ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4700.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4700/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, proti žalovanému P. H. , zastoupenému JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, o zaplacení částky 480.173,30 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 162/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č. j. 35 Co 95/2010-206, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze označenému v záhlaví, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 2. prosince 2009, č. j. 30 C 162/2007-180, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 480.173,30 Kč a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.), a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak, než ve svém dřívějším rozsudku zrušeném odvolacím soudem). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z vylíčení uplatněných dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatel nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Zpochybňuje-li dovolatel závěry odvolacího soudu, které učinil ze znaleckých posudků M. T. a Ing. T. R., pak nekritizuje správnost právního posouzení věci (správnost výkladu norem hmotného práva a jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci), nýbrž napadá správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro něj nepříznivé právní posouzení založil. Dovolatel přehlíží, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady proti zjištěním o skutkovém stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatele, že v rozporu se zásadou rovnosti účastníků nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy a že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, čímž došlo k porušení ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., protože jde o výhrady podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici, jestliže tvrzené vady (jako je tomu v projednávané věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Dovolatel v rámci námitky procesní vady ani žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu).
Za důvodnou nelze považovat ani námitku, že výkon práva na zaplacení úroků z poskytnutých úvěrů je v rozporu s poctivým obchodním stykem ve smyslu ustanovení §265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Podle ustálené judikatury spočívá význam ustanovení §265 obch. zák. v tom, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Ujednání, ze kterého mu vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná - soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, dále ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, které jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). V rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, in www.nsoud.cz), pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak - ve výjimečných případech - zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007, in www.nsoud.cz), pak Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
V projednávané věci nevyšly v řízení najevo žádné skutečnosti, které by svědčily o naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení §265 obch. zák., a závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá ani tvrzené nesprávné posouzení smluv uzavřených mezi účastníky jako smluv o úvěru s ohledem na tvrzené porušení principu proporcionality práv a povinností smluvních stran. Závěr odvolacího soudu není rozporný s judikaturou dovolacího soudu týkající se výkladu a aplikace ustanovení §497 obch. zák. a výklad z pohledu dovolatele sporných ujednání ve smlouvě, jak jej provedly soudy nižších stupňů (především soud prvního stupně a odvolací soud jej považoval za správný), je v souladu se zásadami výkladu právních úkonů určenými ustanoveními §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obch. zák. (byť na tato výkladová pravidla výslovně neodkázaly) a formulovanými např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu