ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4892.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4892/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce L. M. , zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti žalovanému R. V. , zastoupenému JUDr. Danou Berkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, Rolnická 2190, o 228 658,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 65/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 64/2010-115, takto:
I. Dovolání v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 64/2010-115, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 28 188 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Adama Bezděka.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal žalobou po žalovaném z titulu bezdůvodného obohacení vrácení plnění, které mu poskytl na základě uzavřené smlouvy, od níž však následně pro prodlení žalovaného odstoupil.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. září 2009, č. j. 36 Cm 65/2006-72, zamítl žalobu o zaplacení 228 658,50 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 109 800 Kč od 31. května 2004 do zaplacení, s 2,5% úrokem z prodlení z částky 82 350 Kč od 2. července 2004 do zaplacení a s 2,5% úrokem z prodlení z částky 36 508,50 Kč od 8. července 2004 do zaplacení. Dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 228 658,50 Kč s 2% úrokem z prodlení p. a. z částky 109 800 Kč od 31. května 2004 do zaplacení, 2,5% úrokem z prodlení p. a. z částky 82 350 Kč od 2. července 2004 do zaplacení a 2,5% úrokem z prodlení p. a. z částky 36 508,50 Kč od 8. července 2004 do zaplacení (výrok I.), potvrdil ho ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé (výrok II.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil na základě částečného opakování dokazování listinnými důkazy specifikovanými v odůvodnění rozhodnutí (smlouvou o dodávce jednoúčelového etiketovacího zařízení ze dne 18. května 2004 a dopisem žalobce žalovanému ze dne 14. března 2005), dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v řízení nebylo prokázáno splnění závazku žalovaného dodat dílo v dohodnutém termínu do 18. srpna 2004, stejně tak jako dodání dohodnutého díla v prosinci 2004. Odvolací soud se však již neztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že dodáním stroje, který neobsahoval zařízení pro doplňování ze dvou pracovišť, žalovaný svůj závazek ze smlouvy, i když s vadami, splnil, v důsledku čehož žalobci zaniklo právo od smlouvy odstoupit podle §345 či dle §346 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Jestliže žalovaný (zhotovitel) část svého závazku (konkrétně vyzkoušení funkčnosti zařízení, seznámení odborných pracovníků objednatele s obsluhou a předání průvodní dokumentace k zařízení) neprovedl, dílo žalobci (objednateli) nepředal a nedošlo k naplnění smluvního ujednání, podle něhož mělo dojít k vyhotovení a předání předávacího a přejímajícího protokolu, a dále protokolu o zkouškách elektrického zařízení dle ČSN EN 60204-1, nelze dovodit, že žalovaný splnil svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním ve smyslu §554 odst. 1 obch. zák. Dospěl-li proto soud prvního stupně k závěru, že žalovaný dílo dodal a že žalobci vzniklo pouze právo z odpovědnosti za vady, právně pochybil. Jestliže žalovaný svůj závazek dodat dílo v dohodnutém termínu do 18. srpna 2004 nesplnil, byl podle posouzení odvolacího soudu žalobce oprávněn od smlouvy odstoupit s tím, že ve shodě se soudem prvního stupně považoval prodlení žalovaného s dodáním předmětu díla za podstatné porušení smlouvy. Odstoupil-li však žalobce od smlouvy až dne 14. března 2005, neučinil tak bez zbytečného odkladu ve smyslu §345 odst. 1 obch. zák., a proto mu vzniklo právo od ní odstoupit jen podle §345 odst. 3 obch. zák. pro nepodstatné porušení smluvních povinností. Odvolací soud, vycházeje z ustanovení §350 odst. 1 obch. zák., posoudil, že smlouva zanikla dnem 14. dubna 2005, tedy po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty k plnění, kterou dovodil v rozsahu jednoho měsíce. Na to navazuje i jeho závěr, že podle §351 odst. 2 obch. zák. má žalobce nárok na vrácení záloh, které žalovanému před odstoupením od smlouvy uhradil. Odvolací soud proto změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a to včetně části požadovaného příslušenství.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že v rozporu se zákonem neměl možnost se ve věci vyjádřit, neboť soudy obou stupňů ho nevyslechly jako účastníka řízení. Toto pochybení vytýká zejména odvolacímu soudu, který zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, s nímž nesouhlasí.
Dovolatel dále tvrdí, že žalobce dodaný stroj nikdy řádně nereklamoval a že neměl důvod od smlouvy odstoupit, neboť stroj mu předal funkční; pokud nebyl hned doplněn druhým vstupem pro vkládání mucholapek, nijak to jeho výkon, ani možnosti nesnižovalo. Uvádí, že funkčnost stroje doložil v řízení před soudem prvního stupně videozáznamem, který byl pořízen výhradně v prostorách žalobce do dne odstoupení od smlouvy, z něhož je patrné, že stroj byl vyzkoušen a pracovníci žalobce byli seznámeni s jeho obsluhou. Soud prvního stupně však nevzal tento důkaz v úvahu se zdůvodněním, že na videozáznamu není uvedeno datum jeho pořízení. Vzhledem k tomu, že ho žalobce již po 14. březnu 2005 do předmětných prostor nepustil, je nemožné, aby videozáznam pořizoval v jiné době.
Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně zjistil skutkový stav, uvedl-li v napadeném rozsudku, že žalovanému ke splnění povinnosti marně uplynula dodatečná lhůta, kterou stanovil podle svého uvážení v rozsahu 30 dní. Podle dovolatele tak odvolací soud zcela pominul zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobce po odstoupení od smlouvy neakceptoval nabídku žalovaného na možnost dodatečného splnění předmětu smlouvy. Z toho dovozuje, že závěr odvolacího soudu o marném uplynutí dodatečné lhůty ke splnění závazku a na to navazující právní posouzení věci nemůže obstát.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Námitky dovolatele považuje za neopodstatněné a navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání jako zjevně bezdůvodné.
Dovolání v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že podstatnou část svých dovolacích námitek, zpochybňujících závěr odvolacího soudu o odstoupení žalobce od smlouvy, staví dovolatel na argumentaci, že předal žalobci funkční stroj. Dovolatel však zcela pomíjí, že předmětem díla sjednaného ve smlouvě o dodávce jednoúčelového etiketovacího zařízení ze dne 18. května 2004 nebyla pouze dodávka zařízení (stroje) a že tudíž ve smyslu §554 odst. 1 věty první obch. zák., podle něhož zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem, nesplnil (a to ani opožděně) svou povinnost provést dílo v rozsahu a způsobem sjednaným ve smlouvě (včetně předávacího a přejímacího protokolu a dále protokolu o zkouškách) a v tomto rozsahu žalobci ani dodatečně nenabízel splnění své povinnosti provést dílo. V tomto směru jsou proto výhrady dovolatele, ať již je podřazuje pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. či pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), zcela bezpředmětné.
Dovolací soud nepřisvědčil ani dovolateli, vytýkal-li v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. soudům obou stupňů, že neprovedly důkaz videozáznamem funkčního stroje v místě jeho dodání.
Dovolací soud opakovaně akcentuje, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, v usnesení téhož soudu ze dne 10. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 a v rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této povinnosti bylo v posuzované věci učiněno zadost, neboť soud prvního stupně – jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí – vysvětlil, z jakých důvodů další navržené důkazy (záznam na DVD a výslech účastníka - žalovaného) neprováděl.
Namítá-li dovolatel, že v rozporu se zákonem neměl možnost se ve věci vyjádřit, neboť soudy obou stupňů (zejména odvolací soud) ho nevyslechly jako účastníka řízení, pak náležitě nerozlišuje mezi přednesy a jinými procesními úkony účastníka a důkazem jeho výslechem. Zatímco přednesy a jiné procesní úkony slouží k tomu, aby účastník mohl uvést svá tvrzení, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k dokazování a k právní stránce věci a realizovat další svá procesní práva nebo plnit své procesní povinnosti, je výslech účastníka řízení (§131 o. s. ř.) jedním z důkazů (důkazních prostředků) sloužících k prokázání tvrzení účastníka (§120 odst. 1 o. s. ř.). Výslech účastníka řízení má tak postavení jednoho z řady v úvahu přicházejících důkazů (důkazních prostředků), jimiž soud zjišťuje skutkový stav věci. Při výslechu se účastník řízení vyjadřuje k rozhodným skutečnostem (ke skutečnostem významným pro skutková zjištění); tento výslech neslouží a nemůže sloužit k realizaci jeho procesních práv účastníka. Rozhodne-li proto soud o věci samé bez výslechu účastníka, nemůže se v žádném případě jednat o takový postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem, přičemž neprovedení tohoto důkazu mu nijak nebrání vyjádřit se k věci (§118 odst. 1 o. s. ř.) či k ostatním provedeným důkazům (§123 o. s. ř.). Vytýká-li proto dovolatel soudům, že mu nevyslechnutím jeho osoby jako účastníka řízení odňaly možnost se vyjádřit k projednávané věci, jde o námitku nedůvodnou a ani v tomto případě nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. naplněn.
Za situace, kdy Nejvyšší soud ani z obsahu spisu neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným druhým výrokem napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé (v části požadovaného příslušenství), nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadl-li tudíž dovolatel i druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání žalovaného však není přípustné ani ve zbývající části, v níž směřovalo proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný (jeho dovolání bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto), a proto je povinen nahradit žalobci náklady jeho právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 23 190 Kč podle §3 odst. 1 a 2, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 4 698 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. května 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu