právním postavení neodstranilo. S tímto jeho právním závěrem se dovolací soud ztotožňuje.
Naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán podle konstantní judikatury soudů (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí, dále též již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21) zejména tehdy, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Jestliže však k porušení práva již došlo a je tedy možno žalovat na splnění povinnosti, která z porušení práva vyplývá, nemá preventivní ochrana poskytovaná jinak podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. žádný smysl. Proto žaloba domáhající se určení podle tohoto ustanovení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř.
Žaloba o určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. však není zpravidla opodstatněna ani tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Nejvyšší soud tak ve svém rozsudku uveřejněném pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (odkazujícím na rozsudek ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996, strana 113) uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. K témuž závěru se přihlásil v rozsudku ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2005, pod číslem 29, v němž se zabýval naléhavým právním zájmem na určení neplatnosti výpovědi z nájmu, uvedl-li, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Ze stejných závěrů vycházejí též další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek uveřejněný pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, řešící naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zástavní smlouvy, rozsudek ze dne 31. března 2008, sp. zn. 33 Odo 693/2006, posuzující naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, a rozsudek ze dne 25. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 2851/2007, jenž se týká smlouvy o postoupení pohledávek. V usnesení ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 32 Cdo 5127/2008, pak Nejvyšší soud podpořil uvedený závěr argumentací, že skutečnost, zda výpověď smlouvy je či není platná, sama o sobě nestaví na jisto, zda tu právní vztah založený smlouvou je či není (zda existuje právní důvod způsobilý založit právní vztah a zda tento právní vztah trvá). Není totiž vyloučeno, že v době rozhodování soudu již právní vztah mezi účastníky neexistuje či doznal změn, k čemuž mohlo dojít například dohodou účastníků, zánikem věci apod.
Právní názor, že pokud je možno žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti příslušného právního úkonu, neboť otázka platnosti právního úkonu má ve vztahu k otázce existence práva nebo právního vztahu otázku povahy předběžné, shledal ústavně konformním i Ústavní soud ve svých rozhodnutích, na něž již odkázal v napadeném rozhodnutí odvolací soud.
Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v posuzované věci. Dovodil-li proto odvolací soud v souladu s konstantní soudní judikaturou, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení není dán se zdůvodněním, že rozhodnutím soudu o neúčinnosti smluv (zřejmě míněno výpovědí ze smluv) by nebyl vyřešen komplexně celý právní vztah mezi účastnicemi a nepředešlo by se tak jejich dalším navazujícím vzájemným sporům, a proto podání takové žaloby nemůže být úspěšné, nelze mu žádné právní pochybení vytýkat. S ohledem na závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu se pak nemůže soud zabývat ani otázkou (ne)platnosti výpovědí či jejich (ne)účinnosti. Vytýká-li proto dovolatelka odvolacímu soudu, že se vůbec nevypořádal s otázkou, zda výpovědi ze smluv byly dostatečně a určitě odůvodněné a účinné, nýbrž se pouze zaměřil na otázku existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, je tato její námitka neopodstatněná.
Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, a proto dovolání žalobkyně bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. srpna 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu