ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.386.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 386/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalované P. s. Ú. n. L. a. s., zastoupené JUDr. K. F., advokátem o zaplacení 893.710,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 79/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č. j. 5 Cmo 265/2006-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č. j. 32 Cm 79/2003-104, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 505.625,- Kč s 15,4 % úrokem z částky 500.000,- Kč od 25. 7. 2001 do 25. 8. 2001, s 35,4 % p. a. úrokem z částky 500.000,- Kč od 26. 8. 2001 do zaplacení a s 15,4 % p. a. úrokem z částky 5.625,- Kč od 7. 4. 2004 do zaplacení (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Předmětem řízení byl nárok ze smlouvy o převzetí bankovní záruky ze dne 11. 8. 1998, uzavřené mezi I., a. s. a žalovanou, ve vztahu ke smluvnímu partnerovi žalované ze smlouvy o dílo z 4. 11. 1996, č. 4141/96, O. a. a o. š. Ú. L.. Vymáhaná pohledávka přešla při prodeji podniku na základě smlouvy z 19. 6. 2000 na Československou obchodní banku, a. s. a dále na základě postupní smlouvy z 16. 1. 2003 na Č. k. a., tj. žalobkyni.
Soud prvního stupně dovodil, že vyplacení bankovní záruky věřiteli dne 25. 7. 2001 bylo oprávněné, v souladu s obsahem záruční listiny, odpovídající smlouvě uzavřené mezi bankou a žalovanou a bance tudíž vznikl nárok na zaplacení vyplacené záruky 500.000,- Kč a na zaplacení poplatku podle smlouvy ve výši 4,5 % p. a. Nárok na úroky za poskytnutí záruky a na úroky z prodlení ve smluvní sazbě 20 % p. a. z poskytnuté záruky, z dlužného poplatku i z dlužného úroku za poskytnutí záruky, však shledal soud oprávněným jen zčásti, v jakém jej přiznal.
K odvolání žalobkyně a odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví, že napadený rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně úroků z prodlení 20 % z částky Kč 5.625,- za dobu od 25. 7. 2001 do 6. 4. 2004 a úroků z prodlení 4,6 % z částky 5.625,- Kč za dobu od 7. 4. 2004 do zaplacení se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni i toto příslušenství (výrok I.), v ostatním napadený rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud co do merita věci vyšel ze zjištění, která na základě jím provedeného dokazování učinil soud prvního stupně a zopakoval dokazování písemnými důkazy, jmenovitě smlouvou o převzetí záruky z 11. 8. 1998, bankovní zárukou z 12. 8. 1998 a písemnou výzvou O. a. a o. š. v Ú. L. z 24. 6. 2001.
Odvolací soud aplikoval ustanovení §313 an. obch. zák.o bankovní záruce. Pokud žalovaná namítala, že beneficient neměl podle smlouvy o dílo právo žádat o výplatu bankovní záruky, podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně právem odmítl touto námitkou zabývat, přičemž poukázal na ustanovení §316 odst. 1 a §317 obch. zák. Odvolací soud vedle jazykového výkladu akcentoval i výklad logický a dospěl k závěru, že výzva beneficienta se v daném případě „nevymyká tomu, co je v záruční listině uvedeno“ a „Č. při výplatě záruky ani z tohoto hlediska nepochybila“. Závěr soudu prvního stupně, že banka má právo na regres za vyplacenou záruku, je tedy podle odvolacího soudu správný.
Správně pak soud prvého stupně podle mínění odvolacího soudu poukázal na to, že i kdyby uspokojený požadavek beneficienta byl v rozporu se smlouvou o dílo, není to otázkou poměru beneficienta či žalobkyně k bance, ale je to věcí vypořádání podle §321 odst. 4 obch. zák. jak nároku příkazce proti beneficientovi na vydání neoprávněně získaného plnění prostřednictvím záruky, tak i nároku na náhradu škod, které by příkazci případně vznikly; to vše však za předpokladu, že příkazce banku, která bankovní záruku proplatila, uspokojil.
Pokud pak žalovaná v řízení před odvolacím soudem zpochybnila výši běžných úroků, podle názoru odvolacího soudu proměnlivá sazba úroků sjednána ve smlouvě nebyla.
K otázce úroků z prodlení z nezaplacené části odměny (poplatku) za vystavení záruky měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně zřejmě přehlédl speciální dohodu o úroku z prodlení v čl. 5 písm. b) smlouvy a proto dovodil, že žalobkyni náleží sazba úroků ve výši 20 % a nikoliv úroky z prodlení jen v sazbě zákonné. Pokud jde o počátek úročení, vyložil soud prvního stupně dohodu o splatnosti zřejmě tak, že je vázána na vyúčtování. Podle odvolacího soudu však v čl. 5 písm. a) smlouvy byla sjednaná splatnost k počátku běžného čtvrtletí bez jakékoli modifikace vyúčtováním. Za této situace měla žalobkyně nárok na úroky z prodlení nejméně od data, od kdy je požaduje, když poslední splátka poplatku musela být nutně splatná ještě před vyplacením záruky (poté již právo nevzniklo).
Co do úroků z prodlení z běžných úroků neshledal odvolací soud důvod odchýlit se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 31 Odo 101/2002, z něhož vyšel soud prvního stupně, že takové úročení možné není.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil k odvolání žalobkyně napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 o. s. ř. pouze ohledně malé části úroků z prodlení z poplatku za vystavení záruky, tj. z částky Kč 5.625,-. V ostatním neshledal odvolání obou účastníků důvodná a proto napadený rozsudek v tomto rozsahu podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná s tím, že odvozuje přípustnost dovolání z §237 odst. 1 písm. c) ve vazbě na odst. 3 téhož ustanovení o. s. ř. Právní otázku zásadního významu spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí přisoudilo podružný význam jazykovému vyjádření právního úkonu, v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1033/2004, podle něhož je soud povinen na základě provedeného dokazování posoudit, jaká byla skutečná vůle účastníků, především z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem lze zjišťovat pouze obsah úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Soud obsah vůle účastníků nezjišťoval, použil výraz „logika věci“, který však blíže ve vztahu v této kauze nerozebral, za použití §35 obč. zák. a §266 obch. zák.
Dovolatelka zdůrazňuje, že určující v daném případě je závěr soudu, že textace výzvy beneficienta ze záruky, které zakládala její proplacení, byla dostačující. Takové posouzení výzvy odvolacím soudem však bylo nesprávné, bylo nutno ji posoudit nejen z hlediska jazykového, ale i logického a systematického, přičemž bylo třeba objasnit a vyložit projev vůle účastníků při uzavírání smlouvy o poskytnutí záruky. Zajisté nebylo vůlí žádného z účastníků, aby beneficient posuzoval postup při odstraňování reklamovaných vad a inkasoval záruku svévolně. Beneficient měl výzvu formulovat v souladu se záruční listinou tak, že dodavatel stavby (tj. dovolatelka) nesplnil některou ze svých povinností odstranit záruční vady. Výklad vůle účastníků nemůže být v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením; otázka jazykového vyjádření je v daném případě otázkou zásadního právního významu.
Dovolatelka opětovně cituje znění ustanovení smlouvy o převzetí záruky, záruční listiny a výzvy beneficienta. Tato výzva měla obsahovat, které konkrétní povinnosti nebyly splněny a v jakém ohledu. Tyto podmínky splněny nebyly a banka neměla záruku beneficientovi proplatit. Beneficient pak neměl právo žádat vyplacení záruky.
Dovolatelka akcentuje, že beneficient neměl nárok na vyplacení podle záruční listiny, neboť ta určovala vztah banky a beneficienta. Beneficient musel za účelem splnění záruky tvrdit nikoli to, že k plnění nedochází, nýbrž že k plnění nedošlo (tj. vid dokonavý). Kromě toho banka zaplatila, aniž zkoumala, zda je důvod placení podle textu záruční listiny.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dospěl k nesprávným závěrům proto, že nehodnotil důkazy správně v jejich vzájemné souvislosti.
Dovolatelka navrhuje, aby oba rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání má napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1), se musel nejprve zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovolání lze podat proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ů 236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě co do merita věci (tj. co do jistiny jako základu nároku ve věci samé) přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [o takový případ tu nejde] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Této přípustnosti se také dovolatelka výslovně dovolává.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje, její kritiku nesprávného výkladu smluvních ustanovení a právních úkonů, jakož i aplikace ustanovení o výkladu právních úkonů v §35 obč. zák. a §266 obch. zák. je možno subsumovat pouze pod přípustnost dovolání pro řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.
V tomto směru jsou rozhodná následující skutková zjištění soudů prvního stupně a odvolacího, která nebyla v dovolání zpochybněna a z nichž dovolací soud vychází:
1) ve smlouvě o převzetí záruky ze dne 11. 8. 1998 č. 204898 B Z 038 uzavřené mezi I. a p. b., a. s. a P. s. Ú. L. a. s. (žalovanou) I. převzala v bodě 1,3 a 4 za klienta záruku 500.000,- Kč do 12. 8. 2003 v případě, že příjemce záruky písemně vyzve I. k plnění ze záruky v souladu se záruční listinou a jejími podmínkami,
2) ze záruční listiny za dne 12. 8. 1998 převzaté I. a. s. z příkazu žalované vůči beneficientovi O. a. a o. š. Ú. L. na určitou dobu do 12. 8. 2003, na základě uzavřené smlouvy o dílo, neodvolatelná záruka do částky 500.000,- Kč, na první písemnou výzvu a písemné prohlášení klienta, že P. s. nesplnily své povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo a v jakém ohledu své povinnosti nesplnily,
3) z písemné výzvy beneficienta ze dne 24. 6. 2001 vůči I. a. s., obsahující prohlášení, že „P. s. neplní své povinnosti ze smlouvy o dílo č. 4141/96 v povinnosti odstraňování vad z reklamačního řízení“, přičemž „opakovaně reklamované vady nejsou odstraňovány z důvodu nedostatku kapacitních a finančních možností firmy P. s. Ú. L. a.s. Reklamované vady jsou natolik závažné, že jejich neodstraňování devastuje prostory objektu a ohrožují jeho bezpečný provoz.“
Nejvyšší soud pokládá právní závěry, které z těchto skutkových zjištění učinil odvolací soud (i soud prvního stupně), za správné, v souladu s pravidly právního výkladu ve smyslu §35 obč. zák. a §266 obch. zák. Odvolací soud vyložil rozhodná ustanovení výše vypočtených právních úkonů za použití gramatického i logického a systematického výkladu, aniž by mu bylo možno vytknout pochybení, zejména takové, že by tu či onu metodu právního výkladu upřednostnil na úkor jiné metody.
Dovolací soud se ztotožňuje zvláště s rozhodujícím závěrem, že výzva beneficienta byla učiněna v souladu se záruční listinou na základě bankovní záruky podle §313 an. obch. zák., zejména pak §316 odst. 1 obch. zák. Tato výzva byla dostatečně určitá a korespondovala s podmínkami, určenými v záruční listině v návaznosti na smlouvu o dílo. Není rozhodné, že při vytýkaném porušení povinnosti – neodstranění reklamovaných vad – byl použit u sloves vid nedokonavý, resp. že výzva byla formulována jako poukaz na souhrn neodstraněných vad. Všem stranám, zúčastněným na předmětných závazkových vztazích, muselo být zřejmé, oč konkrétně jde, pokud se jedná o existenci reklamovaných vad.
Nelze proto dospět k závěru, že právní výklad dotčených úkonů, provedený odvolacím soudem, je v rozporu s hmotným právem a dovolací soud proto dovolání do výroku II. napadeného rozhodnutí jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.).
Pokud jde o dovolání směřující proti výroku I. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, je sice v tomto směru dovolání obecně přípustné, protože jde o rozhodnutí, jímž se v této části rozhodnutí soudu prvního stupně mění (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), avšak dovolatelka vůbec nespecifikovala, v čem je výrok o dalších přiznaných úrocích z prodlení z poměrně nepatrné částky jistiny 5.625,- Kč nesprávný a z jakého důvodu. Přitom dovolací soud může přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Takové doplnění dovolatelka neučinila.
Nejvyšší soud proto i v tomto rozsahu dovolání odmítl (§43 odst. 2 ve vazbě na §243c o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, přičemž žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu