ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.3546.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3546/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce Ing. J.V ., zastoupeného JUDr. B. Z., advokátem proti žalované V. S ., o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 517/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2008, č. j. 28 Co 10/2007-98, takto:
I Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. dubna 2008, č. j. 28 Co 10/2007-98, Krajský soud v Brně změnil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. října 2006, č. j. 4 C 517/2001-66 (v pořadí druhý), jímž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 23.432,- Kč od 18. března 1997 do zaplacení, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 23.432,- Kč od 18. března 1997 do 6. července 2006 a z částky 22.432,- Kč od 7. července 2006 do zaplacení, jako smluvené úroky za prodlení se zaplacením kupní ceny ve výši 23.432.- Kč za zboží, které jí žalobce dodal na základě dvou objednávek ze dne 24. ledna 1997, vyúčtované fakturou splatnou dne 17. března 1997, když oproti rozsudku soudu prvního stupně zohlednil platbu žalované ve výši 1.000.- Kč ze dne 3. července 2006.
Dovolání žalované proti tomuto rozsudku není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť jím rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změněno nebylo v posouzení okolností významných pro rozhodnutí, ani pokud jde o rozsah práv a povinností stanovených účastníkům řízení. Jeho přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rovněž není dána, poněvadž nebylo potvrzeno rozhodnutí, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí jednak v posouzení otázky promlčení, tvrdíc, že promlčecí doba začala běžet nikoliv od splatnosti žalobcem vystavené faktury, ale již od převzetí zboží, a žalované nároky jsou tudíž promlčeny, a jednak namítajíc nesprávné právní posouzení otázky jí tvrzené neplatnosti dohody o výši úroků z prodlení pro rozpor s dobrými mravy a pro nedostatek písemné formy. Uplatněné dovolací námitky však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Pokud jde o posouzení promlčení žalobcových nároků, nemá odvolací soud žádný důvod odchýlit se od právního názoru vyjádřeného v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 1183/2003, uveřejněného pod číslem 26/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s nímž je v souladu i napadené rozhodnutí, a podle něhož ustanovení §450 odst. 1 věty první obch. zák. upravuje vznik povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu a nikoliv splatnost kupní ceny. Dodání zboží tedy není okamžikem vzniku nároku na zaplacení jeho kupní ceny, ale v souladu s ustanovením §340 odst. 1 obch. zák. okamžikem vzniku práva prodávajícího o její zaplacení kupujícího požádat, nevyplývá-li z kupní smlouvy něco jiného, a povinnost kupujícího kupní cenu zaplatit vzniká podle druhého odstavce téhož ustanovení na základě výzvy prodávajícího ve lhůtě v ní určené. Teprve není-li kupní cena po výzvě zaplacena lze důvodně žalovat o její zaplacení a tehdy rovněž počíná běh promlčecí doby.
Zásadní právní význam nelze přičíst ani závěru odvolacího soudu, že sjednaná výše úroků z prodlení 0,5 % denně není v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 30. července 1997, sp. zn. III. Odon 20/96, uveřejněném v příloze časopisu Právo a podnikání č. 10/1997 na str. IV. formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého řádné a včasné plnění závazku, tedy i včasné placení, je jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku a zdůraznil, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení nelze obecně pro všechny případy vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a hodnoty zajišťovaného závazku. Ve svých dalších rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 26. září 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2005, pak dospěl k závěru, že dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Vždy pak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že porušení zásad poctivého obchodního styku je nutno zkoumat individuálně ve vazbě na jeho konkrétní okolnosti. Přitom je třeba se zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován. Totéž ostatně vyplývá i z rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1022/2004, jehož závěrů se žalovaná dovolává. Přehlédnout nelze ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006, podle něhož smluvní pokuta sjednaná ve výši 2,2 % týdně z dlužné částky nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové újmy vůči dlužníkovi pro případ nesplnění zajištěné povinnosti a na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka.
V obou případech jde tedy o otázky, jejichž řešením se již Nejvyšší soud zabýval a od jehož rozhodovací praxe se odvolací soud neodchýlil, když uzavřel, že záleželo jen na žalované,do jaké výše její dluh doroste, za situace, kdy samotná výše dlužné částky nebyla nijak vysoká a žalovaná nevyužila nabídky poskytnuté v upomínce žalobce ze dne 20. března 1998 (tedy rok po splatnosti), že pokud neprodleně svůj dluh zaplatí, úroky z prodlení po ní žalobce požadovat nebude.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí by mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však v této věci nejde. Námitkou žalované, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, protože dohoda o úrocích z prodlení nebyla sjednána v písemné formě, se dovolací soud nemohl zabývat, protože dovolání lze z tohoto důvodu podat pouze, je-li přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., a nikoliv – jako v této věci – podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (a námitka by nebyla ani důvodná, protože jde o úroky z prodlení, kde zákon písemnou formu dohody na rozdíl od smluvní pokuty nepřikazuje). Tvrzená skutečnost byla nadto nově uplatněna teprve v dovolacím řízení, a tedy v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř.
Lze proto uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobci jeho náklady řízení. Žalobce si sice pro dovolací řízení sjednal zastoupení advokátem a jeho prostřednictvím se k dovolání vyjádřil, dovolací soud však s ohledem na obsah i rozsah tohoto podání nepokládá takto případně vzniklé náklady za potřebné k účelnému uplatňování a bránění práva.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu