ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.34.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 34/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J. V. , zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalované MVV Energie CZ a. s. , se sídlem v Praze 5, Kutvirtova 339/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 49 68 54 90, zastoupené Dr. Vítem Horáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 5, o zaplacení částky 12,799.031,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 213/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2009, č. j. 2 Cmo 6/2009-177, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2009, č. j. 2 Cmo 6/2009-177, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 22 Cm 213/2006-157, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 22 Cm 213/2006-157, jímž Městský soud v Praze podle ustanovení §106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) řízení zastavil.
Odvolací soud vyšel z toho, že mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanou jako kupující byla uzavřena 1. července 2001 kupní smlouva na dodávky těžkého topného oleje (dále jen „kupní smlouva“), z níž žalobce uplatňuje právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 12,799.031,- Kč. Následně byla mezi účastníky (17. února 2006) uzavřena dohoda o narovnání (dále jen „dohoda“) podle ustanovení §585 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jejímž předmětem bylo mimo jiné vypořádání nároků žalobce na úhradu smluvních pokut z kupní smlouvy. V bodě 11 dohody si smluvní strany sjednaly, že všechny spory, které vzniknou z této dohody nebo v souvislosti s ní, budou s vyloučením pravomoci obecných soudů rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení před senátem složeným ze tří rozhodců zapsaných v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu České republiky, se sídlem v Praze, identifikační číslo 26 67 50 48, jmenovaným v souladu s jednacím řádem a dalšími pravidly tohoto rozhodčího soudu.
Žalovaná uplatnila námitku podle ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř., že věc má být podle dohody projednána v řízení před rozhodci, podáním ze dne 18. října 2006, označeným jako „doplnění podání“, jímž doplnila neodůvodněný odpor proti platebnímu rozkazu, který podala 4. října 2006. Odvolací soud odkázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 18. července 2008, č. j. 2 Cmo 34/2008-153, kterým změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 22 Cm 213/2006-123, tak, že námitka nedostatku pravomoci soudu vznesená žalovanou podáním ze dne 18. října 2006, se nezamítá, když ji nelze považovat za opožděně uplatněnou. Tento svůj závěr odvolací soud odůvodnil tím, že námitku podle ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. může žalovaný uplatnit, stejně jako námitku místní nepříslušnosti soudu, nejpozději při prvním úkonu ve věci. Prvním procesním úkonem žalované ve věci samé však není podání odporu proti platebnímu rozkazu, ale až úkon, který jí přísluší po podání odporu. Uplatnila-li žalovaná námitku, že věc má být podle ujednání v dohodě projednána před rozhodci v podání z 18. října 2006, uplatnila ji včas.
Odvolací soud uvedl, že účastníci si v dohodě upravili výslovně práva z kupní smlouvy mezi nimi sporná a pochybná, přičemž šlo i o nároky na zaplacení smluvní pokuty. Podle §585 odst. 2 obč. zák. je dosavadní závazek nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání. Důsledkem uzavření dohody je i to, že se nelze domáhat plnění z původního závazku, a proto je i tento spor sporem, na který se sjednaná rozhodčí doložka vztahuje. S odkazem na ustanovení 7 odst. 1 o. s. ř. a §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“) odvolací soud uzavřel, že ujednáním v bodě 11 dohody byla založena pravomoc rozhodců k projednání a rozhodnutí věci.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobce, že v „totožné“ věci rozhodoval již Obvodní soud pro Prahu 3, resp. Městský soud v Praze, a nedostatek své pravomoci neshledal, odkazuje na ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř., s tím, že soud tuto překážku nezkoumá z úřední povinnosti, ale pouze k námitce žalovaného; jinak věc projedná. Žalobce přitom netvrdil, že v označeném řízení byla námitka nedostatku pravomoci žalovanou rovněž uplatněna.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje v závěru o včasnosti žalovanou vznesené námitky nedostatku pravomoci obecných soudů. Podle ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. soud zkoumá takovou námitku jen tehdy, byla-li žalovaným uplatněna již při prvním úkonu ve věci samé. Prvním úkonem žalované ve věci samé bylo podání odporu proti platebnímu rozkazu, při němž však námitku nedostatku pravomoci soudu k projednání věci neuplatnila. Učinila tak až následně v podání z 18. října 2006. Soud měl proto námitku zamítnout pro její opožděnost.
Dovolatel dále namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily právní vztahy, na které se rozhodčí doložka vztahuje. Dohoda byla uzavřena až poté, co žalobci vznikly žalobou uplatněné nároky z kupní smlouvy. Účelem rozhodčí doložky obsažené v dohodě nebylo založení pravomoci rozhodců rozhodovat o sporech z jiného smluvního vztahu, tedy z již existující kupní smlouvy, ale pouze a jen spory vzniklé z této dohody, což plyne i z jejího jazykového vyjádření.
Odvolacímu soudu, i soudu prvního stupně, zároveň vytýká, že nepřihlédl k absolutní neplatnosti rozhodčí doložky, která včetně způsobu určení rozhodců v ní, neodpovídá základním podmínkám vyplývajícím ze zákona o rozhodčím řízení. V té souvislosti dovolatel poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008 (uveřejněné pod číslem 45/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007.
Proto navrhuje, aby byla rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009.
Dovolání je - oproti chybnému poučení odvolacího soudu - přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. obdobně závěry usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 37/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a je i důvodné.
Podle ustanovení §7 zákona č. 216/1994 Sb. rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny (odstavec 1 věta první). Nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce (odstavec 2).
Podle ustanovení §13 zákona č. 216/1994 Sb. stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odstavec 1) a mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odstavec 2).
Rozhodovací praxe soudů v otázce, zda si mohou strany platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným (ať již žalující stranou či třetí osobou) ze seznamu rozhodců vedeného subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných tímto subjektem, byla nejednotná. Sjednocena byla až usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (které je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soud), jímž byl přijat a odůvodněn závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. K tomuto právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 31. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 4923/2010 či usnesení ze dne 10. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2011 (in www.nsoud.cz).
Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, vychází z opačného právního názoru než je ten, jenž byl shledán správným Nejvyšším soudem. Závěr odvolacího soudu o platnosti posuzované rozhodčí doložky tudíž nemůže obstát a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Za tohoto stavu by bylo nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné podrobit dovolacímu přezkumu též závěr o tom, na jaký okruh právních vztahů mezi účastníky se rozhodčí doložka vztahuje.
Výhrada nesprávného posouzení včasnosti uplatnění námitky podle ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. není důvodná. Bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí ze dne 21. března 1955, sp. zn. Ncd 393/55, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/1955, učinil a odůvodnil závěr (k včasnosti námitky místní nepříslušnosti soudu), jenž je použitelný i za stávající právní úpravy při výkladu ustanovení §106 odst. 1 věty první o. s. ř. (a na který dovolací soud v podrobnostech odkazuje), že odpor proti platebnímu rozkazu není prvním procesním úkonem žalovaného, při kterém by žalovaný musel přednést námitku nepříslušnosti soudu, aby se tak stalo včas, a že prvním procesním úkonem žalovaného v uvedeném smyslu je až jeho první procesní úkon, který mu přísluší v řádném řízení, do kterého byla věc v důsledku jeho odporu převedena. K tomuto názoru se přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 1455/2006 (in www.nsoud.cz), v němž dovodil, že prvním procesním úkonem, který účastníku přísluší ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 o. s. ř., není odpor proti platebnímu rozkazu; byl-li účinkem podaného odporu platební rozkaz zrušen, zůstává žalovanému zachována námitka místní nepříslušnosti nejpozději do okamžiku prvního procesního úkonu, kterým se na soud obrací po zrušení platebního rozkazu. Z tohoto názoru vychází rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 1164/2009 (in www.nsoud.cz), v němž bylo vyloženo, že byť byl v citovaných rozhodnutích učiněn v souvislosti s posouzením včasnosti námitky nedostatku místní příslušnosti, má tento závěr širší dosah. Jde o definici prvního procesního úkonu účastníka v případě, že ve věci bylo rozhodnuto platebním rozkazem. Není tu důvodu, proč by se tento názor neměl uplatnit též při výkladu ustanovení §106 odst. 1 věty první o. s. ř., jež je ve vztahu k mezím procesní aktivity účastníka řízení postaveno na obdobné konstrukci - v obou případech je účastník ve svém právu namítat příslušnou překážku řízení omezen v tom směru, že musí námitku učinit při prvním procesním úkonu. Jestliže citovaná judikatura nepovažuje při posouzení včasnosti námitky nedostatku místní příslušnosti odpor proti platebnímu rozkazu za první úkon, který účastníku přísluší, pak tím spíše nelze odpor považovat za první úkon účastníka ve věci samé.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu