ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.4263.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 4263/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce L. Č. r., s.p., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem, proti žalované O. t. a.s., zastoupené JUDr. P. R., advokátem, o 125.956,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 635/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2008, č. j. 6 Cmo 176/2006-276, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2008, č. j. 6 Cmo 176/2006-276, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. června 2004, č. j. 28 Cm 635/99-171, Krajský soud v Plzni uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 14.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 23 % od 27. října 1998 do zaplacení (výrok I.), ohledně částky 125.956,- Kč s 23% úroky z prodlení od 27. října 1998 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu v řízení, v němž se žalobce jako subjekt pověřený správou státních lesů domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 139.956,- Kč s 23% úroky z prodlení od 27. října 1998 do zaplacení z titulu náhrady škody na lesních porostech ve vlastnictví státu způsobené emisemi v roce 1996.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná v roce 1996 produkovala emise (510,333 tun SO2), které způsobily škodu na lesních porostech, jež byly žalobci státem svěřeny jako osobě k tomu pověřené s právy a povinnostmi vlastníka dle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb. (lesní zákon). Uvedl, že činnost žalované je v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce, a žaloba je tak důvodná co do základu. Výše žalobcem vyčíslené škody však nebyla shledána za prokázanou. Znalec RNDr. J. H. jmenovaný soudem totiž zásadně zpochybnil žalobcem použitou metodiku, protože vznik škod na lesních porostech je dlouhodobý jev souvisící s mnoha faktory, kdežto žalobce určil výši škody pouze podle výsledků vlastních výpočtů a rozptylové studie a v úvahu vzal pouze emise SO2. V zásadě totéž uvedl ve své svědecké výpovědi znalec Prof. Ing. R. M., CSc., zpracovatel znaleckého posudku, z jehož závěrů žalobce vycházel.
Soud prvního stupně poté uzavřel, že výši škody nelze na základě provedených důkazů zjistit, a určil ji proto sám v souladu s ustanovením §136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) částkou 14.000,- Kč, v níž žalobě vyhověl, a ve zbytku ji zamítl.
Rozsudek byl k odvolání žalobce v zamítavé části a navazujících výrocích usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2005, č. j. 6 Cmo 289/2004-185 zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Postup soudu prvního stupně, který určil výši náhrady škody úvahou, označil odvolací soud za předčasný, a soudu prvního stupně vytkl, že dostatečně nehodnotil důkazy, z nichž výše škody naopak vyplývala.
Soud prvního stupně poté, co podstatně doplnil dokazování, rozsudkem ze dne 8. března 2006, č. j. 28 Cm 635/99-232, žalobu v částce 125.956,- Kč spolu s 23% úrokem z prodlení od 27. října 1998 do zaplacení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky II. a III.), protože ani po doplnění dokazování neshledal důvody ke změně svého právního názoru, že výši škody nelze určit jinak, než odhadem.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. června 2008, č. j. 6 Cmo 176/2006-276, k odvolání žalobce napadené rozhodnutí změnil tak, že zavázal žalovanou k zaplacení částky ve výši 125.956,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 27. října 1998 do zaplacení (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu (druhý a třetí výrok). Podle odůvodnění rozsudku odvolací soud vyšel ze závěrů znaleckých posudků Prof. Ing. R. M., CSc., RNDr. Ing. F. P. a RNDr. P. H., které prokazovaly důvodnost žalobcova nároku, zatímco znalecký posudek RNDr. J. H. není pro věc významný, protože byl zpracován až v roce 2003, a znalec nadto nečinil ani žádný odhad výše škody. Znalec Prof. Ing. M. v rámci svého výslechu sice uvedl, že změnil svůj názor tak, že imise SO2 nejsou rozhodujícím faktorem poškozování lesů, závěry svého znaleckého posudku vztahujícího se k roku 1996 však nezpochybnil. V dané věci byl základem pro právní posouzení znalecký posudek RNDr. P. H., jehož závěry nebyly zpochybněny ani posudkem Č., předloženým v průběhu odvolacího řízení žalovanou. Žalobce tedy podle odvolacího soudu prokázal, že mu v roce 1996 vznikla škoda ve výši částky požadované žalobou, a nebyl proto na místě postup dle ustanovení §136 o. s. ř. a určení výše škody odhadem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody vymezila podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b), a odst. 3 o. s. ř. Konkrétně namítala, že v řízení nebyla prokázána aktivní legitimace žalobce, a odmítla právní závěr odvolacího soudu, že aktivní legitimace je dána obsahem zřizovacích listin žalobce, které nejsou podle jejího názoru dostatečně konkrétní a tudíž určité, a neumožňují tak určitou a nezaměnitelnou specifikaci svěřeného majetku a posouzení, zda tento majetek je ve vlastnictví České republiky. Tuto skutečnost nelze zjistit ani ze žalobcovy účetní evidence, stejně jako údaj, oč se hodnota svěřeného majetku snížila v průběhu roku 1997. Protože nebyla zjištěna celková výše škody na majetku svěřeném žalobci, nelze určit výši podílu, v němž se žalovaná na poškození podílela. Určení výše škody je základním předpokladem, aby její náhrada mohla být poškozenému přiznána. Žalobce však nepředložil soudu žádné důkazy k této skutečnosti a soudy obou stupňů pochybily, když mu neposkytly zákonné poučení o povinnosti tvrzení a důkazním břemeni a bez dostatečných skutkových zjištění jeho nárok posoudily jako oprávněný. Vyšel-li odvolací soud ze závěrů znaleckého posudku RNDr. H., jeho závěr o skutkovém stavu nemá oporu v provedeném dokazování již proto, že RNDr. H. žádný znalecký posudek nezpracoval, neboť v době zpracování rozptylové studie znalcem nebyl. Prof. Ing. M. v rámci svého výslechu připustil, že výpočet škody neprováděl, ale vycházel z převzatých údajů žalobce. Poukazovala rovněž na předchozí rozhodovací činnost stejného senátu odvolacího soudu (konkrétně na rozhodnutí vydané pod sp. zn. 6 Cmo 81/94), který v minulé době považoval pouhý výpočet výše škody za nedostačující důkaz k prokázání této skutečnosti, a na právní závěry dalších rozhodnutí tohoto senátu v obdobných věcech (např. sp. zn. 6 Cmo 181/2005 a 6 Cmo 124/2007), kdy i odvolací soud určil výši škody odhadem dle ust. §136 o. s. ř., zatímco v souzené věci dospěl k závěru, že tento postup nebyl na místě a je třeba vycházet z důkazů předložených žalobcem.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby je dovolací soud zamítl, protože napadený rozsudek je správný.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal, zjistil však, že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadou, která zakládá důvodnost dovolání podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadou řízení ve smyslu uvedeného ustanovení je totiž mimo jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež brání dovolacímu soudu posoudit jeho správnost.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková tvrzení) významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto závěru dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, strana 725).
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem, zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a následujících ustanovení Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. To platí i pro napadené rozhodnutí.
Z jeho odůvodnění vyplývá, že „odvolací soud vycházel z důkazů navržených žalobcem, a to znaleckých posudků Prof. Ing. Radomíra M., CSc., RNDr. Ing. F. P. a RNDr. P. H., které prokazovaly důvodnost žalobcova nároku.“ Odvolací soud však již neuvádí, jaká skutková zjištění učinil z každého z uvedených důkazů, a dopustil se tak nepřípustného souhrnného skutkového zjištění (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2002, od jehož závěrů nemá odvolací soud důvod se odchýlit ani v této věci, a podle něhož je nepřezkoumatelný rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi). Odvolací soud nadto ani svá skutková zjištění blíže nekonkretizuje, ale pouze konstatuje, že vyjmenované důkazy prokazují důvodnost žalovaného nároku, takže není možné zjistit, k jakým rozhodným skutkovým závěrům vlastně dospěl (tedy proč podle jeho názoru výše škody způsobená žalovanou na lesních porostech ve správě žalobce v roce 1996 činí kromě již pravomocně přiznané částky ve výši 14.000.- Kč právě 125.956.- Kč) a jejich správnost přezkoumat. Uvedený závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze vztáhnout i k otázce aktivní legitimace žalobce, namítané dovolatelkou. Odvolací soud se totiž vůbec nezabýval tím, na jakém majetku (v jaké rozloze) vznikla škoda, jejíž náhradu žalobce uplatňuje, a zda jde o majetek státu, jehož správou byl žalobce pověřen.
Napadené rozhodnutí neobsahuje ani dostatečné právní posouzení, protože neuvádí žádné hmotněprávní ustanovení zákona, pod něž odvolací soud zjištěný skutkový stav podřadil, popř. jak je vyložil a aplikoval.
Dovolací soud uzavřel, aniž se musel zabývat dalšími uplatněnými dovolacími důvody, že řízení před odvolacím soudem trpí vadami uvedenými v ust. §242 odst. 3 o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř. ) v souladu s ust. §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu