ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3566.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3566/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Modré pyramidy stavební spořitelny, a.s ., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128, č. p. 222, PSČ 120 21, identifikační číslo osoby 60 19 28 52, proti žalované Z. B ., zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 345/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2011, č. j. 22 Co 963/2011-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích označenému v záhlaví, jíž byl potvrzen přisuzující výrok rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. ledna 2011, č. j. 7 C 345/2009-116, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky ve věci samé stejně - žalobě vyhověl). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku potvrzujícím přisuzující výrok ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v ustanovení §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Dovolatelkou zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení námitky neúčinnosti smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního uzavřené mezi žalobkyní a zůstavitelkou R. M. a námitky nesplnění podmínek pro výplatu úvěru, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá, neboť závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007 (jež je veřejnosti, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále zmíněná, k dispozici na jeho webových stránkách), Nejvyšší soud dovodil, že ujednání, kterým byla účinnost smlouvy o úvěru vázána na splnění podmínky předložení příslušných listin, slouží k ochraně banky potud, že před doložením těchto listin nemohl dlužník nárokovat vyplacení peněžních prostředků podle smlouvy o úvěru, což však nic nemění na skutečnosti, že plnění poskytnuté bankou za této situace je smluvním plněním. V usnesení ze dne 28. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1371/2005, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že převedla-li banka peněžní prostředky z úvěrového účtu na běžný účet dlužníka a poskytla tak úvěr v době, kdy smlouva byla platná a kdy je podle smlouvy poskytnout měla, nešlo o plnění bez právního důvodu, i když nedošlo k poskytnutí sjednaného zajištění, neboť jeho sjednání mělo sloužit k ochraně banky, aby peněžní prostředky mohla vyplatit poté, kdy bude poskytnuto dohodnuté zajištění pohledávky. K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Odo 997/2006, a ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 1041/2011. V rozsudku ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4578/2008, uzavřel, že poskytla-li banka dlužníku úvěr dříve, než k tomu byla podle smlouvy o úvěru povinna, nezpůsobuje to neplatnost smlouvy o úvěru.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky, že smlouva o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření je ve vztahu ke smlouvě o stavebním spoření závazkem vedlejším a že bez ní nemůže obstát. Dovolatelka přehlíží, že její závazek zaplatit dluh ze smlouvy o překlenovacím úvěru uzavřené mezi žalobkyní a zůstavitelkou R. M. je založen ustanovením §470 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a správnost tohoto závěru odvolacího soudu nezpochybnila.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohla založit rovněž dovolatelčina kritika závěru odvolacího soudu o povinnosti platit zákonné úroky z prodlení od 1. května 2009 do zaplacení, tvrdí-li, že zákon jednoznačně omezuje odpovědnost dědice za dluhy do výše ceny nabytého dědictví. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. června 2011, sp. zn. 33 Cdo 2409/2009, vyložil, že odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele je omezena ustanovením §470 obč. zák. Nezávisí na tom, zda konkrétní dluh byl zahrnut do pasiv dědictví v řízení o dědictví, či nikoliv. Dědici dlužníka jsou povinni zaplatit úroky z prodlení za dobu do smrti dlužníka jen v tom rozsahu, v jakém po připočtení k dluhu, který na ně přešel, nepřevyšují cenu nabytého dědictví. Avšak úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel. Dědici dlužníka jsou proto povinni k jejich zaplacení bez omezení vyplývajícího z ustanovení §470 obč. zák. Zákonné úroky z prodlení za dobu od 1. května 2009 do zaplacení jsou sankcí za prodlení dovolatelky jako jediné dědičky s úhradou dluhu zůstavitelky.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku o nákladech řízení, není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání směřující proti těmto výrokům podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť v této části jí nebyla napadeným rozhodnutím způsobena žádná újma odstranitelná tím, že dovolací soud v této části rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138). V tomto rozsahu bylo proto dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu