ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.564.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 564/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně JACOBO EUROPE CZ a.s. , se sídlem v Praze 7, Bubenská 113/47, identifikační číslo osoby 25 38 92 71, proti žalovanému Sportovnímu klubu Přerov , se sídlem v Přerově, Dr. Petřivalského 1, identifikační číslo osoby 00 53 39 63, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Roubalem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. 15, o zaplacení částky 7,869.583,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 119/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2011, č. j. 15 Co 22/2011-248, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 47.287,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném dne 19. března 2007 se původní žalobkyně PRAMEN Olomouc s.r.o. domáhala zaplacení částky 7,869.583,30 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 3,808.482,60 Kč od 17. listopadu 2006 do zaplacení z titulu ručení za úvěr poskytnutý podle smlouvy o úvěru uzavřené 29. srpna 1991 (dále též jen „smlouva o úvěru“) mezi Českou státní spořitelnou (dále jen „spořitelna“) a O. S. (dále jen „dlužník“). Závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru byl zajištěn ručením na základě ručitelského prohlášení ze dne 29. srpna 1991 (dále jen „ručitelské prohlášení“) právního předchůdce žalovaného TJ Lokomotiva Meochema Přerov.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 9 C 119/2007-208, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7,003.269,10 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 3,808.482,60 Kč od 17. listopadu 2006 do zaplacení (výrok I.), řízení o zaplacení částky 864.314,20 Kč zastavil (výrok II.), žalobu co do částky 2.000,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobu zamítl a žalobkyni uložil zaplatit náhradu nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, jakou právní úpravou se řídí vztah mezi účastníky. S ohledem na skutečnost, že smlouva o úvěru byla uzavřena 29. srpna 1991, tj. před účinností obchodního zákoníku, mezi organizacemi (podnikateli) podle ustanovení §1 odst. 1 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“), posuzoval závazkový vztah v souladu s ustanovením §763 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) podle hospodářského zákoníku, a to ustanovení §382a a násl. tohoto zákona. Rekapituloval, že na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi spořitelnou a dlužníkem poskytla spořitelna dlužníku úvěr na investice ve výši 6,000.000,- Kč s 1,5% úrokem nad základní úrokovou sazbu ze skutečně čerpaného úvěru a dlužník se zavázal úvěr vrátit do 30. září 1995 ve čtvrtletních splátkách. Úvěr byl zajištěn ručitelským závazkem založeným ručitelským prohlášením předchůdce žalovaného TJ Lokomotiva Meochema Přerov podle ustanovení §129l hosp. zák. a zástavním právem k nemovitostem. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ručitelské prohlášení učiněné jménem předchůdce žalovaného předsedou jeho výboru a tajemníkem v souladu s čl. IX. odst. 3 stanov předchůdce žalovaného, je platným právním úkonem ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, a ustanovením §104 odst. 1 hosp. zák., přičemž případné překročení vnitřního omezení při podpisu ručitelského prohlášení je pro otázku jeho platnosti nevýznamné.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2006, č. j. 15 Co 7/2006-120, a následně též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2009, č. j. 32 Odo 1659/2006-141 (šlo o spor mezi týmiž účastníky o částečné plnění z ručitelského závazku žalovaného), podle něhož nemůže ručitel věřiteli odepřít splnění ve smyslu ustanovení §129m odst. 3 hosp. zák., nevyužil-li sice věřitel svého práva na uspokojení pohledávky z jiných zajišťovacích institutů, avšak dlužnou pohledávku vymáhal po dlužníku nejen v nalézacím řízení, ale rovněž výkonem rozhodnutí, jak plyne z usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 22. května 2003, č. j. 19 Nc 667/2003-9, jímž byla v exekuční věci oprávněné České konsolidační agentury proti povinnému O. S. nařízena exekuce na majetek povinného podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 16 Cm 199/97-36, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 5,406.168,30 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 3,808.482,64 Kč od 1. ledna 1996 do zaplacení a s 16% úrokem z částky 1,579.318,33 Kč od 1. září 1996 do zaplacení a pro náklady nalézacího řízení ve výši 253.346,- Kč.
Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení §763 obch. zák. se dosavadními předpisy řídí nejen právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992, ale rovněž i důsledky porušení závazků a jiných povinností, včetně prodlení se splněním povinností. Podle tohoto ustanovení není významné, kdy právo z odpovědnosti za porušení závazku z hospodářské smlouvy vzniklo (kdy došlo k prodlení s peněžitým plněním); dosavadními předpisy se tak řídí i práva vzniklá po 1. lednu 1992, jestliže jejich základem je právní vztah vzniklý před uvedeným datem. Hospodářským zákoníkem se proto řídí i právo z odpovědnosti za prodlení, jehož důsledkem je povinnost dlužníka platit úrok z prodlení. Nesouhlasil tak s argumentací žalobkyně o nároku na úrok z prodlení podle právní úpravy obchodního zákoníku, vzhledem k okamžiku vzniku prodlení, a posouzení tohoto nároku soudem prvního stupně podle právní úpravy obchodního zákoníku považoval za nesprávné. Právo požadovat úrok z prodlení vyplývá z ustanovení §378a hosp. zák., podle něhož je-li organizace v prodlení s placením peněžitého závazku, může oprávněná organizace v případech, na které se nevztahují ustanovení §378 odst. 1 a 2, požadovat zaplacení úroku z prodlení ve výši 5 % ročně, pokud není v právních předpisech stanoveno něco jiného.
S odkazem na ustanovení §128 odst. 1 hosp. zák. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98, odvolací soud uvedl, že řídí-li se závazkový vztah právním režimem hospodářského zákoníku, pak shodnou právní úpravou se řídí i otázka změn a zániku těchto právních vztahů, tj. včetně změn subjektů nebo obsahu závazků. Právní úpravou hospodářského zákoníku se tak řídí i smlouvy o postoupení pohledávek bez ohledu na to, že byly případně uzavřeny po 1. lednu 1992. Odvolací soud se podrobně zabýval jednotlivými smlouvami o postoupení pohledávky, z nichž první byla uzavřena 30. listopadu 1999 mezi spořitelnou jako postupitelem a Konsolidační bankou Praha, s.p.ú. jako postupníkem. Pro rozhodnutí o dovolání je významný závěr učiněný ke smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené 28. června 2004 (odvolací soud uvádí nesprávné datum 28. června 1994) mezi P. L. jako postupitelem a společností PRAMEN Olomouc s.r.o. jako postupníkem. Uvedenou smlouvou byla postoupena pohledávka ze smlouvy o úvěru uzavřené 29. srpna 1991 ve výši 3,808.482,64 Kč s příslušenstvím s tím, že tato pohledávka byla přiznána rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 16 Cm 199/97-36, ve znění opravného usnesení ze dne 14. října 2002, č. j. 16 Cm 199/97-43, spolu s 19% úrokem z prodlení od 1. ledna 1996 do zaplacení (vedle této pohledávky byla citovaným rozsudkem přiznána i pohledávka ve výši 1,579.318,33 Kč s úrokovým příslušenstvím podle smlouvy o úvěru ze dne 30. srpna 1993, která není předmětem řízení, proto se jí odvolací soud blíže nezabýval). Následně v důsledku odštěpení části jmění společnosti PRAMEN Olomouc s.r.o. sloučením se společností JACOBO EUROPE CZ a. s. přešla předmětná pohledávka na současnou žalobkyni.
Vzhledem k tomu, že úrok z prodlení podle ustanovení §378a hosp. zák. nebyl příslušenstvím pohledávky, ale šlo o majetkovou sankci jako samostatný závazek, k účinnému postoupení této majetkové sankce mohlo dojít pouze za předpokladu, že se tato konkrétní majetková sankce stala předmětem postoupení, aniž by připadalo v úvahu, že by postupník mohl takovou sankci bez dalšího zvyšovat s ohledem na plynutí času. Z obsahu smlouvy ze dne 28. června 2004 plyne, že jejím předmětem nebyl úrok z prodlení jako samostatná majetková sankce, ale že postupováno bylo pouze „příslušenství“, jímž však úrok z prodlení podle ustanovení §378a hosp. zák. není a nelze jej ani postoupit s ohledem na jeho povahu samostatného nároku „do zaplacení“. Odkaz na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 16 Cm 199/97-36, ve znění opravného usnesení ze dne 14. října 2002, č. j. 16 Cm 199/97-43, ve smlouvě o postoupení pohledávky nepovažoval odvolací soud za dostatečný, neboť není pro žalovaného jako ručitele závazný ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř., když v tomto jiném řízení byla žaloba podána jen proti dlužníku, v nynějším řízení je však žalobní nárok směřován na samostatné plnění vůči ručiteli, přičemž ručitel má ve vztahu k dlužníkovi postavení samostatného společníka ve sporu. Nadto zmíněným rozsudkem nebyl přiznán nárok na úrok prodlení jako samostatný nárok ve smyslu ustanovení §378a hosp. zák., ale právní nárok jiný - nárok na příslušenství žalované pohledávky podle právní úpravy obchodního zákoníku.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ať již bylo smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. června 2004 postoupeno jakékoli (jiné) nespecifikované příslušenství úvěrové pohledávky, nebyla jejím předmětem majetková sankce podle ustanovení §378a hosp. zák. Jestliže předchůdkyni žalobkyně společnosti PRAMEN Olomouc s.r.o. nebyla P. L. postoupena konkrétní majetková sankce jako samostatná pohledávka podle ustanovení §378a hosp. zák., nemohla tato pohledávka přejít na žalobkyni ani v souvislosti s rozdělením a převzetím obchodního jmění její předchůdkyně PRAMEN Olomouc s.r.o. Není proto dána aktivní věcná legitimace žalobkyně k žalobnímu nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 3,194.786,55 Kč a 19% úroku z prodlení z částky 3,808.482,60 Kč od 17. listopadu 2006 do zaplacení. Ručením byl zajištěn závazek ze smlouvy o úvěru, podléhající právní úpravě hospodářského zákoníku, jestliže podle této smlouvy vůbec věřiteli právo na úrok z prodlení co by příslušenství pohledávky podle právní úpravy obchodního zákoníku nevzniklo, pak domáhat se takového nároku úspěšně vůči ručiteli je vyloučeno. Žalobní požadavek na úrok z prodlení vyčíslený na 3,194.786,50 Kč a 19% úrok z prodlení z částky 3,808.482,60 Kč od 17. listopadu 2006 do zaplacení proto není důvodný.
Odvolací soud se dále zabýval důvodností nároku na jistinu úvěru ve výši 3,808.482,60 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. července 2004, sp. zn. 33 K 41/2004, byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Z konkursního spisu odvolací soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně společnost PRAMEN Olomouc s.r.o. jako oddělená věřitelka přihlásila do konkursu dne 10. srpna 2004 pohledávky v celkové výši 13,846.231,- Kč podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 16 Cm 199/97-36, ve znění opravného usnesení ze dne 14. října 2002, č. j. 16 Cm 199/97-43, které vznikly na základě smlouvy o úvěru ze dne 29. srpna 1991, k níž se vztahuje ručitelské prohlášení, a dále na základě smlouvy o kontokorentním úvěru vedeném na běžném účtu ze dne 30. srpna 1996. Na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. května 2005 bylo v rámci konkursu předchůdkyni žalobkyně vyplaceno 3,727.230,50 Kč, na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna 2008 bylo vyplaceno 445.853,- Kč a dále podle usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. července 2009 byla v rámci rozvrhu žalobkyni přikázána částka 404.628,75 Kč, tj. celkem 4,577.712,25 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro posouzení výše ručitelského závazku je proto nutno, při respektování výše závazku zajištěného ručením, všechna peněžitá plnění poskytnutá věřitelce z konkursní podstaty použít na jedinou ručením zajištěnou pohledávku, a to na jistinu úvěru ve výši 3,308.482,60 Kč. Věřitelce bylo v konkursu vyplaceno 4,77.712,25 Kč, tím podle ustanovení §129 odst. 1 hosp. zák. celá ručením zajištěná pohledávka zanikla splněním a žalobní požadavek na zaplacení částky 3, 308.482,60 Kč není důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka spatřuje vadu řízení v důvodech, jež zakládají zmatečnost řízení podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Uvádí, že na základě rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě pro kalendářní rok 2011 byla věc přidělena senátu 15 Co, který byl mimo jiné pověřen projednáváním věcí, v nichž jsou uplatněny nároky, jež soud prvního stupně posoudil i podle hospodářského zákoníku. Členy tohoto senátu byla Mgr. Dagmar Hanáková jako předsedkyně a soudci JUDr. Irena Žaganová, Mgr. Dagmar Gottwaldová a Mgr. Ondřej Mrákota. Věc tak měl rozhodovat senát, jehož členkou byla i JUDr. Žaganová. Dopisem místopředsedkyně Krajského soudu v Ostravě bylo dovolatelce sděleno, že jmenovaná soudkyně ukončila své působení u tohoto soudu. Proto byl zpracováním věci pověřen další člen senátu Mgr. Mrákota. Věc tedy měla být projednána v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Dagmar Hanákové a soudců Mgr. Dagmar Gottwaldové a Mgr. Ondřeje Mrákoty. Avšak věc byla projednána v senátě, jehož členkou byla namísto Mgr. Dagmar Gottwaldové soudkyně Mgr. Hana Chabičová, která podle vysvětlení místopředsedkyně soudu měla původní členku senátu nahradit pro její odchod na mateřskou dovolenou. Takové vysvětlení nepovažuje dovolatelka za dostatečné, neboť v rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě pro kalendářní rok 2011 se tato změna nepromítla a k 21. lednu 2011, kdy byla věc postoupena odvolacímu soudu, a ani kdykoli později až do vyhlášení rozhodnutí, nebyla Mgr. Hana Chabičová členkou senátu 15 Co ustanovena. O změně senátu nebyli účastníci řízení nijak vyrozuměni, a došlo tak k odnětí práva na zákonného soudce ve smyslu ustanovení článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že překročil meze své přezkumné činnosti určené ustanovením §212 o. s. ř. ve znění platném do 30. června 2009, neboť přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně nad rámec odvolací argumentace odvolatele, který namítl pouze neplatnost ručitelského prohlášení a možnost odepřít věřiteli plnění ve smyslu ustanovení §129m odst. 3 hosp. zák.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v závěru odvolacího soudu, podle něhož se právní úpravou hospodářského zákoníku řídí nejen vztah ze smlouvy o úvěru a jejího zajištění, ale též smlouvy o postoupení pohledávek z této smlouvy, jakkoli byly uzavřeny po 1. lednu 1992. Smlouva o postoupení pohledávky není právem vzniklým z původního právního vztahu, ale jde o zcela samostatný právní vztah, vznikající mezi jinými subjekty, než jsou účastníci primárního obligačního vztahu. I pokud by aplikace hospodářského zákoníku na smlouvy o postoupení pohledávek byla správná, odvolací soud opomněl odůvodnit, proč neposuzoval uplatněný nárok na úrok z prodlení jako nárok na poplatek z prodlení ve smyslu ustanovení §378 hosp. zák., a rovnou dospěl bez objasnění vlastních úvah k závěru, že může jít výlučně o úrok z prodlení podle ustanovení §378a hosp. zák.
Za nesprávný považuje dovolatelka rovněž závěr, že hospodářský zákoník neznal příslušenství pohledávky, a proto úroky z prodlení požadované ze vztahu založeného podle hospodářského zákoníku jsou samostatným nárokem, tento samostatný nárok však nebyl postoupen smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou 28. června 2004 mezi P. L. a PRAMENEM Olomouc s.r.o., neboť pohledávka je v této smlouvě formulována jako pohledávka „ve výši 3,808.482,64 Kč s příslušenstvím“. Takový závěr podle dovolatelky odporuje skutečnosti, neboť v čl. II. smlouvy je uvedeno, že „postupitel touto smlouvou postupuje pohledávky specifikované v čl. I. postupníkovi a postupník tyto pohledávky přijímá“. V čl. I. je pohledávka vymezena jednak uvedením výše jistiny, a dále výčtem jednotlivých nároků, jež s jistinou pohledávky souvisejí, a to nároku na zaplacení úroku z prodlení a nároku na zaplacení náhrady nákladů soudního řízení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení je vyjádřen jako „19% úrok z prodlení z částky 3,808.482,64 Kč ode dne 1. ledna 1996 do zaplacení.“ Vytkl-li odvolací soud této formulaci, že úrok z prodlení je podle hospodářského zákoníku samostatnou majetkovou sankcí, a proto ho nelze postoupit „do zaplacení“, pak tento svůj závěr nijak neodůvodnil.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání - s argumentací k jednotlivým dovolacím námitkám - za nedůvodné.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Dovolatelka namítá zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., že ve věci rozhodoval nesprávně obsazený senát, neboť Mgr. Hana Chabičová, která byla členkou odvolacího senátu 15 Co, nebyla členkou tohoto senátu ustanovena, a o změně senátu nebyli účastníci řízení nijak vyrozuměni.
Věc, v níž rozhodoval Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 15 Co 22/2011, napadla u Okresního soudu v Přerově v roce 2010 a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo doručeno soudu prvního stupně dne 21. prosince 2010. Spis byl předložen odvolacímu soudu dne 21. ledna 2011. Odvolací soud k projednání odvolání nařídil dvě jednání. Dne 19. září 2011 jednal ve složení předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Hanákové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a Mgr. Hany Chabičové, druhé odvolací jednání dne 3. října 2011, při němž byl vyhlášen rozsudek, bylo projednáno ve stejném složení senátu.
Podle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2011 (Spr 4136/2010) byli členy senátu 15 Co čtyři soudci - předsedkyně Mgr. Dagmar Hanáková a soudci JUDr. Irena Žaganová, Mgr. Dagmar Gottwaldová (po dobu dočasného přidělení) a Mgr. Ondřej Mrákota. JUDr. Irena Žaganová ukončila působení u Krajského soudu v Ostravě ke dni 30. června 2011 a Mgr. Dagmar Gottwaldová odešla na mateřskou dovolenou. Změnou rozvrhu práce č. 6 (Spr 1958/2011 ze dne 28. června 2011) byla do senátu 15 Co dočasně přidělena k výkonu soudcovské činnosti Mgr. Hana Chabičová.
Z uvedeného je zřejmé, že Krajský soud v Ostravě věc projednal a o odvolání rozhodl v senátě odpovídajícím rozvrhu práce (včetně jeho změn) a řízení netrpí dovolatelkou tvrzenou zmatečnostní vadou spočívající v nesprávném obsazení senátu odvolacího soudu.
Neobstojí ani námitka, že odvolací soud překročil meze své přezkumné činnosti určené ustanovením §212 o. s. ř. ve znění do 30. června 2009, přezkoumával-li rozsudek soudu prvního stupně nad rámec odvolací argumentace odvolatele, který namítl pouze neplatnost ručitelského prohlášení a možnost odepřít věřiteli plnění ve smyslu ustanovení §129m odst. 3 hosp. zák., neboť dovolatelka zjevně zaměňuje smysl ustanovení §212 a §212a o. s. ř. V ustanovení §212 o. s. ř. jde o vymezení kvantitativních mezí, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozsudku (např. jde-li o plnění dělitelné nebo o objektivní kumulaci). V projednávané věci jde však o situaci předvídanou ustanovením §212a odst. 1 o. s. ř., podle něhož není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (srov. v odborné literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1694 až 1702).
Dovolací soud se dále zabýval správností závěru odvolacího soudu o tom, že smlouva o postoupení pohledávky vzniklé za účinnosti hospodářského zákoníku se řídí tímto předpisem. Již v rozsudku ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98, jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách (stejně jako ostatní jeho rozhodnutí zde citovaná) a na který správně odkázal odvolací soud, Nejvyšší soud uzavřel, že s ohledem na znění ustanovení §763 odst. 1 obch. zák., v němž není uvedeno, že dosavadními předpisy se řídí např. jen vznik těchto právních vztahů, jako je tomu např. podle ustanovení §868 obč. zák., je nutné vycházet z toho, že dosavadními předpisy se řídí vznik, změna i zánik těchto vztahů, tj. zejména posouzení výkladu a platnosti právního úkonu, změn subjektů nebo obsahu závazku a podobně. Postoupení pohledávky přitom změnou závazku v subjektu tohoto závazku (tj. v osobě věřitele) bezpochyby je. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 19. července 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005, a dále v rozsudku ze dne 28. února 2013, sp. zn. 21 Cdo 200/2012.
Výhrada dovolatelky, že je ve sporu aktivně legitimována i co do úroků z prodlení, neboť úroky z prodlení, jež jsou podle hospodářského zákoníku samostatným nárokem, byly také smlouvou o postoupení pohledávky jako samostatný nárok postoupeny, je neopodstatněná. Byla-li v článku I. smlouvy o postoupení pohledávky z 28. června 2004, vymezujícím předmět smlouvy, v bodu 1. pohledávka specifikována jako pohledávka ze smlouvy o úvěru č. 2508 20252-838 ze dne 29. srpna 1991, za dlužníkem, a je-li v témže bodě uvedeno, že postupitel postupuje pohledávku vzniklou na základě této smlouvy o úvěru, s příslušenstvím, je nepochybné, že právo na úroky z prodlení nebylo postoupeno. Přitom posouzení (ne)platnosti smlouvy o postoupení pohledávky co do (ne)určitosti identifikace postupované pohledávky odvolacím soudem plně respektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2008, rozsudek ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 2008, č. 18, či důvody rozhodnutí ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005 a ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004). Závěr odvolacího soudu, že úroky z prodlení nebyly smlouvou postoupeny ani s ohledem na specifikaci pohledávky v čl. II. smlouvy odkazem na pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, považuje Nejvyšší soud rovněž za správný.
Přitom je bez významu, zda šlo o nárok podle ustanovení §378 nebo §378a hosp. zák., neboť jak úrok z prodlení, tak poplatek z prodlení jsou podle úpravy hospodářského zákoníku samostatnými nároky a nepřecházejí jako příslušenství spolu s pohledávkou (srov. již citovaný rozsudek 32 Cdo 2016/98).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, dovolání směřující proti měnícímu výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 38.780,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 8.207,- Kč, a celkem činí 47.287,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2013
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu